Panenka velitele Helmutha Steinera V.

Esesácký ples - 5. část
Když se Eliška probrala do nového rána, značně rozbolavělá po včerejší vypjaté situaci,
Helmuth byl pryč. Hodiny ukazovaly jednu odpoledne a Eliška byla překvapená, že ji nepřišel
vytáhnout z postele, když nebyla v sedm nachystaná v pracovně. Pomalu se sesunula z
postele, na noze jí opět zařinčel známý dlouhý řetěz. Dlouze si povzdechla, teď v tomto stavu
a po včerejšku opravdu už neměla sílu ani chuť podnikat nějaké pokusy o útěk. Byla ráda, že
se může hýbat, Helmuth měl pěsti tvrdé a stisk ocelový, teď teprve to poznávala naplno. Krk ji
bolel, že nemohla ani polknout, pravou tvář měla celou napuchlou, naštěstí bez monoklu, ale
nejvíc ji pálil zadek, ten prokletý vojenský pásek ji na půlkách za nechal hotovou spoušť.
Pomalu dokulhala do kuchyně, ve skrytu duše si tajně přála, aby jí teď Helmuth viděl, aby se v
něm hnulo svědomí.
Na stoje ležel vzkaz. Eliška ho vzala do rukou a četla:
„Milá Eliško, musel jsem odjet do Berlína vyřídit něco důležitého, zítra odpoledne se vrátím.
Ty se dej zatím dohromady, odpočiň si a žádné hlouposti, ano? Už nikdy se nesmíme tolik
hádat.
Líbám Tě.
Tvůj SS-Strumbannfuhrer Helmuth Steiner
Eliška se dala do hysterického smíchu. Tak hádat? Taková drobná manželská rozepře, málem ji
v koupělně ušk*til, utopil a ještě ji u toho znás*lnil, ale už se nesmíme hádat, ano, nesmím ho
štvát a odporovat mu, jinak mě za*ije, to je pravá pointa toho dopisu. Sedla si v pracovně na
sedačku a polemizovala nad svým osudem. V hlavě jí utkvěla situace, kdy se jí ke konci
Helmuth tak krásně omluvil, nemohl snést tíhu svědomí nebo mu prostě bylo líto, že jí tak
ublížil, třeba nemá srdce úplně z kamene, třeba se někde hluboko v nitru skrývá milý a něžný
muž, který je převálcovaný esesáckou uniformou a celou tohle nacistickou válečnou
mašinérií. Ale co si to namlouvám, pomyslela si potom, Helmuth byl, je a bude vždycky
sadista a agresivní hovado, co se neumí ovládat a nutně potřebuje všem velet, jinak ho bere
vztek. Natáhla se na koženou sedačku a znovu usnula, probudila se až hodně pozdě večer, kdy
už venku byla tma. Chtěla si tyhle osamělé chvíle bez velitele užít, ale nakonec byla ráda, že
mohla nerušeně spát. V noci se natáhla do horké lázně, která jí nesmírně ulevila bolavému
tělu, umyla si vlasy a šla spát až do rána.
Probudil ji až Helmuth, co se vrátit z Berlína, Eliška byla překvapená, jak dlouho trval její
spánek. Přisedl si k ní na postel a pohladil ji po tváři.
„Už je ti lépe, meine Elis?“
„Už je to trošku lepší, jak bylo v Berlíně?“
„Je to krásné město, někdy se tam půjdeme podívat, až nebudeš taková zlobivá a pochopíš,
že to s tebou myslím dobře.“ pomalu ji shrnul peřinu. Eliška byla pod peřinou úplně nahá, což
Helmutha silně navnadilo. Přitulil se k ní a začal ji hladit po celém těle. Eliška jen zoufale
zaúpěla, další sex bylo to poslední, co potřebovala.
„Neboj se, dneska budu k tobě něžný, žádné násilí, jen něžnosti...“ Políbil ji dlouze na rty a
pak něžnými polibky přešel po tváři až ke krku. Eliška pomalu tála, jen pořád nechápala, proč
si nikdy nesundá tu uniformu? Helmuth se na převalil, opřel se o lokty a hlubokými polibky v
ní pomalu probouzel vášeň.
