Revoluční

Některé vzpomínky odvane další den, jiné vyblednou za pár měsíců či let a ty nejsilnější přežívají v našich hlavách několik desetiletí, dokud i je Alzheimer nevymaže. Tohle se stalo už dávno, ale opakovaně se mi ta událost vrací vždy, když televize připomíná, kolik let že už uběhlo od sametové revoluce.
Byl prosinec roku 1989. Hnusná, lezavá zima, šedivé mraky a z nich padající sněhodéšť. Počasí ale nikdo tehdy neřešil, protože revoluce nabírala obrátky a komunismus zaslouženě směřoval definitivně do prd… no však víte kam. Studoval jsem tehdy v posledním ročníku v Praze na ČVUT. Moje přítelkyně Bára, s kterou jsem byl zhruba rok, chodila na Filosofickou fakultu (do té samé budovy, která se pak o mnoho let později, o vánocích 2023, tak tragicky dostala do všech zpráv). Oba jsme se v mladickém nadšení zapojili do revolučních akcí. Báru jsem už tři týdny neviděl, protože jejich fakulta vyhlásila okupační stávku. Studenti se nastěhovali do školy, spali na zemi ve spacácích a konzumovali pomeranče a alkohol, který jim „pro zahřátí“ podávali do oken kolemjdoucí. O Bářině věrnosti v takovém prostředí jsem si nedělal velké iluze. Studenti, opilí svobodou a rumem, přeměnili stávku na nekončící swingers party. Ti, kteří měli politické ambice, rychle pochopili, že dostat se spolužačce pod kalhotky je podstatně snazší než proniknout do parlamentu (i když nutno přiznat, že některým z nich se podařilo obojí, dokonce opakovaně). Jejich heslem bylo „Komunisti jsou v prdeli, my budeme v píči“. Euforie ze zdárně se vyvíjející revoluce bořila zábrany. Děly se tam neuvěřitelné věci. Málokdo třeba ví, že dívka, která se na ikonické fotografii, otištěné tehdy v Mladé frontě, po pás vyklání z okna fakulty, v jedné ruce svírajíce státní vlajku a na druhé ukazující populární Victory V, nemá v obličeji výraz rozkoše z konce komunismu, ale proto, že za ní stojící spolužák má dva prsty zabořené v její vagíně a palcem ji hladí klitoris. O tom, jak to vypadalo po večerech v místech, kam novináři neměli přístup, je zbytečné psát. Na pornhubu byste dnes podobné scény našli tagované jako „group of teens“ a „bestial“.
Moje mateřské ČVUT okupační stávku nevyhlásilo. Studentský výbor usoudil, že v našem zastrčeném kampusu v Dejvicích by stávka neměla zdaleka takový mediální dopad jako v historickém centru Prahy na dohled Hradu a také že – na rozdíl od filosofů – můžeme revolučním snahám pomoci reálně. Na mne připadl úkol objíždět pražské podniky, které měly počítač, a zapojit jim komunikační modemy, darované Nadací Charty 77, aby bylo možné sdílet dokumenty se zahraničím. Internet tehdy neexistoval, počítač byl výsadou největších národních podniků, zabíral místnost o velikosti menší tělocvičny a obsluhovaly ho desítky lidí většinou v nepřetržitém provozu. To odpoledne mne osud zavál do jednoho podniku zahraničního obchodu. Spěchal jsem, čekaly mne ještě další dvě štace. Ujala se mne hezká, asi pětadvacetiletá operátorka Lenka.
„Co tady jako budeš dělat?“, ptala se.
„Dám sem krabičku a skrz ni budete moci posílat obrázky do Německa“, zredukoval jsem výklad o funkci a možnostech modemu úměrně jejímu chápání. Zaujalo ji to.
„Hm, a ty to umíš“? Naivita otázky, nebo spíše náznak koketnosti v jejím hlase, mne přinutil zvednout oči a pořádně si ji prohlédnout. Pečlivě namalovaná, možná až moc, na blond odbarvené (zřejmě původně světle hnědé) vlasy se skvěle doplňovaly s mandlovýma očima. Pleť vypadala lehce opálená, ale to bylo možná způsobené kontrastem s bílým pláštěm. Ten měla oblečený zřejmě jen na tričku a kalhotkách, protože žádný oděv z pod něj nevykukoval. Plášť končil nad koleny a umožnil mi obdivovat její dlouhé štíhlé nohy v silonkách. Jako operátorky tehdy většinou pracovaly holky s maturitou, které se nedostaly dál na školu, nebo neúspěšné vysokoškolačky, pro které byla univerzita příliš velké sousto. Úplně blbá tedy být nemohla. Rozhodl jsem se přijmout nabízenou hru.
