Vzájemný, vzdálený climax...

Tak nádherně svůdnou bytost jsem ještě snad neviděl... Už když se podělila o obrázky, které mapovaly její křivky jako něco, co snad ani nemůže pocházet z tohoto světa, věděl jsem, že se s ní musím potkat... Raději dřív, než později, ale všechno má svůj čas...

Obraz její nádherné postavy mě provázel bez přestání několik dní a nocí... I proto, že jsem toužil po tom, zjistit, co se za odrazem v objektivu skrývá... Navíc mě zároveň trápilo i vzrušovalo tajemství, kterým se zahalovala... Na snímcích nebyla nahá, ale přesto budila tolik představ, kolik jsem už dlouhou dobu nedokázal pojmout... Najednou jsem byl myšlenek na její zářivé křivky přeplněný, lomcovala se mnou obava ze stekání a zároveň touha se lehounce dotýkat její druhé kůže, svítivé a odrážející touhu toho, co se na ni dívá... Pokud to vydrží... Klouzavá a elektrizující pokrývka její vlastní kůže byla něčím, co jsem jen těžko stravoval... Touha po hlazení jejích dlouhých lesknoucích se nohou mě naplnila vzrušením, které jsem nemohl skrývat a zbavit se jej rychle a najednou jsem považoval za hřích...

Všeho jsem nechal a spěchal do soukromí mého bytu, ve dveřích jsem otočil klíč, a vypnul všechny rušivé vlivy kolem, včetně všech svých smyslů, které jsem nehodlal potřebovat...

Abych si alespoň vzdáleně mohl navodit pocity, které mne snad brzy čekají živě a reálně, rozbalil jsem dárek, který jsem pro ni schovával, ale nebylo zbytí... Koupím jiný, stejný aspoň budu na dálku schopen cítit to, co cítí ona sama, přejede-li svojí rukou po stehnech, pohladí své boky a křivky směrem nahoru, aby stejně neúprosně, nenávratně a osudově hladila své tělo blíž a blíž místu, které bylo naplněné touhou, vzrušením a neodolatelným tlakem blížící se extáze...

Ona dozajista taky nespěchá... Oddaluje směle a trpělivě okamžik, kdy dojde k neodvratně jistému okamžiku, srovnatelného se sopečnou erupcí... Ale jen pomalu, ten okamžik si chce vychutnat se vší nádherou, která jej provází...
Dech se zrychluje, na spánku tepe krev v naběhlé žíle a mozkem se honí milion pocitů, každý jiný a přesto všechny stejné... Hladí se pomalu, cítí své dlaně na nylonové vrstvě, co pokrývá její tělo... A tam... Na místě, kde se dá čekat vrchol toho všeho vzrušení a myšlenek se hromadí teplem a energií nabitý proud lávy, kterému už nic nezabrání, aby vytrysknul do prostoru, jako žhavý výsledek vší energie, co se v těle ukrývala a hromadila... Je to uvolňující a spalující pocit... Trvá jen několik okamžiků a nebylo třeba mu nijak pomáhat, sám svojí sylou vyplnil prostor kolem... Teplem, vůní, lepkavou konzistencí a pomalu se usazuje na lesklém povrchu nylonové ochrany jejího těla...

Cítím to, protože ve stejné chvíli, kdy jsem si představil její v extázi se svíjející tělo potkalo to stejné i mě... Lepkavý nektar sváděl k ochutnání a najednou mi bylo do pláče... Ano, cítil jsem se svobodný a volný, moje zkapalněná touha, která se ve mě hromadila ztékala pomalu po mém těle, ale zároveň jsem litoval toho, že se o kousek svého horkého rtuťovitého nitra nemám s kým podělit a jsem na něj sám...

Tak snad příště... Hladit svá těla navzájem a společně dojít k místu, kde vytryskne něha a dva proudy různých a přece tak podobných horkých vřídel se dotknou, prolnou se jeden s druhým a sladké opojení z extáze, co právě proběhla oběma našimi těly vystřídá lehká únava a touha hladit i zbytek těla, který zůstal nepolíben nektarem okouzlení a touhy...