Trocha romantiky

Za okny se protrhly mraky. Déšť se mísil se sněhem a silný vítr profukoval okolo vyhlášené kavárny La Bohéme. Mohlo být asi tak něco okolo čtvrté a tam venku už se stmívalo. Jen pár dní nazpátek se opět změnil čas z letního na zimní a tím se změnilo životní tempo každého z nás. Touhle změnou času jsem osobně vždycky dost trpěl nebo jsem to přesněji řečeno bral jako ohromnou nespravedlnost. Jakoby mi tím ten někdo, kdo tohle vymyslel, každý den kradl hodinu světla.
Jenže v tenhle krásný den mi to bylo úplně jedno. Přibližně před měsícem jsem totiž definitivně zahodil všechnu svou dosavadní zatrpklost. Abych to uvedl úplně přesně, tak do mého života vstoupila žena (jmenovala se Klárka) a já si řekl, že tentokrát nic nezvorám. Budu opravdový, upřímný, vnímavý, pozorný a tak dále. Zkrátka jsem do toho hodlal dát vše, co bylo v mých silách.
Seznámili jsme se na večírku teologické fakulty, kam jsem se dostal úplnou náhodou. Spojila nás především naše společná vášeň k cestování a fotografování. Dokázali jsme se celé hodiny bavit o tom, kde jsme byli a co všechno se nám tam podařilo vyfotit, přičemž jsme zacházeli do tak podrobných technických detailů, že by to normálního posluchače unudilo k smrti.
Brzy jsme začali společně chodit do kaváren a barů. Já byl v Praze nový a tak mi ona postupně ukazovala všechny své oblíbené podniky.
Nejvíce se nám ale líbilo právě v kavárně La Bohéme a tak jsme se tu měli sejít i tentokrát.
V klidu jsem popíjel své oblíbené flat white a poslouchal jsem nějaký starý jazzový flák od Django Reinhardta, když v tom mi přišla esemeska.

Ahoj Láďo, prosimtě stala se mi taková věc… zlomil se mi klic v zámku. Dvere jdou normalně otevřít a zavřít ale prostě v nich mám zaseklej klic. Nemohl bys přijít k mě domů a pomoct mi to opravit?
K.

A tak jsem opustil pohodlí vyhřáté kavárny a vyrazil jsem do deště. Cestou, směrem k železářství, jsem si vygoogloval, jak vyndat ze zámku takový zaseklý klíč. Dozvěděl jsem se, že bych měl zakoupit grafitové mazivo, malou pilku na kov a pinzetu.
Nejbližší železářství bylo jen o pár ulic dál a ke Klárce jsem to pak měl tři zastávky tramvají.
Vchodové dveře činžovního domu byly otevřené a tak jsem po schodech vystoupal do druhého patra, až k jejím dveřím, které byly pootevřené.
Zaklepal jsem a otevřel. Ona klečela u botníku a přehrabovala se v nějakém nářadí. Otočila se na mě a bylo znát, že mě vidí opravdu ráda. Řekl jsem jen „Ahoj,“ a rovnou jsem se do toho pustil. Nastříkal jsem mazivo do zámku a s pomocí velké pinzety se mi během krátké chvíle podařilo klíč ze zámku vyndat.
„Tak a je to.“
„To snad není možný… Já jsem už zkusila úplně všechno, včetně záchodovýho zvonu, a ty to vyndáš jakoby nic…“
„Jo, ale nebýt googlu, tak bych si s tím taky nevěděl rady.“
„Stejně seš skvělej. Nedáš si kafe nebo třeba trochu vína?“
„Tak třeba trochu vína, jestli si teda dáš se mnou.“
Posadil jsem se do skromného (ale útulného) obývacího pokoje a ona z kuchyně přinesla flašku templářského červeného, otvírák a dvě skleničky. Já flašku otevřel a ona nadhodila nějakou konverzační otázku ohledně fotografování. Já už se ale o tomhle bavit nechtěl a tak jsem chvilku mlčel a pak jsem si všiml zaprášeného gramofonu, který byl schovaný na vysoké skříni.
„Funguje ještě támhle ten gramec?“
„Jasně. Teda měl by fungovat.“
„A máš nějaký fajnový desky?“
„To bych ani neřekla. Mám tam jen takový ty starý vypalovačky po tátovi. Tublatanku, Citróny a tak…“
„Přece tam musí bejt alespoň jedna přijatelná deska…“ řekl jsem a zvedl jsem se od konferenčního stolku směrem k řadě gramodesek. Procházel jsem jednu za druhou a skutečně to byla docela bída. Postupně jsem se systematicky dopracoval až k desce kapely Elán a ta mi přišla nejpřijatelnější. Když jsem jí ale pustil a z reproduktoru se ozval ten typický hlas Jožo Ráže, tak jsem se začal cítit trochu trapně. Nechal jsem to hrát jen chvíli a pak jsem to raději vypnul.
