TVRDÝ ČASY 1/2

Anotace: Budu vám vyprávět příběh o tvrdém alkoholu, rekreačních drogách a spoustě sexu. Je to ale také příběh sebeúctě a spáse. Příběh má pomalejší rozjezd, potom se rozjede a na závěr zase zvolní. Příběh má happy end. Doporučuji dočíst.

ČÁST A _ PROPAST

To jsem měl před patnácti lety takové období. Alkohol a kurvy. Bylo to tvrdý, jel jsem na doraz. A nějak jsem to vybral. Ale než Vám o tom povím, začnu tam, kde jsem teď. Vedle Dominiky. Devět let vztah, osm let svoji. To ona mě chrání před těmi démony a ďasy. Dominika je konečně první slušná ženská, vedle které se nenudím. A k tomu ještě navíc: mohu jí důvěřovat. Ba více, jsme vzájemně k důvěře k sobě navzájem odsouzeni. A vlastně ani není fyzikálně možné, aby jeden před druhým něco zatajil. A důvěra je tak jediná obrana, jak z toho nezešílet. A vlastně i náš tajný recept na štěstí. Prosím tak čtenáře, aby mě nesoudil za upřímnost mých slov. Slova jsou důležitá. Ale činy jsou důležitější. Lidé rádi říkají, že cesta je důležitější než cíl. Hovno. Nakonec vždy jde jen o jedno. O výsledek. Poslední věc. Za minulost se nestydím. Ohlížím se zpátky s pocity jistého opovržení. Snad nebudou má slova místy znít vychloubačně. Pokud tam tyto tóny přesto uslyšíte, vězte, že je to prostá pýcha. Že moje story má happyend.

Tak jsem před deseti lety potkal Valérii. Bylo to na jednom letním festivale. Hodně se pilo. Zelená a absinth. Hodně se tancovalo. Krev se mi hrnula co chvíli nahoru do tváří, co chvíli dolů. A byl to večer, ze kterého si pamatuji jen Valériin horký tep. Žár jejího těla. A její oči. Široké zelené oči. Ty oči mě sledovaly mlsně jako kočka myš. Ty oči mě nasávaly dychtivě jako piják opar koňaku. Ty oči mě zvaly dál, dovnitř: „Zuj si boty, někam se usaď a zkrátka se tu chovej jako doma.“ Ty oči mě zvaly až úplně dovnitř její bytosti.

Týden na to jsme měli rande. Čtyři hodiny utekly jak žblunknutí do rybníku. A my se smáli jako děti. Prostě dobrý letní flirt. Začátek prázdnin. Valérie mě spolehlivě tankovala krev. Chvíli nahoru. Chvíli dolů. Bylo mi čerstvých 40 let a tři roky jsem byl bez ženské. To Valérie mi neustále připomínala, že ona přítele má. Že hledá odreagování; prostě relax. Tak naše rande probíhalo skoro bez dotyků. A Valérie cukla, když jsem se třeba jen dotkl prstem. Jakoby nás odděloval jemný závoj, jako by nás oba chránil. A já věděl — totiž my oba jsme to museli vědět — že až se závoj protrhne, spustí se kolosální jebanice. Že i seizmografy v Japonsku budou kmitat v rytmu našich těl. A už na tom nevinném prvním rande jsem měl péro tvrdé jako žula.

