Příběhy ze sousedství 2

Nakládali jsme s dodávku aparátem a nástroji, večer nás čekal koncert v jednom z pražských hudebních klubů. Když tu vrzla branka předzahrádky sousední vilky a na ulici vyšla moje nová sousedka. Právě ta, která se před dvěma dny svlékla na zahradě a nenechala mě pracovat. Musím se přiznat, že jsem na ni myslel. Ovšem myšlenky a činy jsou dvě rozdílné věci, věřím, že za myšlenky mě nikdo soudit nebude.

Přiblížila se k nám a usmívala se. „Á, dobrý den, kampak se chystáte?“ zeptala se. Bylo mi hned jasné, že nevyšla před barák jenom náhodou. Přišla vyzvídat, mrška. Radši bych si od ní držel odstup. Je snad teprve za prahem dospělosti, kdežto mě je už čtyřicet, navíc je to prostě sousedka. Nemyslete si, že jsem nějaký puritán, ale předpokládám, že její rodiče by nebyli zrovna šťastní, kdybych si s ní cokoli začal. I když sousedství moc neřeším a je mi jedno, co si o mně kdo myslí, rozhodně jim nechci dávat záminku k nějaké nevraživosti. Já si nevšímám vás, vy si nevšímáte mě, je strategií, která mi zcela vyhovuje.

Roman, náš baskytarista, který mi pomáhal nakládat verky do auta, to ale viděl jinak. Roman býval punkáč jako poleno. Otrhané džíny, křivák, těžké okované boty. Dříve nosil na koncerty i červené číro, ale jak už to s věkem bývá, vlasů mu moc nezbývá, teď má hlavu dohola. „Nazdárek, dneska hrajeme v Crossu,“ zakřenil se na ni dříve, než jsem stihl odpovědět něco neurčitého nebo zavádějícího. Mrknul na ni a dorazil to větou: „Přijď se podívat, bude to stát za to!“

Sousedka se na mě významně podívala a její úsměv se rozšířil od ucha k uchu, „No, tak to určitě přijdu, na to vemte jed.“ Po těch slovech se otočila a zaplula domů.

„No ty vole, žes mi ani neřek, že máš takovohle pěknou sousedku. Taková kočka. „No povídej, tak co s ní máš?“

„Já? Vůbec nic.“

„Ale kdybys nekecal. Viděl jsem, jak na tebe kouká.“

„Jednou jsme se viděli na zahradě přes plot, to je všechno.“ I když tedy byla nahá a sváděla mě - to jsem radši neřekl, protože jsem tohle téma chtěl ukončit a ne celý večer poslouchat, jaký jsem idiot.

„No ty vole, já mít takovou sousedku, hnedka bych ji vohnul, že by nevěděla, čí je!“ pokračoval Roman.

Silné řeči. Roman je sice punkáč a mezi dobrými přáteli se někdy chová nevybíravě, ale my ho známe. Je ženatý, a co vím, věrný. Svoji ženu miluje, i své dvě malé děti. Kdybyste ho potkali ve firmě, kterou během deseti let vybudoval, nejspíš byste ho nepoznali. I jako punkáč musel nakonec přehodnotit svůj pohled na život jako takový. To víte, hypotéka se sama nezaplatí a když máte rodinu? Už dávno jsme zjistili, že není jednoduché živit se muzikou, zejména takovou, kterou děláme. Roman je velmi inteligentní na to, aby se nedokázal přizpůsobit. Dokonce si před pár lety dodělal vysokou školu. Ekonomku. Když ho blíž poznáte, zjistíte, že je to vlastně uznalý a citlivý chlap, minimálně, co se týká jeho vztahu k něžnějšímu pohlaví. Ale ta huba… ta mu někdy jede.

Zasmál jsem se: „Je mi to jasný, ode dneška bude moje sousedka hlavní postavou tvých vlhkejch snů, co?“

„To si piš, kamaráde, to si piš. Tyvole, taková sousedka. A jak se jmenuje?“

„Hm, vlastně ani nevím, neptal jsem se.“

„To si děláš prdel, ne? Já bejt na tvým místě-“

„Ale kámo, je mi to jasný. Ale vždyť máš přece ženu, ne? Co by na to řekla?“ přerušil jsem ho s úsměvem, abych ho trochu zchladil.

Roman se zamyslel. „To je fakt. No nic, víš ty co? Budu si představovat, jak ji šukáš ty.“

Kokot. No nic, radši jedem. Arnold a Ondřej, zbytek naší kapely, už tam nejspíš budou.