„Ani nevíš, jak mi po tobě bylo smutno“ šeptal jí do ucha a pak začal něžně rty olíbávat její
napuchlý krk od svých drsných rukou. Dlaněmi něžně hladil nalité prsy, chvíli je laškovně
olizoval a šimral jazykem a potom hebkými polibky, které byly jako křídla tisíců motýlu, sjel
Elišce až dolů mezi nožky. Eliška jen zasténala a chytila ho za ruce, kterými objímal její stehna.
Helmuth si začal pohrávat s jejím poštěváčkem, olizoval ho a sál tak dlouho, dokud celý
nevylezl ven, kmital na jeho špičce jazykem, chvíli rychle, pak pomalu a blaženě pozoroval, jak
se Eliška svíjí rozkoší. Zadeček se jí celý roztouženě nadzvedával a mezi stehny už jí výtekal
potok omamné šťávy. Helmuth přestal, pomalu se vrátil polibky k jejímu krku, rozepnul si
kalhoty a něžně do ní proniknul. Poprvé spolu splynuli v misionářské poloze, Helmuth byl
něžný, ohleduplný, jemně přirážel, aby jí to nebolelo. Eliška sténala a v duchu tiše doufala,
aby se to zase nějak nezvrtlo. Helmuth měl tvář přitisknutou k její a tlumeně sténal, vzrušení
začalo být větší a větší, ale protentokrát se snažil ovládat, aby ho zase nepřepadly drsné
chutě. Ruce jí zasunul pod lopatky, chytil za ramena a přirážel silněji, Eliška se k němu tiskla
celým svým tělem a koleny ho objala kolem pasu, sténala se zakloněnou hlavou a Helmuth jí
dychtivě líbal krk a bradu.
„Ano, mein Schatz, takhle jsi nádherná, když tak pěkně vzdycháš...“ šeptal jí horečně a svůj
pohyb neustále zrychloval. Za za chvíli se Eliška úplně prohnula v zádech a hlasitě vykřikla a
pak se unaveně zhroutila do peřin.
„A teď do zadečku, ano, meine Elis?“ řekl jí líbezně a vytáhl ze šuplíku vazelínu „ neboj,
nebude to bolet, minule si ti přece líbilo, ne?“ Nabral chladivou hmotu do prstů a pomalu je
vsunul do uzounké, ještě zcela neprobádané dírky. Stačil si všimnout pěkných modřin, které
měla Eliška po celé prdelce. Když jí zadek sevřel v dlaních, Eliška hlasitě vykřikla bolestí.
„Ale, ale, copak?“ dělal Helmuth hloupého.
„Ty modřiny mě bolí...“ zašeptala vyčítavě.
„No, jo, modřiny, ale proč myslíš, že je tam máš, mein Schatz?“ řekl něžně „protože jsi
nechtěla pochopit, že tě mám rád a myslím to s tebou dobře... Ale když tě to tak bolí, tak tě
dneska nebudu trápit.“ Strčil ji pod záda polštář, aby ji nemusel držet za prcinku a žaludem už
si prodíral cestu do útrob její rozkošné, zmalované prdelky. Tohle ho vždycky dokázalo
pořádně rozpálit, už se neovládal a pomalu ho tam zasunul celého a až po koule, hezky začal
přirážet a jelikož vzrušení bylo tak žhavé a nechtěl řvát na celou ložnici, drtil své dychtivé
vzdechy mezi zuby, tvář měl úplně staženou vzrušením, jak přemáhal křik, modré oči slastně
přivřené, zajížděl do zadečku stále rychleji a jeho vzdechy nabíraly na intenzitě. Rukama jí
pevně svíral boky, až mu ještě více vylezly provazce žil a pomalu ztrácel kontrolu nad svým
chováním. Sténál různé německé něžnosti, které Elišce zněly dost neněžně a pomalu se
dostával na vrchol. Pak se mu tělem rozlilo známé teplo, které se zrofmovalo v rozkroku a
Helmuth už to neudržel a pořádně se udělal. Zaklonil hlavu, hlasitě vykřiknul a mocně jí
vystříkal prcinku. Pak si oddechnul a slezl z postele.
„Tak, meine Liebe, hezky se připrav a přijď za mnou,ano?“ řekl ještě dost udýchaným hlasem
a odešel do kuchyně, jelikož mu pekelně vyschlo v krku. Eliška se znovu osprchovala, aby
smyla jeho sperma, učesala, oblékla a šla za ním.