Setkali jsme se podruhé. A po třetí. A užívali si prostou radost. Blízkost duší — soulad těl. Chvíle hovoru střídaly pohledy do očí. Nevinnost se dala krájet. A dole mezitím bobtnalo napětí. A také se mezi námi stále více zpřítomňovala jakási propast. Snad její přítel, napadne leckoho. Hovno. Valériin přítel byl jen legenda, na kterou jsem nevěřil. Záminka, jak se vyhnout dalším otázkám. Ta propast, co nás oddělovala sahala na samé dno lidské důstojnosti. Na jedné straně propasti stál já: chlap ze slušné rodiny, s váženým zaměstnáním, pečlivě pěstovanou reputací intelektuála a vážnými problémy s erekcí. Na druhé straně stála ona. Zahalená v magických pohádkách. S očima kde poskakovalo tisíc duhových kuliček. A svěžím pižmem života a krásy. Na druhé straně propasti stála Valérie. Skutečná medicína na moji erekci. Nemohl jsem couvnout. Ta holka mě děsně tankovala. Jako už léta žádná jiná. Hrnula potoky krve v mém těle. Chtěl jsem ji, mocně jsem ji chtěl. Chtěl jsem ji chytit a pevně přitáhnout. Chytit a více už nepustit. Na čtvrté schůzce jsem uhodil na hřebík:

„Víš, jak jsme minule seděli u řeky? Za našimi zády hrál někdo na saxofon… Vyprávěl jsem ti své hloupůstky. A smáli jsme se jim jako děti... A víš, jak saxofonista zase fouknul do své trouby? Koukali jsem na kachny a vzduchem se chvěl blues? Pamatuješ tu chvíli, kdy se saxofonista utichl? Tu dlouhou chvíli, kdy jsem chtěl, abys ticho zaplnila svými slovy... Chtěla jsi mi něco říci. Chtěla, ale neřekla. Nenašla jsi správná slova. Najdi je teď. Řekni to.“

„Jo, vím co myslíš. Přišla za námi ta nutrie. Závidím zvířatům, řekla jsem. Ale to nic neznamenalo.“ Odvětila Valérie a malinko sklápěla hlavu na stranu. A já ji uchopil za hřbet dlaně. Pohled zabodl do odvracejících se očí. „Bylo to důležité. Bylo to něco důležitého. Řekni to. A řekni to teď!“ — „Nech mě být!!“ vysmekla se mi a už už se odvracela celým tělem pryč. A já nechal jen lehký dotek prstu na hřbetu její ruky. Tak lehký, že okvětní lístek sedmikrásky by vážil víc:

„Táhne mě k tobě velká síla. Utahuje mi smyčku kolem krku. Dusím se úzkostí z té propasti, co nás tak odděluje. A chci vědět. A musím vědět, jak hluboká ta propast je." Zhluboka jsem se nadechnul. A pokračoval naléhavým tónem dál:

„Prosím, pověz, co mě s tebou, holka, probůh čeká!“ Valérie zkoumavě zvedla oči. A byly to jiné oči. Byly to oči týraného kotěte. ‚Před bohem stojíme všichni nazí,‘ blesklo mi hlavou ‚Kéž bychom se tak uměli obnažit i sami před sebou.‘ Můj hlas byl pevný, nesmlouvavý. Můj hlas zněl jak hlas kazatele na hoře Sinaj: „Copak necítíš to pnutí v mých kalhotách? Necítíš, jak mě každá buňka mého těla k tobě táhne? Je to silnější než já!“

„Ale já to právě cítím!“ „A co mě k tobě táhne? To, na co si přede mnou hraješ? Nebo to, co opravdu jsi?“ „No doufám, že to, co jsem.“ „Jo. Táhne mě k tobě to, co jsi. Tím jsem si jistý. Tak, prosím, seber kuráž. A pověz mi to. Vastními slovy.“ Naše pohledy se setkaly. Propojila je stuha důvěry. Tenká stuha, co se houpala jak lanový most nad propastí.

„Víš, měla jsem složité dětství. Moje matka je... “ „Vím.“ ...

„A tak jsem šla studovat do Brna. Filmovou vědu. A zamilovala se do jednoho kreténa...“ „Vím.“ ...

„Hodně jsem flámovala. Byla mladá a hloupá. A nějak jsem se o sebe musela holt postarat.“ „Vím.“ ...

