Zanedbaná péče..

Byl pozdní podzim, dny se zkracovaly, venku takové to lezavé počasí, do kterého se ti dvakrát nechce a ty si po celém pracovním dni přeješ jen zalézt pod deku a pustit si nějaký film. No jo, ale co večeře? Jíst se taky musí, takže tohle řešíš cestou nejmenšího odporu a cestou domů se zastavíš pro nějaký ten tejkevej. Pro mě to byla rádoby čína od větviček u Albertu, rychlý, vcelku levný, chutný.. Takže parkuju dodávku poměrně daleko od obchodu, protože s maxíkem se blbě parkuje přímo před obchodem a razím pro čínu. Výběr z bankomatu, protože větvičky neberou hotovost, jednou smažené thajské nudle s kuřecím a hůlky. Místní větvička už mě zná a potutelně se na mě směje. Přijde mi, že mi dávají i vetší porce, jsem stálý zákazník a toho si přeci musí předcházet.

Stojím u stánku, čekám na ty svý nudle a pozoruji parkoviště, kde mě hned upoutala jedna žena, která vypadala na první pohled velmi zoufale. Otevřený kufr, věci vyskládané na zemi.. Co se asi děje, vrtá mi v hlavě? Zkusím se nenápadně přiblížit! No jo! Píchlé zadní kolo a ona evidentně neví, co s ním. Prekérka ale okey! Pomůžu ženě v nesnázích, však kolo, to mám vyměněné za pět minut, nasbírám si nějaký karmický penízky a ještě zabiju čas než budou ty moje nudličky.

Slečno? Chcete to kolo vyměnit?

To bych byla strašně ráda, já jsem to nikdy nedělala!

Tak na to vlítnem, rezervu máte?

Ano, je v kufru!

Začnu se tedy rochnit v kufru, kde rezerva skutečně byla, ale co už tam nebylo, tak nářadí.

Můžu se zeptat? Vy nemáte nářadí?

No já nevím, to bude vědět přítel, je to jeho auto.

Dobře, zavolejte mu a zeptejte se!

No, to já jsem mu už volala a řekl mi, že si mám poradit!

Padá mi brada!

To si děláte legraci, ne? Vytočte ho!

Probíhá velice emotivní rozhovor.

Dejte mi ho!

Zdravim, to kolo vaší přítelkyni vyměním, ale kde je nářadí?

To tam není..

Co prosím? To si ze mě děláte legraci! Vy necháte přítelkyni na holičkách s tím vědomím, že v tom autě není nářadí na výměnu? Tyvole! Vy jste chlap za všechny prachy, típám telefon.

Okey, pan přítel nám úplně nepomohl, já bohužel v dodávce nemám nářadí, se kterým bych Vám to kolo vyměnil, ale když počkáte, otočím se domů pro hever a klíč.

Mazal jsem si pro čínu, hodil jí do dodávky a letěl domů. Mám to jen 5 minut a tak to nebyla zas taková zajížďka. Házím do kufru hever, křížovej klíč a jedu.

Teď už to je rychlá akce, povolit, zvednout, sundat, nahodit kolo, přitáhnout, spustit, dotáhnout.

Hotovo, můžete vyrazit!

Ježiši, já vám strašně děkuju!

To je v pohodě, jen si nechejte opravit to kolo.

To nechám, ale ráda bych se nějak revanšovala, co kdybych vás pozvala na kafe?

To já bych se nechal rád, ale už je celkem pozdě, směju se.

No já nemyslím teď ale jindy, ve vhodnější dobu.

No tak jo, proč ne!

Dejte mi telefonní číslo, já vás prozvoním a pak se domluvíme!

No a já diktoval.

Druhý den zpráva: Tak co ta káva? Kdy Vás můžu pozvat?

Odpovídám: Jak se Vám to hodí, dopoledne, odpoledne, ve všední den, o víkendu?

Její odpověď: Co tedy zítra dopoledne?

Má odpověď: Platí!

Ptá se: Kde se sejdeme? Když bydlíte kousek od Albertu, co nějaká kavárna v okolí?

No nebudu to dál rozepisovat, další den dopoledne jsme se sešli a musím říct, tam nastal trošičku wau efekt! Přišla totiž rozzářená blondýnečka s úsměvem od ucha k uchu, decentně nalíčená v bundě s kožíškem, neskutečně jí to slušelo a já se asi nechtěl v tu chvíli před tou kavárnou vidět. Myslím, že poznala, že se mi velmi líbí!

Dobrý den, to jsem ráda, že se vám můžu revanšovat a rovnou se zeptám, nebudeme si tykat?

Dobrý den a ahoj tedy, já jsem XY, já Ivana, těší mě!

Jdeme do kavárny, objednáváme si, povídáme si.

Připadá mi celkem zajímavá, ale přijde mi trochu zašlapaná. Z toho co mi povídá, cítím, že je trochu utrápená, ale snaží se to kamuflovat. Rozpovídám jí a už je to tady, klasická ztahaná ženská, práce, postarat se o malé dítě a pak i o to velké dítě, které nemá v pořádku výbavu. Člověku je z toho někdy až smutno, když tohle slyší a u mě to bylo ještě umocněný tím, jak jí ten blbec nechal na holičkách a poraď si..

Dvě hodiny utekly jako voda, stihli jsme dvě kávy a bylo na čase se rozloučit. Prosím Vás, zaplatíme. Slečna z kavárny předkládá účtenku, povídám: Kartou prosím!

Počkej, ale já chci pozvat tebe!

Promiň Iv, ale kdo to kdy viděl, aby na prvním rande platila žena, a směju se u toho… Iv se jen pousmála a nechala mě to zaplatit. Sedíme a prohlížíme si jeden druhého. Ticho. Opatrně mi pokládá svou ruku na mou a říká: No jo, ale pořád jsem ti tedy dlužná.

Usměju se na ní a povídám: To spraví jeden polibek/

Vážně?

Vážně!

Zvedáme se od stolečku, pomáhám ji se obléct, vycházíme ven.

Iv se ptá: Myslel jsi to vážně s tím polibkem?

No jistě, myslel!

Iv se ve vteřině ke mně přitiskla, políbila mě a já nemohl jinak než jí ten polibek vrátit. Bylo to příjemné, sladké, vlhké a kávové. To že jsem se ve vteřině velice silně vzrušil ani nemusím zmiňovat a myslím, že Iv to cítila také.

Jak to bylo dál? To Vám možná napíšu příště….