„Posaď se , mein Gluck“ a ukázal směrem na koženou sedačku. Eliška přemýšlela, jak to, že v
němčině zní i slovo zlatíčko tak tvrdě, mein Gluck. Poslušně zapadla do koženého divanu a
Helmuth ji podal velkou krabici.
„Přivezl jsem ti z Berlína dárek, Elis, doufám, že se jsem se trefil.“ Stál před ní se založenýma
rukama a čekal až ho otevře. Eliška byla úplně v šoku, tak už i dárky jí kupuje?
„Danke schon...“ řekla mu s nefalšovaným drobným úsměvem. Helmuth se usmál taky a
pokynul jí, ať už rozbaluje. Eliška roztrhla hezký zlatý balící papír a z krabice z tvrdého papíru s
údivem vytáhla nádherné bílé plesové šaty. Byly ušité z jemného saténu, s velkým výstřihem
a krajkovými rukávky, jen tak přes ramena. K tomu ještě objevila bílé lodičky a bělostný malý
kloubouček se síťkou přes obliček. A úplně na dně ležela taštička s kosmetikou, parfém a
kožešinové boa. Eliška na to hleděla s otevřenou pusou, tak tohle opravdu nečekala, chtěla se
zeptat, na co to má, ale Helmuth jí předběhnul.
„Dnes večer je ples příslušníků SS a já chci, abys šla se mnou. Krásně se oblečeš a nikomu tam
neřekneš ani slovo, jinak...“ rukou pohladil Walthera v pouzdře u pasu „Jsi přece češka ze
Sudet ne? Takže česká Němka, německy umíš dobře, takže nikdo nic nepozná. A aspoň se
podíváš do společnosti, mein Schatz. Někdy si říkám, proč to pro tebe všechno dělám, když
mě pořád tak rozčiluješ, ale asi tě mám rád, meine Elis“ řekl nakonec shovívavě a zapálil si.
Eliška se dychtivě dívala po modrém dýmu, který vypouštěl z úst a ačkoli nikdy nekouřila,
najednou dostala na cigáro chuť, i něčím ostřejším by nepohrdla. Helmuth její lačný pohled
zachytil a s úsměvem jí nabídl cigaretu. Eliška si ho s vděkem vzala, připálil jí ako správný
gentleman a sledoval co s ní to cigáro udělá. Eliška vdechla kouř do plic a rozkašlala se.
Helmuth se rozesmál.
„Proč kouříš, když to neumíš? Do tvojí pusinky patří jiné věci a né cigarety.“ Mlsně se na ní
kouknul a pořádně si potáhnul. Eliška vzdorovitě vykouřila celou cigaretu, ale akorát jí z ní
bylo špatně. Helmuth jí podal sklenku s koňakem.
„Napij se, možná ti potom bude líp“ a sám celou dávku obrátil do sebe. Eliška pocucávala
silný destilát a cítila se volněji a klidněji. Helmuth si ještě pořádně přihnul, oblékl si dlouhý
kožený kabát SS a chystal se vyrazit protáhnout perka personálu v táboře. Před odchodem se
ještě zadíval na Elišku, kabát mu hrozně slušel, pomyslela si v duchu, Helmuth byl vojákem
tělem i duší.
„ Ty se hezky obleč, namaluj, ať jsi tou nejkrásnější ženou celého plesu, ano? Jak se vrátím,
vyrazíme, ano?“ Poslal jí vzdušnou pusu a odešel pryč. Eliška opět osiřela a prohlížela si
Helmuthův dárek, šaty voněly novotu, byly nádherné, skoro až úplně zapomněla, že jí je
donesl její věznitel a ten, který ji před dvěma dny surově zmlátit a málem utopil, aby ji přiměl
k poslušnosti. Nad vodou ji držela naděje, že maminka se sestřičkou někde žijou a že se s nimi
nakonci tohohle pekla znovu setká. Ale o Helmuthovi nikomu neřekne, za nic na světě, ten
zůstane navždy v jejích vzpomínkách jako černé tajné místo. Posadila se na sedačku a začala o
něm přemýšlet, i on má určitě maminku a sestry nebo bratry, určitě se nezrodil s mocné síly
hákového kříže, i když někdy jí to tak připadalo, jací jsou asi jeho nebližší příbuzní? Vědí o
tom, jaký je? Přemýšlela, co by na to řekla jeho matka, kdyby si postěžovala, jak se k ní chová,
dala by mu co proto nebo by ho ještě pochválila. Helmuth o své rodině nikdy nemluvil, mluvil
o bitvách, tancích, o Hitlerovi, o smrti, o tom, co s ní všechno udělá, ale o rodině se ani
slůvkem nezmínil.