„Mám vlastní byteček v centru. Vodím si tam klienty a občas jezdím také eskort. Hlavně pro cizince.“ „Vím. Stárneš a jde to čím dál hůř.“

Upocená dlaň Valérie byla pevně vklíněna v dlaních mých. A její oči prosebně visely na očích mých. Úplně jako bych byl kněz, co rozdává oplatky s rozhřešením. Ale já byl jen obyčejný chlap, kterému mocně stálo péro. Pevněji jsem sevřel její rozpálenou dlaň:

„Chtěl jsem ženskou, kterou bych miloval. A tak mám kurvu.“ Mikroskopicky jsem zavrtěl hlavou: "A kurva nejde milovat. Kurva jde pást. Tak, jako se pase kráva.“

A při těch slovech jako by něco těžkého spadlo na zem. Opadla dusivá tíha okamžiku. Koukala na mě. Už ne jako při zpovědi. Už ne jako kotě. Už zase jako kočka na myš. Už zas jí v očích poskakovalo tisíc zářivých perliček. Ty její duhové oči. Rozněžňovaly mě a rajcovaly. Stáli jsme sami uprostřed louky ve Stromovce. Po cestách okolo nás důchodci venčili své psíky. Maminky tlačily své kočárky. A běžci zlepšovali svoji kondici, jakoby se připravovali na nějaké závody, snad dokonce na maratón. Nikdo nám nevěnoval pozornost.

"Kolik si bereš?" "Neboj. Od tebe nechci nic." "Si blbá? Ptám se kolik si bereš od klientů.“ "Jo takhle... Základ patnáct set, plus příplatky za extra...." "Tak to je dost ubohé. Musíš zdražit. Zlepšíš služby. A zdražíš." Mé péro bylo tvrdé jako žula. A já si připadal nesmrtelný. Jako Zeus na Olympu. "Od teď zdražíš. A od teď všechny prachy patří mě,“ mé rty zformovaly široký úsměv kovboje v klobouku: „Všechny prachy patří mně. A já chci víc."

Valérie stála, přemýšlela. Pak mi — obratně, jak to umí jen profesionálka — stiskla rukou poklopec. A jakoby snila. Nad námi přeletěly dvě straky. Já stál. Pevně, sebejistě. Po dlouhých pěti letech mi opravdu stálo péro. A bylo tvrdé, hodně tvrdé. Bylo teď tvrdší než žula. A řvalo do celého světa: „Bude se mrdat. Děsně mrdat!“

Začaly tvrdý tři měsíce. Já dal výpověď v práci. Jemný závoj, co nás tak ušlechtile chránil. Ten byl protrhnut. Snad trpělivý čtenář dočetl až sem. A snad už přivykl rozvláčnému tempu vět plných metafor. A snad se tedy i těší na stejně procítěný popis našich radovánek. Hovno. Byli jsme předurčeni mrdat. Mrdat, mrdat, mrdat. Jako dobytek. Naše poprvé, podruhé,... podesáté bylo podle jedné šablony. Zasouval jsme kde se dalo, když se dalo. Tvrdě, rytmicky. Měl jsem heroickou výdrž. Bušil jsem do Valérie celé hodiny, celé noci. Příraz, příraz, příraz, příraz. Zepředu, zezadu. Dopředu, dozadu. Péro jsem měl zarudlé. Frndu měla zduřelou, prdelku rozedřenou a tělo plné otlačenin. A její oči ztrácely výraz. To jsem ji pak občas v sobotu vyvezl na výlet. Do přírody. Ušli jsme třeba jen 200 metrů. Sedli si vedle sebe na bobek a nepřítomně zírali před sebe. Často jsme přitom ani neprohodili slovo. Nezavadili o sebe pohledem. Snad jen když přilétl holub. Nebo když kolem nás plavaly kachny! Jakoby potom v hloubce jejích zazářila jedna duhová kulička. Ale to už se stmívalo. A já ji naložil do auta a vezl zpět do našeho bytečku. Jako krávu z pastvy. Doslova. Svým způsobem jsme byli šťastní.

