Výlet na koloběžce

Když jako zarytý koloběžkář vyrazíte na letní výlet a zjistíte, že v místě půjčovny koloběžek jsou bohužel všechny koloběžky již rozpůjčeny a zbývají vám jen dvě nenafouklá kola, nemusí to být taková tragédie, jak se na první pohled zdá.

S Lucií, sportovně založenou pracovnicí městského kulturního střediska, se známe již pár let od doby, co jsem ukončil studium na vysoké škole, přerušil cesty po světě a začal pracovat jako vedoucí místního kulturně-turistického sdružení několika obcí, zabývajícího se evropskými dotacemi, pořádáním společenských akcí a turistickým ruchem. Spolupracujeme profesně, ale občas si spolu vyrazíme i na výlet, do divadla, či si jen tak zacvičit, anebo shlédneme nějaký film. Zkrátka takové dobré přátelství, občas okořeněné lehkou dávkou vzrušení.

Pracovně jsme oba poměrně vytížení, ale občas se najdou dva, tři dny volna a tak neváháme vyrazit někam za kulturou, či do přírody. Ačkoli právě uprostřed turistické sezony a s prací všude okolo, tak po Lucčině zmínce, že má všech těch lidí po krk a potřebuje si dát pauzu, s čímž jsem bez výhrady souhlasil, jsme se během týdne dohodli, že o víkendu vyrazíme někam do okolí. Po chvíli bloudění prstem po mapě, nám padla do oka turisticky zajímavá oblast okolo Telče. Oba jsme nadšení koloběžkáři, takže volba byla jasná, ale protože koloběžky měli půjčené naši kamarádi, nezbylo nám, než hledat půjčovnu, kde vyhoví našemu přání a stroje nám zapůjčí.

V pátek jsme se rychle sbalili a skvěle naladění s úsměvy na tvářích vyrazili do zarezervované chatky u lesa, kousek od Telče se ubytovat a nabrat síly na sobotní výlet.

Ranní vstávání nikdy nebyla moje oblíbená disciplína, nicméně probuzení sluncem a koncertem místní drůbeže jsem kvitoval s potěchou. Tedy skvěle odpočatí po pořádném spánku a nabiti energií po lehké ovocné snídani jsme se vydali na výlet. Tedy chtěli jsme. Lucie mě ovšem zaskočila otázkou, co že si má vzít na sebe a jak moc budeme jezdit. A když si přede mnou začala zkoušet své letní oblečky s komentáři, co kde ji tlačí a kde ji to naopak příjemně svírá a doplnila to několika vyzývavými pózami a pozdviženým obočím, raději jsem vyšel před chatku, abychom se ještě někam dostali.

Lucie je vůbec velice neposlušné děvče, čemuž spousta jejich spolupracovníků odmítá uvěřit. Možná to bude přísným pohledem, orámovaným profesorsky vyhlížejícími brýlemi, či jejími tmavými a hustými vlasy sepnutými do bojovně působícího pevného ohonu. Parkování v Telči nebyl problém a tak po krátké a příjemné procházce městem, spojené s pokukováním po místních obchůdcích, jsme si to namířili rovnou k infocentru spojenému s půjčovnou kol a expozicí tradičních řemesel.

Chtěli jsme toho dnes projet co nejvíc, a tak bylo naším cílem vyrazit pokud možno ihned. Po našem dotazu na mladě vyhlížející obsluhu, zda a jaké koloběžky mají k dispozici, nám usměvavá zrzavá slečna s rozverným pohledem a neposlušným culíkem za pultem oznámila, že koloběžky už mají bohužel rozpůjčované, ale že jim ještě zbývají 4 kola.

Na mou poznámku, že kvalita se počtem nahradit nedá a že nám tedy plně postačí dva kusy, nám s pobaveným pokývnutím a pozvednutým obočím doporučila, ať chvíli počkáme, jestli se náhodou nevrátí koloběžky zapůjčené předchozího dne a navrhla, abychom si zatím prošli expozici, že nám zadarmo podá obšírný výklad, aby nám alespoň nějak nahradila ten neočekávaný nedostatek. Nadšený jsem příliš nebyl, ale po prosebném pohledu Lucie, a její poznámce, že touží expozici vidět, jsem svolil. Třeba se něco dozvím a možná přijedou i koloběžky.