Odešla do koupelny a pomalu ze sebe vytvářela elegantní dámu. Natáhla si punčochy,
načesala blonďaté vlasy, do kůže na krku vetřela parfém, oči přetáhla černou linkou a
jemnými bilými stíny a rty obkoužila jasně červenou rtěnkou. Pak se nasoukala do
nádherných bílých šatů, padly jí jako ulité, Helmuth už ji měl za ten čas v oku. Chvíli se
kochala svým odrazem v zrcadle, náramně jí to slušelo a ona to věděla, dokonce se i začala
těšit na to, až jí herr SS-Sturmbannfuhrer pochválí.
Mezitím se Helmuth už vrátit, tak vkzlouzla do bílých lodiček, nasadila si na hlavu klobouk,
přes obličej přetáhla síťku, což ji dodalo jemné koketnosti, přes ramena přehodila boa a šla
mu naproti. Jak předpokládala, byl nesmírně okouzlen její vizáží.
„No teda, já zírám, meine Liebste, lituji toho, že musíme na jít na ten ples, asi vedle tebe
dlouho v klidu nevydržím.“ řekl laškovně a nabídl jí své rámě. Eliška se do něj zavěsila a
společně, jako německý důstojník a jeho mladá manželka, vyrazili na esesácký ples. Venku jí
galantně otevřel dveře od černého Mercedesu 320 a odjeli. Eliška se konečně po měsíci
dostala za hranice koncentračního tábora. Helmuthova pracovna, která těsně sousedila s jeho
domem, byla sice vedle za plotem z ostnatého drátu, ale byla součástí toho prokletého
koncentráku. I když měl Helmuth kolem svého domečku hezkou zahrádku a za ním malý
parčík, stejně to pekelnost toho místa nesmylo.
Mercedes uháněl po silnici kolem lesa, Eliška se koukala z okna na krásnou krajinu kolem,
chvíli na Helmutha, jak řídí a po dlouhé době se cítila konečně uvolněněji. Helmuth ji položil
ruku na stehno a usmál se na ni.
„Co na mě tak koukáš?“
„Za volantem ti to sluší...“ Pak se ale kousla do rtu, snad si nevšiml, že mu začala tykat, dosud
mu jen vykala, na bližší oslovení, krom té hádky, neměla odvahu.
„O, děkuji, ty jsi taky moc krásná... Jsme takový hezký pár, že?“ řekl mile a podíval se jí do očí.
„Ano, to jsme, maminky by z nás měly radost“ odpověděla mu vesele, ale potom jí došlo, že
možná řekla něco, co ho zase pěkně rozčílí. Helmuth prudce zabrzdil a upřel na ni opět
rozhořelý pohled.
„Co jsi říkala? Zopakuj to!“ řekl studeně a pevně sevřel rty. Eliška se málem rozplakala, tak
hezky už to šlo, už byl klid a teď zas tohle, že radši nemlčela celou cestu, proč se s ním vůbec
dává do řeči?
„Řekla jsem, že by z nás maminka měla radost, to se tak říká...“ špitla tiše bledá jako smrt.
„To neměla...“ hlesl Helmuth smutně „žádnou maminku nemám.“
„Tak tatínek?“ zkusila ještě zklidnit situaci, ale už jí bylo jasné, že se do toho pořádně
zamotává a že z toho stejně nakonec zbyde jen krutý trest. Helmuth otevřel okýnko a zapálil
si.
„Tatínka taky nemám, nemám nikoho, jen tebe, meine Elis. Tatínek padl v první světové válce,
když bránil Německo, mi bylo pět roků a úplně přesně si pamatuji, když domů přišlo psaní, že
zemřel v boji, matka si potom vzala provaz a oběsila se ve chlívku.“ Potáhl si a pokračoval dál,
Eliška jen tiše poslouchala.
