Vánoční ponožky

Každý rok se ze mne stává vánoční grinch.
Nemám ráda Vánoce!
Je to způsobeno nějakými zážitkami z dětství, zároveň v dospělém životě s několika velkými rodinami kolem sebe, kde mám funkci "mámy", je to vlastně dost honička. Sic mi poměrně dost pomáhá online nakupování, ale zároveň tradici pečení cukroví co jsem převzala, mi zůstala, stejně jako zároveň pomáhat mému tátovi s dárky. V práci volno kolem Vánoc je problém, takže dárky aspoň objednávám v pracovní době a po návratu domů kolem 18h si sednu k válu a končím mezi 1-2 ranní s cukrovím a takhle několik dní v kuse. Ono se těch 12 druhů nějak samo neudělá...
Už dopředu vím, že sice se těším na sváteční dny a na setkávání s rodinami, tak je to přece jen veliký chaos, který nesu na svých bedrech, ale užívám si a těším se na radost ať v dětských nebo dospěláckých očích, když trhají papír a i v každém z nás bez rozdílu věku se projeví to dítě. Takže tašky u mne nemají místo a hezky vše zabalit... A říkám si, že těch 15h balení za to stálo.
Ale dík mé hlavní funkci, tak nějak zmizel ten "můj" moment překvapení z Vánoc a je to jen organizace a vše stihnout do určitého data. Moje přání, být na Vánoce u moře a nic takového neřešit se třeba jednoho dne splní. Ale prostě je to zavedená tradice, tak se tak nějak držím tradičního scénáře.

Ale konečně letos nastala změna.

Moc dobře věděl, že jsem grinch a já dělala vše proto abychom naší vánoční besídku ve dvou odsunuli na leden, až budu v dobré náladě, až ze mne opadne ten chaos a budu v klidu. Bohužel mezi svátky je čas proti nám. Ale nechtěl. Stál si za svým, že i kdyby jsme se neměli vidět osobně, i kdybych mu cukroví na ochutnání, které prostě chtěl, měla dát až v lednu, tak prostě dárek od něj se ke mne dostane stůj co stůj před Vánoci, i kdyby mi ho měl nechat na plotě. Což by mi přišlo zase jako škoda, takže jsem svolila k setkání, nemajíc žádné očekávání.
Těšila jsem se, že ho po delší době uvidím, ale ta dole byla téměř jakoby mrtvá asi dík mé celkové únavě, která se začala na mne podepisovat a vlastně jsem ani pořádně neměla čas. Nehodilo se mi to do plánu. Ale chtěl to, takže setkání bude.
Vím, že byl nadšen. Ja o trochu méně.
Naše klasika v podobě kávy a hovoru, předání balíčků v papíru, krabička cukroví pro něj. Hovor v podobě plánů na Vánoce.
Tak nějak to bylo spíše příjemné kamarádské setkání, dodržovali jsme i společenský 2m rozestup od sebe, čas zase utíkal hrozně rychle, jako vždy když jsme spolu.
Když náhle vstal, přešel ke mě a rozbouřil v mém těle moře polibkem. Nejdříve takovým jemným, nesmělým by se dalo říct, který se změnil ve vášnivý a ta dole začala chtít. Konečně chtěla. Chtěla jeho. Hlava se vypnula, přestala analyzovat, kalkulovat, jen vnímání vůně těla, chuť na jazyku a horkost postupující celým tělem.
Každý jeho dotyk mne nabíjel. Bloudící ruce rozepínající sponu na pásku, drající se za lem kalhotek přes můj pahorek až do tekoucí kundičky v kombinaci s jeho ledovou rukou způsobily, že jsem si dobrovolně sundala vrchní oděv, odkopla boty, z úst mi vycházely jen vzdechy a se zaklesnutými čelistmi jsem se dostali až na pohovku. Jedním tahem se zbavil mých přebytečných kalhot s kalhotkami a prsty společně s ústy rozehrál koncert v takové rychlosti, že i Beethovenova pátá symfonie je proti tomu ploužák. Čvachtající zvuk dával znát, že jsem velice blízko výstřiku, který mi nedopřál. Dal mi tím však prostor na zklidnění a zároveň abych se i já mohla probojovat přes jeho sponu pásku, do míst, která byla napnutá k prasknutí a ten pohled se mi nikdy neomrzí.
Držet v ruce ten pevný kus, jenž způsobuje radost, chtíč, vrcholy blaha, ta slaná chuť na jazyku, která se nedá ničím nahradit, ta kapička na vrcholu, která dává znát jeho touhu po mně. Ústy vytvořit známé O a podtlakem ho dostávat do maximálního vzrušení, k tomu jazykem hladit uzdičku a slyšet jeho zoufalé sténání je zase má osobní sonáta.
Po zjištění, že sic se mi zklidnil tep, ale bouře v mezinoží zůstala zachována byl pro něj signál, aby již nadále neotálel a pronikl do mne.
Anooo, to bylo to, co mi chybělo během těch vánočních příprav.
Plná mokrá kundička, sténání a vzdechy pod jeho tělem. Rozpadnutí se na tisíc molekul, které se sdružují jen v tom jednom bodě vedoucí k orgasmu.
Bořím hlavu do jeho hrudi, prsty zarývám do jeho kůže na zádech, nehty určitě dělají červené šrámy. Ta intenzita prožitku je neskutečná a nedokážu se ovládat, nemůžu si pomoct, musím se ho pevně držet. Jeho mechanicky se pohybující píst vede jen k jedinému cíli, společnému orgasmu při kterém se mu zakousnu do ramene a ztrácím se v meziprotoru. Výbuch, tma, zrychlený dech.
Až stydnoucí odkapávající semeno mne vrací do reality....