„Možná bude přecejen lepší ticho.“ řekl jsem a napil jsem se vína.
„A co se třeba koukat na film?“
„Nemám rád filmy.“
„Ty nemáš rád filmy?“
„No, mám rád dobré filmy, ale u většiny filmů, když je dokoukám, tak si řeknu, že to za to nestálo. Často si třeba už v půlce říkám, že je to nějaký plytký, jenže už to mám rozkoukaný, žejo, tak to dám až do konce a celou dobu čekám, že mě jako něco překvapí, a když mě pak nic nepřekvapí, tak prostě nejsem překvapenej… chápeš?“
„Jo. Asi jo,“ napila se vína. „Tak si můžeme třeba jen tak povídat.“
Zadíval jsem se jí upřeně do očí a ona neuhýbala. Najednou nastala opravdu zvláštní chvíle. Seděl jsem k ní docela blízko a tak jsem jí dal ruku okolo pasu. Něco takového jsem už dávno nedělal a tak se mi trochu zamžilo před očima. Snažil jsem se ale nedat nic najevo. Ona se ke mně přiblížila a to už jsem věděl, že je všechno na správné cestě. Najednou jsme se líbali a bylo to tak sladké, jako nikdy před tím. Začal jsem jí pomalu sundavat tričko, ale ona se odtáhla.
„Já to ale nechci dělat jen tak normálně,“ řekla a já zůstal v šoku sedět na pohovce. „Počkej chvíli,“ začala štrachat v komodě, co stála opodál. Nakonec vytáhla stříbrný vibrátor. „Než začneme, tak mi tohle musíš strčit do zadku a hlavně to zapnout, jinak bych si to vůbec neužila.“
„Tak jo. Dobře.“ odpověděl jsem a celou dobu jsem si říkal: Tak tohle je ta cudná holka z teologické fakulty… Hustý, hustý, hustý.
A tak jsme začali od znovu. Chvíli jsme se sladce líbali a pak jsem jí začal sundavat tričko a podprsenku. Měla krásná velká prsa. Najednou jsme byli oba nazí. Ona mi podala vibrátor a lubrikační gel. Nastavila se mi tak, abych jí ho mohl strčit do zadku a tak jsem to udělal. Přišlo mi to dost vzrušující a když jsme si to začali rozdávat, tak jsem pořád cítil ty lehké vibrace z druhého otvoru. Byli jsme v úplném transu. Ona řádila jako pominutá. Vzdychala a křičela: „Víc! Víc! Ano! Ještě! Tahej mě za vlasy! Pořádně! Ano! Jo!“ a já jí tahal za vlasy a přirážel jsem tak dlouho, jak to jen šlo. Jenže když jsem dosáhl vyvrcholení, tak ona chtěla pořád dál a víc. Snažil jsem se jí vysvětlit, že teď musíme chvilku počkat, ale o tom ona vůbec nechtěla slyšet. A tak jsem jí to chvíli dělal rukou a bylo to docela dobrý. Pak jsem si ale všiml, že jí asi musel vypadnout ten vibrátor ze zadku a začal jsem ho hledat okolo gauče.
„Co děláš? Proč nepokračuješ?“
„Hledám ten vibrátor. Asi ti musel vypadnout.“
„To ne. Pořád ho v sobě cítím.“
„Cože? To se ti asi jenom zdá, protože ho tam už nemáš.“
„Ale jo. Mám. Cítím jak ve mě vibruje.“
„V tom případě… To teda nechápu,“ podíval jsem se mezi její nohy a chvíli jsem zkoumal její anální otvor. Zkusil jsem jí tam strčit prsty a vážně to tam uvnitř vibrovalo. Byl jsem v šoku. „Mám takový pocit, že je ten vibrátor někde hluboko uvnitř…“
„Cože? Jako uvnitř mýho zadku?“
„No. Ano. To se ti asi ještě nikdy nestalo, co?“
„Jak to jako myslíš, jestli se mi to nikdy nestalo? Jak by se to asi tak mohlo stát?“
„Já jen… jako jestli víš, jak ho dostat ven… Jde to vytlačit?“
„Asi ne. Nejde. Tyvole. Co Teď?“
„Já nevím, ale mám tady ty věci, kterýma jsem vyprostil zlomený klíč z tvého zámku, třeba by to mohlo pomoct.“
„To jako že mi do zadku nastříkáš grafitové mazivo a pak se mi tam budeš hrabat tou obří kovovou pinzetou?“
„Moc jiných nápadů zatím nemám. Jako mazivo bude nejlepší normální lubrikační gel a co se týče té pinzety, ta mi konkrétně přijde jako nejlepší možnost.“
„Dobře. Tak to teda zkus.“
Roztáhl jsem jí nohy podobně, jako kdyby seděla na gynekologickém křesle a snažil jsem se tou pinzetou dostat dostatečně hluboko, což se mi sice na chvíli podařilo, ale vibrátor chytit nešel. Pak jsme to zkoušeli tak, že si ona klekla na všechny čtyři a vyšpulila na mě zadek, ale to bylo ještě horší.