Průvodkyně energicky vyběhla spoza dřevěného pultíku a už se chopila detailního výkladu o vzniku a původu celé expozice. Svoji práci brala skutečně zodpovědně a snažila se, co jí její verbální schopnosti dovolily, abychom získali co nejobšírnější přehled o celé výstavě a místních řemeslech. I přes testovací dotazy a následné pobavené pohledy slečny průvodkyně jsem svoji pozornost věnoval spíše vystaveným exponátům, neboť staré a fungující věci mě lákaly již od dětství a v jejich rozebírání a opětovném neposkládání jsem se stal doslova expertem. Občasné uštěpačné poznámky slečny průvodkyně jsem bral pouze jako její kontrolu naší pozornosti a dál se věnoval svému zájmu ve starých nářadích a nástrojích. Několik zvídavých pohledů jsem sice veselé a upovídané zrzce věnoval, ale to bylo veskrze vše.

Expozice a předměty v ní mě zaujaly natolik, že lehká nepříjemnost v podobě drobného zdržení byla rázem zapomenuta.

Zajímavost celé výstavy mě pohltila natolik, že z pekelného soustředění a přemýšlení nad předmětem nejasného původu mě vytrhl až dotaz průvodkyně, zda vím, k čemu ta zvláštní dřevěná stolička, sahající mi po kolena, sloužila. Odvětil jsem, že nemám naprosto tušení a čekal na její detailní popis, když z průvodkyně vyhrklo:

„Tak v tom případě zkusíte hádat!“

Zatímco mi Lucie pošeptala, že to přece ví každý a že jde raději vyzkoušet, jak se tká na stavu, umístěném za rohem v druhé části expozice a ať za ní dorazím, hned jak to uhodnu.

„To už ale budu mít beztak hotovou šálu na zimu,“ dodala s úsměvem.

Slečna průvodkyně si mezitím sedla obkročmo na dřevěnou stoličku a jak moje pozornost byla před tím upnuta na vše kolem, tak najednou jsem nesledoval nic jiného, než zrzavou průvodkyni. Letní šaty pod kolena ladně povyjely do půli stehen. Štíhlé, ale sportem zpevněné nohy obepnuly onu podivnou dřevěnou stoličku a já měl rázem sucho v ústech a oči mi jezdily od špiček prstů s růžově lakovanými nehty, přes štíhlá lýtka, opálená kolena, a bělostná stehna až do místa, kde se cudně potkávala.

„Ještě moment,“ dodala a lehce se zaklonila a otočila pro cosi za sebe. V tom okamžiku se její bělostná stehna mírně rozevřela a já viděl zázrak přírody- modré květinky za světle zelené bavlněné louce.

V této pozici slečna průvodkyně chvíli setrvala. Nevím, zda naschvál, či náhodou, ale každopádně na mě při pohledu do míst, kde bych očekával usměvavou tvář, mířil pár řádně ztvrdlých bradavek na menších, ale krásně tvarovaných kozičkách a já bych rázem neuhodl ani způsob použití vidličky. Krve v hlavě se mi nedostávalo, za to mi ji začalo přebývat v ptákovi. V šortkách bez kapes se vztyčené péro špatně maskuje a tak slečna průvodkyně měla po otočení se zpět krásný výhled na můj zahalený a stále tvrdnoucí stožár.

Chvíli na vyboulenině na mých šortkách spočinula s pobaveným pohledem a pak s rozverným úsměvem začala za popisného komentáře předvádět, na co že se ta stolička používala. Když do ní vsadila plastový model husy, pro který sáhla za sebe a naznačovala, jakým způsobem, že se huse cpala krmě až do žaludku a rytmickými pohyby masírovala krk od shora dolů, musel jsem si přidřepnout, aby se mi nepodlomila kolena.