Dopít studenou kávu, předat si vzájemně balíčky, poslední pohlazení, polibek a vydávám se do obchodu s potravinami zjistit, že 22.12. nemají mandarinky.

Vážně? Vážné nemáme na Vánoce v 21.století mandarinky z dovozu?
Takže svádím celoodpolední boj s lidmi a parkováním, utěšuji se myšlenkou, že je to poprvé a naposledy kdy jsem byla nucena navštívit obchody fyzicky, mám relativně štěstí, že jedu dle seznamu co kde zařídit, jde to poměrně rychle, než se zaseknu, si udělat radost sama sobě v obchodu s oblečením. Netušila jsem, jak velký neblahý vliv na mne má a já mám radost, že jsem si koupila sportovní legíny. Sice netuším nač mi budou, ale radost z nich mám.
23.12. mám výjimečně dovolenou, takže jsem se rozhodla začít balením dárků, abych následně mohla uklízet. Netušila jsem, že je to celodenní šichta končící až v brzkých ranních hodinách 24. a při spoustě všech těch krabic a mašlí, jsem se rozhodla, že už je Štědrý den a mohu si ty chvíle ticha rozléhající se celým domem využít pro otevření dárku od něj.

Ponožky a dřevěná ozdoba s mým oblíbeným motivem jelínka.

Vážně? Po tom všem, po těch měsících, prožitcích, jeho vysvětlování, jak jsou Vánoce skvělý, mé vysvětlování proč nejsem nadšená z Vánoc a najdu ponožky?
Jasně, mám ráda ponožky. Nevadí mi měkké dárky, ocením to, ale uniká mi trochu nějaká fantazie a proč zvolil zrovna toto. Nevnímá? Neposlouchá? Bylo to jen něco na poslední chvíli? To jsem si opravdu mohli besídku udělat až v lednu a o nic bych nepřišla.
Posílám poděkování, ale mám takový rozpačitý pocit. Dík chaosu a panice je naštěstí poměrně rozptýlen a není čas a prostor to dál rozebírat myšlenky a pocity.
Ale přitom si dal s narozeninám tak záležet.