„Já jsem nevěděl, co udělala, našel jsem ji tam prostě viset, vůbec mě nenapadlo, že je mrtvá,
myslel jsem si, že jen omdlela, uřezal jsem ji z trámu a nechal ležet na zemi, donesl jsem jí
polštář a doufal, že se probudí. Ona pochopitelně začala už druhý den dost smrdět, ale já to
nějak nevnímal. Chodil jsem za ní, budil ji, pak jsem u ní i spal, poněvadž jsem se doma sám
strašně bál“ Helmuth se pobaveně usmál a zavrtěl hlavou.
„Spával jsem deset dní u páchnoucí mrtvoly, tehdy bylo léto, takže matka se rozložila
poměrně dost rychle, zbyla po ní už jen smrdutá hromada masa, ale mi to bylo jedno.
Vždycky jsem k ní přitulil a spal jako zabitý, dodnes nechápu, jak jsem to mohl snést? Ten
příšerný puch samozřejmě přilákal sousedku od vedle, takovou starou zvědavou bábu, tak
když uviděla, jak se tulím ke shnilé mrtvole, začala ječet cosi o antikristech a běžela pryč. Za
chvíli už tam přilezla celá ulice, mě odtáhli násilím, prý jsem smrděl tak, že se i místní hrobník
poblil, matku pohřbili a já skončil v sirotčinci. A víš, co je na tom to nejsmutnější, mein
Schatz?“
„To nevím...“ špitla Eliška, dost otřesená, když zjistila, jak to s Helmutovými příbuznými
vlastně je.
„Že se má matka prostě sebrala, odešla a nechala mě úplně samotného. Ani nepřemýšlela
nad tím, co se mnou bude a já ji za to dodnes nenávidím...Tak asi už pojedeme, ne? A o
matkách už nemluv, ano?“ Nastartoval a pokračovali v cestě, Helmuth jí zase cosi vyprávěl o
Třetí říši, Hitlerovi a podobné řeči, které vedl vždycky, když měl dobrou náladu, ale Eliška ho
moc neposlouchala, pořád přemýšlela nad tím, s čím se jí svěřil předtím, možná v tom bude
příčina v jeho krutém chování, možná taky ne. Po chvíli dorazili k malé vilce, kde už to žilo
veselým proudem zábavy. Vešli spolu dovnitř, jako hezký manželský pár, Eliška jen vyděšeně
sledovala všechny ty esesácké uniformy, co se hemžily kolem, všichni muži byli odění v hábitu
SS, jen ženy hýřily módou jako z nejnovějších katalogů. Sledovala všechny ty nafintěné
důstojnické paničky, jak kouří cigárka ze špiček, lokají šampaňské a štěbetají o všem možném.
Jestli pak tady je nějaká zajatkyně jako já, napadlo ji. Náhle k ním přišel nějaký důstojník,
řízně na Helmutha zahajloval, ten mu rázně odvětil a začal se vyptávat.
„Ale, ale, herr sturmbannfuhrer, jak to, že nevím, že máte tak krásnou mladou ženu? Jste
spolu krátce, že?“ loudil rozumy a zapálil si pořádný doutník.
„Ještě není mou ženou, ale brzy bude“ zašveholil Helmuth a objal Elišku kolem ramen na
znamení, že je jde o zakázané území.
„A kdepak jste se seznámili? Jak se jmenujete rozkošná slečno?“ zeptal se jí a galantně jí
políbil ruku v bílé rukavičce.
„Poznali jsme se v Berlíně, Elis tam byla na náměstí a strhnul se tam velký dav, málem ji srazili
na zem, tak jsem jí nabídl svou ochranu a řekl jsem jí, když bude chtít, že ji budu chránit už
napořád. A ona souhlasila, že Elis?“ pronesl Helmuth a významně se jí podíval do očí. Eliška
se v duchu divila, co za báchorku si právě vymyslel, ale věděla, že se pohybuje na tenké
hranici mezi životem a smrtí a že tady při ní nebude nikdo stát, tak musela na tohle divadlo
přistoupit.
„Ano, drahý, jen s tebou se konečně cítím v bezpečí, myslíš, že bychom se mohli podívat blíže
k té soše ptáka s tím křížem, chtěla bych si ho prohlédnout.“ zašvitořila elegantně, aby se
konečně střepala toho zvědavého esesáka. Ten se blahosklonně rozesmál.
„To je orel, mladá paní, německý orel, symbol naší velké Třetí říše, ženy a armáda, to nepatří k
sobě...“ zavrtěl hlavou jako muž, který žije názorem, že ženám patří do něžných ruček pouze
vařečka a vyšívání.