„Pojďte si to taky zkusit, já vám pomůžu,“ dodala a vstávaje ze stoličky mě formovala do správné krmné pozice. Po vysvětlení, jak správně husu uchopit a držet, mi začala velmi pečlivě vysvětlovat důležitost masírování husího krku, který musí být usazený pořádně mezi stehny. Když mi jej zrzavá průvodkyně umístila do správného místa a donutila mě stehny jej sevřít, začala pomalu a pečlivě provádět důkladnou masáž husího krku. Její hbité, štíhlé prsty se opravdu činily a při několika pohledech kontrolujících mou pozornost se mi jakoby mimochodem několikrát dotkly už na kámen tvrdého ocasníka, což průvodkyně doprovodila komentářem:

„Ano a tady je to nejdůležitější místo, aby celé krmení proběhlo v pořádku.“

To už jsem se v duchu modlil, aby nepřišla Lucie.

Zrzavá nenechavka mi zřejmě četla myšlenky z očí, neboť se na Lucii, schovanou za rohem obrátila s dotazem, jak že jí to jde a zda nepotřebuje pomoct.

„Nene, děkuji, tohle zvládnu, mám skvělou školu od babičky,“ odvětila Lucie zaujatá prací.

„Šikovné ruce, těch je vždycky třeba,“ dodala průvodkyně a už poměrně nepokrytě její dlaně masírovaly přes látku šortek jen mého tvrdého šulina. Toliko ke krmení husí. Z výkladu jsem si nepamatoval zhola nic, zato jak zaujmout správnou pozici jsem věděl neomylně.

„Už to mám, už to mám, pojď se podívat!“ najednou vykřikla Lucie od tkalcovského stavu.

„Za chvilku jsem tam!“ vydechl jsem, zatímco jsem vstával a za zvídavých pohledů průvodkyně se snažil urovnat si tvrdolína v šortkách tak, abych nebyl hned na první pohled nápadný. Udělal jsem pár kroků a sledoval se zájmem pracující Luci, jejích prvních pár tahů člunkem a rýsující se trikoloru.

„Klidně se běž podívat dál, já tady zkusím něco vytvořit,“ dodala Lucie a sledovala jen jízdu člunku pod vlákny vlny.

„Tak já se tu porozhlédnu a pak půjdu převzít ta kola,“ dodal jsem a odkvačil za slečnou průvodkyní s polotvrdým ocasníkem v šortkách.

Zbytek prohlídky proběhl ve zkráceném režimu, spočívajícím spíše v pozorování slečny průvodkyně, než vystavených exponátů a ve snaze se vyhnout jakémukoliv spozorování Lucií.

Slečna průvodkyně se občas sehnula, občas předklonila, ale vždy mi dala na odiv své křivky ještě doprovázené rozverným úsměvem, či mrknutím oka a náhodným otřením se o mé trčící péro, které bylo i přes látku šortek dobře patrné.

„Já bych si rád převzal ta kola, ať něco stihneme,“ navrhl jsem, když tření žaludu o látku šortek překročilo mé schopnosti sebeovládání.

„Dobře, pojďte se mnou, ať se na ně podíváte,“ odvětila a za ruku mě táhla do dveří naproti pokladně.

„Tak tady jsou, ale momentík, jen tam udělám pořádek,“ vyhrkla ze sebe a vběhla dovnitř. Lucie mezitím skončila na stavu a jala se prohlížet nabízené mapky a letáčky, abychom po cestě nevynechali žádné zajímavé místo.

„Můžete mi jít sem pomoct prosím?“ ozvalo se z místnosti. „Sama to neuzvednu,“ dodala průvodkyně. Lucie na mě mrkla, ať jdu a dál se věnovala letákům.

„Tak kde to máte?“ spustil jsem a vešel do čtvercové kolárky se stojany dokola a harampádím v levé části.

„Přímo tady,“ ozvalo se mi za zády a jedna ruka slečny průvodkyně mi přitom hbitě vjela do šortek, zatímco její druhá si pohrávala s lemem sukničky žlutých letních šatiček. „Ale bohužel, jak vidím, nemáme připravena všechna kola…,“ řekla nahlas, aby to slyšela i Lucka a šikovnými prstíky přitom pečlivě přejížděla předkožkou po mém, už rudém a nateklém žaludu, kterého hbitě vyprostila z překážejících šortek, „ … zřejmě si je tedy budete muset dofouknout sami…,“ hovořila jako by nic dál a s každým dokončeným slovem mi přetáhla žilnatinu na mém ocasníkovi až na doraz ke kořeni a s nevinným úsměvem ve tváři lehce našpulila rty a upírala zrak na tvrdnoucí péro.