25. jezdím za svou rodinou, to se docela těším, to naše překřikování, chaos, panika, nic nemá řád a zároveň všichni jsou spokojený, babička pouští kameňák za kameňákem a na všech je znát, že jsme rádi, že jsme spolu.
Nandat cukroví na talíř, chystat jídlo, dary pod strom atd atd. prostě takový ten klasický cvrkot, do toho vítáni s tím a s tamtou, pes se motá pod nohy, prostě Hujerovic hadr. To mám ráda.
Když chystám sama jídlo v kuchyni, tak přijdou mé sestry, šťouchají do sebe jako dvě školačky co udělali průser a mým uším neunikne- tak ji to řekněme, ne, neřekneme, ale jo, ať není problém a co když jen na půl?
Otáčím se na ně v očekávání, co se zase stalo. Asi by mne už nic nepřekvapilo. Na pohromy jsem zvyklá.

Ta jedna povídá- máš pod stromečkem speciální dárek, tak jen aby jsi se nedivila, všem kdyžtak budeme tvrdit, že je to k svátku. Ať nejsou problémy.
Můj nechápající výraz mluví za vše, ony mají na rtech takový ten proradný úsměv.
Ale v mém nitru se objevila ta chybějící dětská radost z nějakého překvapení a musí to být něco, když musela být použita výmluva na svátek. Jsem potěšena a zároveň napnuta, co to holky vymyslely.

Jídlo, přípitek, synovec se pustil do rozdávání dárků, je mi líto dnešních dětí, když je neučí číst a psát psacím písmem, že si v dospělosti nebude moct přečíst milostné dopisy co si psal děda s babičkou... Sem tam tedy rada nutná o koho se jedná. Vše rozdáno, papír létá na všechny strany, jako každoročně vyčkávám a blaží mě pohled na členy rodiny s jakým údivem a následnými úsměvy na tváři se kochají dárky a dle mimiky a reakcí odhaduji zda to byl správný dárek či nikoliv. Uff. Padá ze mne úleva, protože viditelně jsou všichni spokojeni.
V ten moment, když si vše vzájemně ukazují, předávají a hodnotí vzájemně, tak nastává má chvíle a mohu se ponořit do svých balíčků, ikdyž letos převažují spíše obálky. Dle písma poznávám co je od koho, vše na hromádce, jsem spokojena. Ale do mysli se mi vkrádá myšlenka co to tedy bylo za ty tajnosti se ségrama? Však tady není nic, co by bylo nějak extra. Napadá mne, že si počkají až bude plná přítomnost všech a udělají zase veřejné vystoupení. Jen prosím, to ne!
Uklidit papíry, roztřídit, pomoc vybalit hračky z obalů, pes pod nohy, naštěstí kočka je pod gaučem, tohle, tamto, jsem zaměstnaná během událostí, ale v koutku duše stále vyčkávám co ještě přijde.
Nakloní se sestra a říká, měli bychom popřát babičce k svátku.
Odpovídám, jasně, není problém.
Svátky jsem přestali slavit, jen babičce je držíme protože je na Vánoce a tak vždy nějakou drobnost dostane, ať to není jen potřesení pravicí.
Stavíme se do hada, každý jednotlivě ji přejeme, načež jakožto její jmenovkyně se had otočí mým směrem a pravice a pusy létají i mým směrem. Poslední jsou sestry a předávají mi malou růžovo-stříbrnou taštičku, kde z vrchu je vidět krabička. Můj nechápající výraz mluví za vše a jejich smích též, naštěstí zanikl v ostatním šumu.
Co to je? Však si na svátky nedáváme dárky.
Nedáváme, to taky není od nás. Nýbrž jsme vánoční poslové a předáváme dárek od někoho jiného a jejich potutelný úsměv na tváři mi dává jasný signál od koho to je.
Co? Jak? Kdy? Cožeee? Mám otázky, ale není prostor na odpovědi. Takže dar přijímám a již se pyšní na mém zápěstí.

Když konečně ustal ruch a byla možnost, tak se dozvídám, že již před více než týdnem, spojil se s nimi přes sociální sítě, aby mne překvapil a zanechal u nich dárek jakožto překvapení pro mne a udělal mi hezké Vánoce s co nejlepšími vzpomínkami na rok 2022....

Hezké Vánoce i Vám všem!