„Na tom nic složitého není. Hlavně musíš mít konektor, který pasuje do téhle dírky“, ukázal jsem na zásuvku na zadní straně jedné z počítačových skříní. „Ten se tam strčí a bude to fungovat. No a když ne, tak ho vyndáš, strčíš ho tam znova, a tak pořád dokola, dokud se to nepodaří“. Při těch slovech jsem klečel na zemi a hledal propojovací kabel. Přitáhla si židli vedle mne a provokativně přehodila nohu přes nohu.
„A ty ten správný konektor máš?“ flirtovala teď už nepokrytě. Skoro měsíc jsem nešukal a tady se mi nabízela krásná holka. „Mám, ale nevím, kdy a kde ho použít. Kdy tu končíš?“ „Jedeme mzdy přes noc a já to hlídám. Ostatní končí v šest“, mrkla na mne. V tom se k nám blížil šéf. „Tak co, už to funguje?“ „Ne, telefonní zásuvka je daleko a potřebuji delší kabel“, zaimprovizoval jsem pohotově. „Zajedu pro něj k nám do školy a vrátím se to dodělat ještě večer.“ Když šéf odkráčel, Lenka na mne mrkla. „Tak delší kabel, jo? To jsem zvědavá!“, vyprovodila mne s úsměvem.
Vrátil jsem se kolem osmé. Výpočetní středisko bylo potemnělé, klimatizace monotónně hučela a magnetopáskové jednotky se zdánlivě zmateně otáčely sem a tam. Lenka už byla v práci sama. „Tak co konektor a kabel?“, dráždila mě. Jako správný profík jsem nejdřív rychle zprovoznil modem a pak už jsem byl připraven zkonzumovat zaslouženou odměnu. Lenka mě sledovala, jak dokončuji práci, a pomalu si rozepnula horní knoflíček pláště. Čůrák mi už stál jak krápník v Koněpruské jeskyni. Vstal jsem, udělal k ní dva kroky, tvrdě ji přitáhl k sobě a začal vášnivě líbat. Obejmula mne kolem krku a jazykem mi vjela až někam k mandlím. Chvatně jsem jí rozepínal zbylé knoflíky. Evidentně se na mou návštěvu připravila, protože pod pláštěm měla už jen prádlo a byla čerstvě navoněná. Plášť se jí sesunul z ramen na zem a podprsenka ho záhy následovala. Její pevné dvojky jsem teď nadrženě hnětl oběma rukama. Zaútočil jsem pusou na bradavku, lízal jsem ji, sál, kousal a vtahoval do úst. Lenka zaklonila hlavu dozadu a vzrušeně vzdychala. „Jo, jo,…“ Pak mě odstrčila a rychle mne za ruku odvedla do vedlejší místnosti, která zřejmě sloužila jako odpočívárna pro personál a byl v ní i gauč. Chtěl jsem ji na něj položit, ale zavrtěla hlavou. Rozepla mi džíny a jedním tahem mi je i se slipy stáhla ke kotníkům. Pak mne beze slova jemně zatlačila zády na gauč. Ani se nezdržovala s kalhotkami, jen je odhrnula ke straně a sedla si na mne obkročmo. Jízda začala. Nadzvedávala se a spouštěla, přirážela svou pevnou prdelkou o sto šest a v nejhlubším zásunu mi rejdila kundou po břiše a nechávala na něm mokrou stopu. Tohle nebylo milování, byl to čistý živočišný sex směřující k uspokojení samice. Po chvíli – už si nedokážu vzpomenout, snad za pouhou minutu či dvě – se vzepjala, kunda se jí několikrát sevřela a s tlumeným hrdelním výkřikem se sesunula na mne. Asi v tu chvíli ani nepostřehla, že jsem se ještě neudělal. Protahovala se a vrněla jak ukojená lvice. Pak si mne všimla.
