Ta ,,Druhá "

 Neplánovala jsem to. Nechtěla jsem to. Nikdy jsem nechtěla být „ta druhá“. Vlastně jsem nechtěla být ani „ta první“. Chtěla jsem být jako všechny ženy... jen ta jediná. Nechtěla jsem se o muže dělit s nikým. Tvrdila jsem, že kdyby mě můj budoucí partner podvedl, tedy byl by mi nevěrný, rozešla bych se s ním. Představu, že bych nejenom že se musela dělit, ale byla dokonce podváděna jaksi s jeho zákonitou ženou, byla pro mne vždy tak scestná, že jsem si ji vůbec nepřipouštěla a nepřemýšlela nad ní..

Kdykoliv nad tím přemýšlím, tak mě to znovu a znovu uráží. Je to tak podřadná role. Že ne? Že mám nad manželkou navrch? Ale kdepak! Já o jeho manželce vím. Ona o mně ne. Já  vidím její věci třeba v jeho autě, ona moje nikde zahlédnout nesmí. Já musím být zticha jako myška, když mu ona volá, já jemu volat vlastně ani nesmím, jen v určité době, kdy nehrozí, že by ona byla někde poblíž. Vnímám ji všude, ona mě nikde..

Nemůžu s ním být když chci, ale jen tehdy když on může. Nemůžu s ním odjet na víkend, mezi jeho přátele, dokonce ani do kina, aby nás náhodou někdo nepotkal. Všechny svátky a třeba i jeho narozeniny slaví s ní. Se mnou jen jaksi dodatečně – načerno. Na Vánoce a Silvestra jsem sama a sama jedu i na dovolenou – nemůže přece jen tak odjet na týden nebo dva …

Jsem to já kdo o „té další“ ví. Já vím, že on se s ní miluje a dokonce i poznám kdy to bylo. Ona to neví, ji to nebolí. Vím, že ji hladí a objímá. Vím, že spolu plánují, co si koupí, jestli se přestěhují, či koupí dům. Plánují a mají budoucnost. Já vím, že žádnou nemám. Náš ,,vztah" je bez budoucnosti. Je beznadějný a zoufalý..

Stalo se to. Nechtěla jsem to. Trápím se tím. Chtěla bych to vrátit a zapomenout, ale nejde to. Chtěla bych v té situaci nebýt, ale nedokážu to. Nidky jsem se tady neměla ocitnout, nidko se to nemělo stát, ale stalo se to. Při každé jeho návštěvě, při každém jeho objetí, polibku a milování cítím gilotinu času na šíji. Vím, že se každým setkáním přibližujeme konci. Je to tak bolestivé, tak zraňující...

Vím, že mě mnozí odsoudí, ale mě v tuhle chvíli opravdu odsudky okolí netrápí. Jsou ve světle vlastní bezvýchodnosti nepodstatné. Jsem milenkou ženatého muže a neumím se s tím vyrovnat. Neumím s tím žít a neumím z toho utéct. A po mnoha úvahách a týdnech přemýšlení jsem objevila zvláštní věc. Chtěla bych žít ve společnosti, kde bych se mohla stát jeho oficiální druhou ženou?Nebo třetí, čtvrtou ... Mít stejná práva a privilegia jako ta první. Nemuset se schovávat a normálně s ním žít. Prostě mít budoucnost..

Ne...nechtěla.