To už se mi podlamovala kolena a doufal jsem, že kola nepřijde zkontrolovat Lucka osobně. Ta naštěstí studovala propagační materiály v předsálí a na dálku odvětila slečně průvodkyni, že o stroje se určitě rád postarám sám. V tom sice měla naprostou pravdu, nebyl jsem si ovšem jist, že po takovém úvodu do problematiky huštění kol bych si vůbec dokázal správně zapnout přilbu.

„Dobře, tak já vám aspoň ukážu, kde je schované všechno nářadí pro případ, že byste píchli,“ dodala s rozpustilým úsměvem na tváři zrzavá pokušitelka, zatímco si druhou rukou nadzvedla sukni a neomylně zaútočila na provlhlé místo na svém květinkovém paloučku. S každým jejím přihoněním jsem se pokoušel své trochu bolestivé a trochu vzrušené syknutí tlumit, ale ztrácel jsem kontrolu jak nad situací, tak nad sebou.

Z rukodělné ekvilibristiky slečny průvodkyně mě probudil až dotaz Lucie, zda se pojedeme podívat i na Dívčí pahorek, nebo jestli zůstaneme jen v údolí řeky. Dílem náhody jsem ze sebe vypravil, že na údolí je nejlepší pohled z vrcholu a naznačil zručné nadržence, že je čas naše hrátky ukončit.

Sklidil jsem všechny nástroje, včetně tuhého a tekoucího kožaka na své místo a pomalu a v mírném předklonu začal kola vyvážet z místnosti ven. Při pohledu na Lucii, která se stále shýbala nad propagačními materiály a pohupovala při tom svojí úžasnou prdelí do rytmu hudby, jsem cítil opětovné svírání ve slabinách a neskutečně se těšil, až ji ohnu o nejbližší kládu a jazykem jí projedu její tekoucí kundici. Maskovat v předklonu svého tvrdolína jsem zvládl tak tak a to pouze s dovětkem, že ještě kontroluji funkčnost přehazovačky.

„A až budete vracet kola, ptejte se po mně, abych vám dala slevu za to dofoukání, jsem Magda,“ stačila ještě černovláska zahalekat a pak jsme se již vydali na plánovaný výlet. Náhrada, za absenci koloběžek se zrzavé průvodkyni tedy skutečně povedla. Netuším sice, zda to patří ke standardu místních služeb, ale body do hodnocení infocenter u mě mají jisté.

V nádherném letním počasí se to šlapalo téměř samo. Všude krásně zeleno, občas nějaký cyklista, nebo turista a tak cesta ubíhala jako po másle. Lucčiny poznámky o místní fauně a floře, kterou jako studující obecné biologie měla v malíčku a jimiž hýřila celou naši cestu, jsem si bohužel nedokázal v paměti uchovat déle než pár vteřin, neboť sedátko kola neustále mi masírující prostatu a zintenzivňující moje vzrušení mi na soustředění nedalo prostor. Čurák se mi s každým sešlápnutím pedálu mrskal v šortkách a myšlenky na před chvílí prožité setkání mi do něj vháněly víc a víc krve. A tak jediným zástupcem fauny, kterému jsem věnoval svoji pozornost, byla Lucie a její fascinující křivky.

Hlavou mi proběhla vzpomínka na naše první setkání v odpočívárně sauny v sousedním městě, kdy jsem znaven po tréninku a těšíce se na podvečerní relaxaci přicházel do šatny, kde zrovna svoji zdravotně-otužovací kůru končila, mě tehdy ještě neznámá, Lucie.

Děvčeti v předklonu rozčesávajícího si vlasy a obalenému ručníkem jsem příliš pozornosti nevěnoval a nerušeně se chystal na finskou parádu. V okamžiku kdy jsem si odložil triko i kalhoty a zůstal tak, jak jsem se narodil, jsem si všiml, že ona slečna na sobě ručník už nemá a navíc, že změnila polohu a stojí ke mně bokem. Rád se dívám na krásné ženy a dal bych nevím co za to, mít v tom okamžiku oči i vzadu na hlavě.

Můj zrak se nikde nezdržel zbytečně dlouho, ale pohled na pevné a při tom vysportované křivky mi utkvěl v mysli tak intenzivně, že jsem se začal proklínat za svoji nezdvořilost. Rychle jsem se otočil, začal se halit do ručníku a maskovat své nenadálé vzrušení.