„Ale já přece vím, že je to orel, pardon orlice, nuže půjdeme, Helmi?“ zamrkala na něj,
Helmuth její chování velmi rychle pochopil a důstojníka opustili.
„To jsem netušil, že jsi taková výborná herečka, mein Elis“ pošeptal jí Helmuth do ucha.
„Co jiného mi zbývá.“ odsekla mu.
„Nezlob mě!“ šeptnul Helmuth důrazněji a stiskl jí levou půlku zadečku. Spolu obešli všechny
esesáky, vyprávěli jim stále ten stejný příběh, až konečně začala hrát hudba a začalo se
tancovat. Eliška naštěstí absolvovala taneční lekce, takže se s Helmuthem spolu vznášeli na
parketu a nikdo nic nepoznal.
„Budeš tančit jen se mnou, jasné?“ řekl ji Helmuth tiše, ale důrazně „kdyby tě někdo vyzval k
tanci, tak řekneš, že jsem žárlivý a že si to nepřeju. Stejně je to pravda, takže ani nebudeš
lhát.“ Eliška jen mlčky kývla hlavou a dál plula v rytmu hudby spolu s ním. Po půl hodince se
vydali ke stolům, které byly obložené horami nejrůznějších lahůdek. Ochutnala ze všeho
trošku a snažila se nevnímat všechny ty ženské kolem. Helmuth se stejně neustále držel při ní,
asi se bál, že mu ji odloudí nějaká jiná uniforma, moc nejedl, za to chlastal pořádně.
„Neměl bys tolik pít, drahý, bude tě bolet hlava“ řekla mu rozverně před nějakou
důstojnickou dámou, velmi silně otylou, nacpanou v losově růžových šatech s černým boa
kolem krku. Byla ale manželkou toho zvědavce, co je otravoval hned na začátku.
„Slečna má pravdu, Helmuthe, vždycky se ožereš a pak se pereš!“ vmísila se do hovoru
„slečno, to vy ještě vůbec nevíte, že jste si začala se samotným ďáblem“ houkla na ni a opile
se rozesmála. Tváře už měla pořádně červené a oči se jí leskly. No, to už moc dobře vím,
pomyslela si Eliška v duchu.
„To je celý náš Helmi, pohledný, s vysokou hodností, ale jak ho nějaká pozná, hned uteče, že
Helmuthe?“ pokračovala vesele a přátelsky ho štouchla do ramene. Helmuth ji začínal mít už
taky plné zuby, tak vysrknul tvrdý destilát z broušené skleničky a studeně ji poslal do háje.
„Ale, Trudi, drahá, o mě nemějte starosti, radši si hlídejte svého Fritze, zase tak okukoval ty
mladé děvečky z kuchyně, no to je celý náš Fritz, co mu ženuška zase přibrala pár kilo navíc,
tak začíná čmuchat jinde.“ Sladce se na ni při tom usmál, ale dáma už tak veselá nebyla.
Zamračila se a kvapně odešla pryč. Eliška se jen pobaveně zasmála, takhle už ji dlouho nic
nepobavilo.
„Mrcha jedna škaredá...“ zasyčel Helmuth vztekle a hltnul další dávku koňaku „ ne, aby ses s
ní dávala do řeči, všechno vyžvaní, je drbna a ještě k tomu je tupá, ale tak strašně tupá, že to
svět neviděl“ ulevil si vztekle a vzal si ze stolu orosené pivo z bílou čepičkou z pěny. No ještě
chvíli se bude takhle nalívat a já ho snad budu muset odnést domů, děsila se Eliška v duchu.
Helmuth už mluvil poněkud ztěžkle, ale chůzi zatím zvládal. Jenže na jak dlouho? Snažila se
trochu uvolnit, tak si vzala ze stříbrného tácu skleničku ze šampaňským a talířek naložila
různé sladké dobrůtky. Přišla znovu k Helmuthovi, který se mezitím vzdálil a popíjel další pivní
číši a snažila se mu vnutit trošku potravy do žaludku. Ona by se při takovém množství
vypitého alkoholu dávno složila pod stůl. Helmuth ale odmítl, místo toho jí vzal šampaňské,
celé ho vyzunknul a mocně zapil pivem.