„Jak to chceš dodělat?“
„Klekni si ke gauči na zem“, vzrušeně šeptám při představě jejího vyšpuleného zadečku a prciny.
„Ani náhodou, odřela bych si kolena o koberec. Mám lepší nápad.“
Pořád jsem ležel na zádech s čůrákem vytrčeným ke stropu. Slezla z gauče a nahnula se k mému ptáku. Čekal jsem orál, ale Lenka ho jen párkrát zkušeně pohonila, pak si ho přitiskla na prsa a plácala s ním o svoje pevné kozičky. Za chviličku jsem se úlevně vystříkal do jejího žlábku. Ještě ho párkrát pohladila, pak vstala a utřela se papírovým ubrouskem. Vrátila se ke mně na gauč, líbali jsme se a hladili. Zdálo se, že nemá dost a já jsem taky proti pokračování nebyl.
„Udělej mi to jazykem“, zašeptala chraplavě a jemně, ale rozhodně mě strčila z pohovky dolů. Ne, to nebyla erotická prosba, to byl příkaz dominy, které nebylo radno odporovat. Rád jsem začal její chutě uspokojovat. Klekl jsem si ke gauči a doširoka jí roztáhl nohy. Naskytl se mi božský pohled na její chlupatou růžovou kundičku, lesklou a zmáčenou. Vnikl jsem do ní dvěma prsty, rty přisál na klitoris a začal jsem ho laskat jazykem. Lenka mě držela za uši a rukama kormidlovala mojí hlavu tak, aby jí působila co největší rozkoš. Lízal jsem střídavě klitoris a pysky, pronikal jazykem do dírky, jemně jsem zapojil rty i zuby. Lenka ležela se zavřenýma očima, hlasitě vzdychala a tlačila si mou hlavu do klína. „Jo, to je ono, ještě chvíli …“ vyrážela ze sebe přerývaně. Přesunul jsem svou aktivitu na chvíli směrem k análku a i přes vzrušení, které se mne zmocňovalo, jsem se zarazil. Pod jazykem jsem ucítil něco divného, něco co tam normálně holky nemívají. Na chviličku jsem přestal lízat a oddálil hlavu z Lenčina klína (stačilo kousek, tehdy jsem ještě na blízko viděl i bez brýlí dobře). Nebylo pochyb. Od pipiny k análku se táhla zhojená, ale v mihotavém svitu nočních zářivek jasně patrná jizva po nástřihu hráze. Ta holka rodila, má někde dítě! Do té doby jsem nikdy žádnou maminu nešukal, dokonce jsem neměl ani románek s žádnou vdanou paní. Tohle nečekané zjištění mě zbavilo chuti na pokračování sexuálních hrátek. Byl jsem úplně vykolejený, pták mi změkl a scvrknul se. Bláhově jsem si tehdy myslel, že mámy od dětí by neměly zahýbat, už kvůli těm dětem ne.
Zatímco se mi hlavou bláznivě honily zmatené myšlenky jedna přes druhou, podvědomě jsem pokračoval v lízání klitorisu. Najednou se Lenka začala třást, prohnula se v zádech a z úst jí vyšel hlasitý projev prožívaného vyvrcholení. Sedl jsem si k ní na pohovku, nepřítomně jí hladil prsa a přemýšlel o té jizvě. Měl jsem nutkání se jí zeptat, ale k čemu by to bylo. Místo toho jsem se rychle oblékl a vymluvil se na další modem, který musím ještě dneska zapojit. Lenka se na mě nechápavě dívala. „Když ještě chvíli počkáš, oplatím ti to“, slibovala. „A neboj, umím to hezky“. O tom jsem nepochyboval, ale v tu chvíli bych to už prostě nedal. Měl jsem chuť začít křičet, že je kurva, že podvádí nejen manžela, ale hlavně své mimino. Cítil jsem se znechucen a oklamán. Zmohl jsem se ale jen na „ne, fakt musím, úplně jsem na to zapomněl, ahoj“.
Vypadl jsem odtamtud v nezavázaných botách a s bundou v ruce. Teprve když jsem seběhl schody do přízemí a vyšel před ten obrovský barák ze skla, betonu a oceli na chodník, dopřál jsem si minutu oddechu. Stejně jsem ale tu situaci nedokázal rozdýchat. Jak naivní jsem tenkrát byl! Jak naivní jsme tehdy byli my všichni!