Chvíli jsem ještě stál čelem ke skříni a se srdcem bušícím v krku si ve skříňce rovnal asi už po dvacáté klíče od zámku na kolo, světlo a helmu. Když jsem konečně pocítil, že můj nezdvořile do prostoru trčící pyj se umravnil, skříňku jsem zavřel a vydal se v ústrety horké sauně.

Nervozitou zkoprnělé prsty ovšem vypověděly poslušnost a klíček od skříňky upustily na podlahu. Při následném pokusu jej hbitě zvednout ze země, jsem si elegantně přišlápl osušku a najednou stál před česající se bohyní opět nahý s lehce naběhlým ptákem. Slečna mi klíček, který doklouzal po kachličkové podlaze až k ní s úsměvem podala a popřála mi příjemnou saunu s poznámkou, že dneska je tam opravdu horko.

Měla pravdu, cítil jsem to už v šatně. Po opětovném se zahalení do osušky jsem poděkoval a odkvačil do výtopny. Poté jsme se s Lucií setkali v sauně ještě několikrát a její pozvání na lekci kruhového tréninku, který předcvičovala v nedaleké tělocvičně, jsem jako zapálený sportovec s radostí přijal. Ona poté neodmítla ani mé pozvání na výjezd koloběžkou ….a pak…

…. byl tok mých myšlenek přerušen dotazem odkudsi z dálky, že musíme zastavit, neboť „ se mi chce hrozně čůrat, ale nevím kde, protože tu není žádný strom.“

„Můžeš klidně tady,“ říkám Lucii. „Nikdo tu není.“

„Ale co když se někdo zjeví,“ ptala se se zoufalým výrazem ve tváři a se zkříženýma nohama.

„Tak se podívá, no. Stejně jako já. A navíc… jsem na to myslel už nějakou dobu, že tě chci vidět, když čůráš,“ dodal jsem.

Čekal jsem sice pár naoko vyřknutých litanií na téma mé perverznosti, ale kdoví proč nepřišly a místo toho Lucie pozvedla obočí, lehce se usmála, vykasala si sportovní triko, pod kterým se jí, ačkoliv měla sportovní podprsenku, rýsovaly ztuhlé bradavky trčící z nalitých koziček a s provokativním úsměvem, že „ čůrat se má přece v pohodlí“ si začala stahovat šortky, těsně obepínající její pevnou klenutou prdel a pevná stehna.

S nevinně znějícím dotazem, zda bych jí nemohl pomoct, jsem pustil kolo na zem a přiskočil k ní. Při pohledu na celou tu krásu, nenadálost situace a vzpomínku na kurz huštění pneumatik a krmení husí, se mi všechna krev nalila do péra, které mi už rozverně dřepící Lucka, s naběhnutou macatou pizdinou svítící na okolo, vytahovala z lehkých šortek.

„A jak si to představuješ, tu pomoc“ zeptal jsem se, když jsem viděl Lucčin všeříkající pohled.

„Třeba, že mi ji budeš hladit, pěkně mi ji roztáhneš, budeš mě šukat prstem a já začnu pomalu, po kouskách učurávat,“ navrhla, když mi mezitím druhou rukou přetahovala kůži přes tuhnoucího rudého jednoočka.

Začal jsem ji hladit po do hladka vyholené kundici, brnkat do trčícího poštěváčku a rozmazávat její kundošťávu smíšenou se zlatým pokladem prýštícím z její pizdiny, klečel na kolenou, nechal si chcát na ruku a cítil, jak si Lucie pomáhá stahováním a pulzováním celého klína.

Projížděl jsem jí prsty celou nadrženou brázdu od poštěváčku až k řiti a roztouženým mlaskáním jejich pysků ji rozevíral a šukal ukazováčkem a palcem přitom brnkal do růžového frajtra. Když jsem viděl, jakou z toho má Lucie neskutečnou radost přestal jsem naprosto vnímat okolí a věnoval se jen Luciině macatici. Pomalu, pečlivě mi honila šulina, s mlasknutím přetahovala kožený límec přes mého rudohlavce, hrála si se svými ztvrdlými špunty a houpala za ně celé své bílé cecky.