„Nepij!!! Nebo budeš mluvit nesmysly...“ zahuhlal opile a musel se opřít o stůl, jelikož ho
chlast už začal zmáhat. Eliška tedy sladkosti smlsla sama a chtěla se dále porozhlédnout po
sále, ale Helmuth už ji tahal za ruku k odchodu. Oči mu svítily chlastem a ohněm, který
napovídal, že večer asi nebude ještě zcela tak u konce.
„Ták, meine Liebste, teď pojedeme domů a cestou si zahrajeme takovou hru, ano???“ blábolil
a motal se k autu. Trvalo mu chvíli, než ho odemknul a když chtěl nasednout dovnitř, tak
sebou žuchnul na cestu. Eliška byla hrůzou bez sebe, přece nemůže takhle napitý řídit?
„Nepůjdeme radši pěšky???“ zeptala se stísněně.
„Pěšky???? Ani náhodou, když jsem ožralý zvládnout řídit tank, dokážu řídit i auto!!!“ zařval
ožrale a svalil se k volantu. Eliška si sedla vedle něj a s tlukoucím srdcem čekala, jak tohle
všechno skončí. Helmuth nastartoval a drsným smykem vyrazil v před. Řídil dost divoce, od
krajnice ke krajnici, řezal zatáčky a celou dobu halekal jakési německé bojové písně. Náhle
však stočil řízení a sjel na pěšinu vedoucí do lesa. Zaparkoval u vzrostlého smrku a vytáhl
Elišku z auta ven.
„A teď si budeme hrát“ zasmál se ďábelsky a vrávoravým krokem táhnul Elišku hloub do lesa.
Na obloze zářil úplněk a v jeho svitu vypadal v esesácké uniformě ještě strašidelněji, než
normálně. Obličej, ozářený bledým světlem, mu dodal ještě drsnější nádech a oči, planoucí
safírovým ohněm byly nejděsivější.
„Snad se se mnou nebojíš, mein Schatz?“ S tebou ne , ale tebe, pomyslela si hořce. Helmuth
ji opřel o strom a zajel rukou pod šaty.
„Jak já už to nemohl vydržet“ šeptal opile a jemně ji kousnul do krku „někdy jsem měl chuť tě
přehnout přímo u stolu s tím žrádlem a pořádně tě přeříznout, líbilo by se ti to, co?“ Hlas mu
zdrsněl a pevně ji chytil za levé ňadro. Pak ji hluboce políbil a esesáckou dýkou jí pomalu
roztrhal punčochy na stehnech a v rozkroku. Dál ji vášnivě líbal a prsty ji vklouznul do měkké
lasturky. Eliška už se chvěla vzrušením a hluboké polibky mu opětovala. Helmuth ji rty sjel na
bradu a na krk, dychtivě jí olíbaval hebkou kůži a prsty vsouval pořád hlouběji. Eliška sténala
rozkoší a pevně ho držela kolem krku.
„Co má sladká Elis, chceš už tam mojí zbraň?“ vydechl roztouženě a znovu jí ústa zacpal
vášnivým polibkem. Nevytáhl však svůj už ocelově ztopořený penis, ale Walthera z pouzdra
na opasku. Studenou hlavní ji začal jemně přejíždět po odhalené kůži na stehnech. Eliška
ztuhla leknutím, tak on myslel tu opavdovou zbraň, nechce jí snad dovnitř zasunout hlaveň,
šílela strachy. Helmuth jí přestal líbat a upřeně se jí podíval do očí.
„Myslíš, že je nabitá, mein Schatz?“ zašeptal tiše a sunul pistoli čím dál tím výš.
„Já nevím...“vzlykla Eliška, protože tohle na ni už bylo trochu moc.
„Já taky ne.“ řekl pobaveně „jsem už moc opilý na to, abych to věděl.“ Ústním hlavně jí
odhrnul okraj kalhotek a začal přejíždět po poštěváčku, Eliška se chvěla strachy, co když ten
blázen má tu pistoli opravdu ostře nabitou? To jí projektil proletí dělohou jak nic až do
mozku. Hrůzou jí začaly cvakat zuby. Helmuth jí strčil dýku pod krk a zasunul hlaveň do
měkkého lůna. Zbraň byla tak studená, že ji celou zachvátil mrtvolný mráz. Helmuth ji pomalu
zasunoval tam a zpět a kochal se jejím zděšením.