Vzal jsem si klíče od jejího bytu. A chodil k ní když a jak se mi zlíbilo. A když zrovna měla klienta, čekal jsem s cigaretou před domem. Občas jsem tak spálil i půl krabky. Pohrdavě zkoukl chlapa, co byl na odchodu. Šel pro peníze. Naložil jí. Nekladla odpor. Sbalil peníze a šel jsem koupit rohlíky, colu a fet. Ujížděla si na emku. Když se s ním sjela, tekla na mém péru jak polárkový dort. To pak občas i vzdychala. Její tělo byl náš jediný příjem. A ty peníze tak tak stačily na nájem, prezervativy a různé typy návykových látek. Ale jinak jsem ty dny toho neměl moc na práci. Můj den spočíval: a) soustředil jsem se na svoji erekci, b) hřál se na sluníčku, c) vysedával v baru, d) počítal drobné a konečně e) znova se kochal svou erekcí.

Tak jsem si jednou šel pro peníze. Bral jsem ji zezadu: „Jak to dneska šlo?“ „Jeden pupkáč. Hned byl hotovej. A nechal pět set dýžko.“ „Dej.“ Sáhla pod polštář a vytáhla čtyři zmuchlané bankovky. A já přitvrdil. Normálně by to bylo jedno. Ale teď jsem ucítil vzdor. Něco přede mnou tajila.

„Koliks měla dneska chlapů?“ „Jenom toho pupkáče.“ „Lžež, kolik jich bylo?“ „Jen pup-ká-če a tebe.“ „Lžež ty kurvo.“ Vobracím si ji na záda a prsty kroutím její ústa do písmene O. „Lžež, naval mi prachy.“ Vzdor. Vzdor v jejích očích. Facka zprava, facka zleva. Znova chytám péro a znova ho do ní zasouvám. Třetí facka, čtvrtá facka a příraz k tomu. „Já se tu o tebe starám. Já o tebe pečuji. Vařím, všecko zařizuji. A ty mně budeš lhát, ty kurvo?“ „Nemám prachy.“ Beru její telefon, listuji hovory. „Tenhle hovor bylo co?“ — „Anglán, vydechne.“ — „A tenhle?“ — mlčí. „Přišel tenhle kretén? Ptám se tě, kurvo, přišel?“ — „Přišel.“ — „Tak naval prachy krávo.“ Zuřil jsem a zuřivě jsem přirážel. „Ne-e-mááá-m,“ vydechla. Věřil jsem jí. Prostě ho nechala jít. Bez placení. Chtěla si ho nechat jen pro sebe. A to mě ještě více — ještě mnohem více — rozehřálo: „Já! Já! Já z tebe vymlátím duši, ty kurvo. Já,... já,... a jenom já tu jsem pro tebe.“ Zaslepený zuřivostí, to jsem byl. Tohle jí nesmí projít. Trefil jsem ji pěstí na oko. Dal jsem jí opravdu silný úder na levé oko, žádné takové to zastrašovací jakoby. Zkřivila ústa bolestí. A vyšlo sotva slyšitelné: „Hajzle.“ Na místo omluvy jsem skočil dolů k Vietnamci a koupil veliké žluté brýle. Dávám jí brýle a na místo omluvy říkám: „Víckrát nelži, kurvo.“ Na svoji obranu snad chci jen říci, že už jsem to nikdy neudělal. Pěstí jsem ji víc neudeřil. Ani předtím ani potom.

Naše životy potřebovali změnu. Padali jsme na dno té tmavé propasti. A já duchapřítomně vytáhl jednu ze svých nejlepších vlastností. Tou je schopnost improvizace v nepřehledných situacích.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

POKUD SE VÁM PŘÍBĚH LÍBIL, DEJTE LAJK .