Polohlasem sténala, vypouštějíce poslední kapky moči, a úsměvem ve tváři mi naznačila, že cítí, jak už mám na krajíčku, když v tom se kousek od nás ozval hlasitý hovor dvou turistů, blížících se našim směrem. Hbitě jsme se oblékli, vytáhli bidony a mapu a horlivě diskutovali o dalším pokračování naší cesty. Pochodníci se táhli jak ranní mlha a tak jsme chtě nechtě museli potlačit vzrušení a vydat se dál na cestu.

Trasu jsme si pečlivě rozvrhli, ale množství turistů, pohybujících se na naplánované trase, nám naši přetrvávající chuť neumožnily naplno prožít a tak přišly na řadu nenápadné doteky, dvojznačné poznámky a zoufalé pohledy. Naštěstí počasí nám přálo a pár drobných zastávek na focení, či svačinu bylo tedy nanejvýš vhodných, abychom si po návratu domů dokázali všechna místa dobře vybavit.

Protože se čas nachýlil a my museli stihnout zavírací dobu infocentra kvůli vrácení kol, bylo nutné zabrat a šlápnout do pedálů. I přes veškerou snahu jsme přijeli 10 minut po zavírací době a bytelné dřevěné dveře půjčovny byly už nedobytně zamčeny. Využili jsme tedy zchátralé lavice vedle dveří , posadili se a přemýšleli co dál, když v tom se ozval Magdin zpěvný hlas blížící se přes zahradu infocentra.

„No už jsem si myslela, že jste se někde zatoulali a užíváte si místní krásné přírody…., nebo jste píchli,“ dodala s šibalským úsměvem a odmykala zamčené dveře.

Paprsky zapadajícího slunce prosvítili na okamžik Magdě šaty a měl jsem pocit, že pod nimi nevidím ani náznak prádla. Mozek se mi začal opět odkrvovat při vzpomínce na ranní přednášku a tak jsem Lucčinu poznámku, že si potřebuje odskočit, odkýval jen tak mimovolně.

„Tak tam přece nebudete stát jako tvrdé Y a šoupnete mi to dovnitř ne?“ ptala se drzým úsměvem Magda.

„ Jako tvrdé Pé,“ zněla má neméně drzá odpověď. Magda se zarazila, postavila se čelem ke mně, vyhrnula si sukni, čímž potvrdila moji předchozí domněnku o absenci spodního prádla a dala si ruce v bok tak, aby jí sukně náhodou nespadla opět ke kolenům. Se sebevědomým výrazem ve tváři si začala jednou rukou třít růžovou pičku a tahat se za proužek chloupků, který měla nad poštěvákem. Ten už nedočkavě vykukoval z naběhlých pysků a Magda mi zdviženým obočím a pokynutím hlavy naznačila, abych vyndal svoje tuhnoucí péro.

Projížděla si rozcapenou frndici, zatímco já si pomalu honil rostoucího ocasníka. Pár krátkých okamžiků jsme si z očí do očí vyměňovali úsměvné pohledy, když v tom Magda udělala krok ke mně, chytla mě rukou vlhkou od její pizdošťávy za žalud a začala jej krouživými pohyby hladit. Moje vzrušení tak stouplo nad únosnou mez a pomalu jsem začal vypouštět šťávu i já. V okamžiku, kdy jsem měl nutkání si Magdu přitáhnout blíž, za rohem bouchly dveře od toalet a pravidelné Lucčiny kroky naznačily, že je čas se věnovat bicyklům. Mé tekoucí péro Magda zručně zastrčila do šortek, ještě si stihla mými prsty projet svoji rozteklou pičku a včas dokázala skočit za pult, když do místnosti právě vešla Lucie.

Občanky jsme dostali zpátky s poznámkou, že za nafoukání kol máme zapůjčení jednoho zdarma a dodatkem, že příště budeme mít opět jako trpěliví zákazníci nárok na 50% slevu osobní přístup. S díky jsme se rozloučili a hned za dveřmi mi Lucie s lehkým přejetím prsty po mých šortkách oznámila, že by si ráda zopakovala tu čurací pauzu z dopoledne, a že na tom začala před chvílí na záchodě pracovat.