„Bojíš se, meine Liebe? Co když je opravdu nabitá, to mi pak umřeš v náručí, to bude
nádhera, to si vychutnám...“ šeptal a Eliška se jen modlila, že je ožralý a že jen plácá nesmysly,
jenže u Helmutha člověk nikdy nevěděl. Dál ji tlačil čepel do kůže a prstem laškovně cvrnkal
po spoušti. Eliška měla už hrůzou zježené chlupy po celém těle a husí kůži jako pralinky a
právě tohle Helmutha nejvíce vzrušovalo. Díval se jí do strachem rozšířených očí a myslel, že
si každou chvíli nastříká do vojenských kalhot.
„Tak co myslíš, mein Gluck, mám to zkusit?“
„Nee...“ zaúpěla Eliška a pevně sevřela zuby.
„Ale ano, já bych to moc chtěl vědět...“ Olíznul jí tvář a přitiskl rty k oušku.
„Ein, zwei, drei...“ šeptal jí skoro neslyšně a pokaždé spoušť skoro stisnul. Eliška hrůzou lapala
po dechu, a podlamovala se jí kolena. Když už se nemohla ani nadechnout strčil jí Helmuth
zbraň ještě hlouběji a s cynickým úsměvěm zmáčkl spoušť. Pistole cvakla a kulka zůstala
uvnitř. Eliška vypískla hrůzou a složila se Helmuthovi do náruče.
„Ale, ale, no tak...“ propleskal ji „ ty ale vůbec nemáš smysl pro humor!“ smál se pobaveně a
znovu jí políbil, když se probrala z mdlob. Eliška se rozplakala, vyděsil ji k smrti a ještě z toho
měl radost.
„To byla přece jen taková legrace, meine Liebe.“ Pak ji chytil za zadeček, nadzvednul a přitiskl
se k ní. Eliška cítila jeho penis v pozoru, ale na sex neměla vůbec žádnou chuť, po tom co jí
před chvílí udělal. To ale Helmutha nezajímalo, rozepnul si poklopec a proniknul do ní. Začal
pořádně přirážet, poněvadž byl za celý večer roztoužený až až. Rty jí laskal krk, rty a dlaněmi
pořádně svíral půlky. Elišku jeho prudké přirážení znovu rozvášnilo, rozsténala se, ale Helmuth
ji hlubokým polibkem umlčel. Dychtivě ji líbal tak, že nemohla ani popadnout dech, jeho
zásuny byly stále drsnější a intenzivnější. Hlasitě sténal a dlaněmi ji zuřivě osahával po celém
těle, kousal ji do krku, do rtů a pak ji znovu popadl za prdelku a s hlubokými přírazy už
nezvládal ukočírovat mohutné návaly rozkoše, pevně svíral zuby, aby nekřičel přes celý les ,
ale stejně byly jeho vzdechy dost hlasité. Eliška ho pevně objímala kolem krku, tiskla
obličejem k jeho tváři a sténala mu do ucha. Cítila nesmírnou rozkoš, když ji ocelovým
penisem protahoval šťavnatou štěrbinku, sténala s otevřenými ústy a zavřenýma očima.
Helmuth ji znovu polibkem umlčel, prorážel křečovité stahy její hladové dírky a věděl, že ještě
chvíli a bude po všem. Eliška mu vzdychala do úst, pak zaklonila hlavu a slastně vykřikla.
Helmuth už se také neudržel a horkým proudem ji svlažil lůno. Unaveně se o Elišku opřel,
celou svou tíhou se na ni svalil a prudce oddechoval. Byl už tak zmožený alkoholem a divokou
vášní, že se obával, že budou musel v lese nocovat, ale nakonec posbíral zbytky svých sil a
odjel zpátky do koncentračního tábora. Cestou se mu tak klížily oči, že to párkrát málem
napálil do stromu. Eliška už to nevnímala, vyčerpáním na sedadle usnula tvrdým spánkem.
Byla tak zmožená,že ji Helmuth musel odnést v náručí do postele. Položil ji do peřin, lehl si k
ní a usnul jako zabitý. Ráno, když se pak Eliška probudila, Helmuth ještě tvrdě spal. Mlčky
pozorovala jeho spící tvář, klidnou a nerušenou, s jemně pootevřenými ústy, které konečně
nebyly pevně sevřené. A v těchto chvílích vždycky začínala cítit, že od něj už ani vlastně nechce utéct.