„Mám takový pocit, že to bude celkem oříšek.“
„Jakej oříšek, kurva?“ vyhrkla na mě.
„Jakože bysme měli oslovit profesionály…“
„Myslíš jako zavolat do nemocnice a pak jet někam na pohotovost? Tramvají? Se zapnutým vibrátorem v zadku? To mi chceš říct?“
„Napadá tě něco lepšího?“
„Já nevím. Tak já půjdu na záchod a prostě to vytlačím.“
„Tak jo.“
Odešla na záchod. Dlouhou chvíli bylo ticho a pak se vrátila. Držela v ruce svůj telefon.
„Tak jo, Láďo. Zavoláš tam, prosímtě? Do tý nemocnice?“
„A neměla bys tam zavolat sama? Jako chápu, že je to nepříjemný, ale stejně…“
„Ne. Prosím, řekni jim to ty.“
Koukala na mě tak prosebně, že jsem nemohl jinak.
Vytočil jsem číslo a po chvíli se ozvala paní operátorka. A tak jsem se ve stručnosti představil a naznačil jsem jí, že se nám stala velmi kulantní nehoda a potřebujeme pomoct. Přesněji řečeno, že Klárka potřebuje pomoct a ta paní mi řekla, že by ráda mluvila s Klárkou. A tak jsem dal telefon na hlasitý odposlech a položil na stůl.
„Dobrý den, paní Kláro. Popište mi prosím váš problém a co se přesně stalo…“
Klárka se zhluboka nadechla a tím začal dost možná nejtrapnější rozhovor v jejím životě. Jenže to byl teprve začátek.

Na pohotovost jsme se skutečně museli dopravit tramvají i se zapnutým vibrátorem v zadku. Tam se nás ujala nějaká paní Kalinová, na kterou v životě nezapomenu. Mohlo jí být tak něco kolem padesáti a byla velmi elegantní a charismatická. Celou dobu se chovala tak, jakoby byl náš případ naprosto standardní.
„A v jakém otvoru to máte zaseklé?“ zeptala se nás hned na začátku.
„V zadku,“ odpověděla Klárka a bylo na ní znát, že se opravdu strašně stydí.
„Dobrá. S tím si samozřejmě poradíme. Pro příště bych vám ale doporučila používat erotické pomůcky, které jsou přímo určené k análnímu sexu, protože mají na konci zarážku. Buď nějakou patku nebo jsou na konci rozšířené. A toto rozšíření nebo patka brání tomu, aby vibrátor, dildo nebo kolík zajel celý dovnitř a anální masturbace je s nimi bezpečná.“
„Takže, jestli to chápu správně, tak ve vagíně se vibrátor zaseknout nemůže?“ zeptal jsem se já.
„Vagína má svaly, které se snaží dostat všechno ven. Takže pokud do vagíny zajede vibrátor, tak se dá jednoduše vytlačit ven. Taky lze vagínu lehce roztáhnout a erotickou pomůcku vytáhnout. A v neposlední řadě vagína má konec, je hluboká jenom asi 20 centimetrů. U análního otvoru je to horší. Za prvé nemá žádný konec, střeva jsou dlouhá asi 5 metrů, takže vibrátor zajíždí pořád hlouběji a hlouběji. Rovněž střeva nemají svaly, takže vibrátor nejde vytlačit ven… “
„A jak se to teda řeší?“ zeptala se Klárka tichým hlasem.
„Nemusíte se ničeho bát. Všechno vám vysvětlím.“ odpověděla paní Kalinová svým konejšivým hlasem a gesty naznačila, aby jí Klárka následovala. Já jsem zůstal sedět v čekárně. Bylo tam několik prima časopisů o rybaření, zdravém jídle a hlavně o fotografování.