(Ne)vinný (vý)střik

#8 Ještě jednou mi dovolte trochu romantiky... na závěr čeká otázka!!!

"Ahoj, jsem pracující normální chlap. Je mi jasný, že máš záplavu vzkazů a tak doufám, že ten můj nezapadne. Jsem svobodný, nezadaný a tak nemám problém se s někým sejít na veřejnosti. Tímto tě zvu na kávu nebo něco studenýho, v tomhle počasí. Těším se na odpověď..."

I takové pěkné vzkazy umí chlapi napsat. Fakt. Nejen poslat neoriginální a ještě blbě vyfocený dickpic nebo rok měsíc co měsíc posílat strohé "Ahoj...". Jeden takový pěkný mi přišel, když byly letní pařáky. Jenže já tak hned nereaguju, to už se tu mnozí přesvědčili.
Však... přišel druhý:
"Dobrý večer, v profilu je psáno, že se možná někomu poštěstí po třetím, čtvrtém, pátém pokusu. Tak to zkusím na druhý pokus."

No a já?
Odepsala jsem, protože... protože to bylo milé oslovení, profil dokonce s civilní fotkou. Proč zase nepoznat někoho místního, aspoň na ta písmenka. Těch tu nasypu dost, to ještě občas zvládám. A vy si tu, chlapi, chodíte dost často pokecat - ani nemusí jít o sex nebo to k něčemu fyzickému vést. Jen hledáte ženu, co bude poslouchat, nemusím být nahá, ale mít tu galerky je plus ;-) Tak jsem si řekla, že proč ne.
Začali jsme si povídat. Opatrně oťukávat. Každý den, týden, druhý týden. Někdy ten čas docela letí, co?
Jenže někdy až moc.
"Co se potkat? Nechtěla bys?" přistála mi otázka do chatu. "Co v pátek?" na co to odkládat, že? "Ale až později, jsem do večera v práci..?" "To by šlo, nevadí mi to." Ještě si předtím zařídím svůj program. Chtěla jsem na výstavu a ta je jen do sedmi, takže to přes město na domluvené místo stihnu v klidu a s rezervou. I s tím deštěm, který se od rána snáší z nebe. Třeba dá na chvíli pokoj.

Vyjdu schody, rozepínám bundu, je tu v centru teplo. Jsem na dohled před restaurací a už ho vidím, čeká na mě pár minut. Poznám ho hned, tyhle fotky nelhaly. Jak oba zvedneme hlavu, usmějeme se na sebe. "Ahoj," vlepíme si rychlou pusu na tvář. "Tak jdeme?" Kývne a otevírá dveře do hlasitě šumící restaurace.
Asi jsem podcenila výběr pro páteční večer, je tu teda docela dost rušno a živo. Ale volný stůl najdeme. Jen bych nic neslyšela, sedět naproti, přilepím se proto bokem stehna k jeho teplé noze a před sebou tak máme oba krásný výhled na tvorbu pizzy - jako na dlani. Těsto, sugo, upéct, šunka, rukola, sýr, žlutý olivový panenský olej. Barevné a lákavé, až se sbíhají chutě. Objednáme si pití, s tím, že zatím tak.
Začínáme si povídat konečně osobně, bez online prostoru. Ne teda úplně z očí do očí, občas je to dost bokem :D
A pak...

Číšník nese objednávku k vedlejšímu stolu. Když z podnosu sundá těžkou karafu s vodou, sklenice s bílým vínem se převáží. Registruju jen periferním viděním rychlý blyštivý pohyb. Sklenky se převrací a míří na stůl, víno je rychlejší než sklo a razí si cestu proudem... směrem od osazenstva vedlejšího stolu... ale akorát docáklo ke mně. Tedy přesněji až na mě! Nedala jsem si při příchodu bundu na věšák, ale smotala ji vedle sebe. A ta teď schytala největší dávku tekutiny. A saje. Ještě, že jsem ji tam ale nechala, protože jinak bych byla mokrá úplně celá já. Vykoupaná ve víně. Takhle něco málo přistálo na svetříku na boku a vpíjí se, no co už, nohy jen lehce, co se odrazilo až od země... a suchý zadek mi zachránila právě bunda.
Chudák číšník, mladý kluk, ale byl pohotový - ubrousky, utěrky a už stíral a omlouval se na všechny strany. My to brali všichni sportovně, s úsměvem a humorem. Takový výstřik, to se jen tak někomu nepovede. Na to musí být člověk mistr. Aby předvedl takový vrchol večera! Mít sprchu z vína, to jen tak něco nepřekoná ;-)

Ale jo, překonala, společně jezená výborná pizza, společný smích a povídání. Když jsme se po dvou hodinách zvedli, nenechal mě odejít na tramvaj. Venku tma, znovu se rozpršelo. A bunda ještě stále na mnoha místech vlhká, i když byla rozložená, aby proschla. Ale to víno bylo asi dobré, protože krásně voní.
Gentleman každým coulem - nabídl mi odvoz domů a já kývla. Prokličkovali jsme uličkami, křižovatkou, minuli tramvaje. Průjezd ztichlým potemnělým sídlištěm, a to bylo sotva deset večer, jsem komentovala jen kudy a kde může, až po okamžik "tady můžeš zastavit, bydlím naproti". Zareagoval rychle, aby se mohl otočit, jen couvnul do boční uličky, pod kryt tmavých větví stromů, přes které žlutě svítící pouliční lampa neprosvítila až na černou mokrou zem.
Zastavil a zhasnul motor. V takové situaci jsem nebyla dlouho. Prdelka mi cvakala dvacítku drát, tušila jsem, co by mohlo přijít. Tak jsem se nadechla a zvedla oči k němu. Byl otočený a v tomhle okamžiku možná stejně nejistý jako já. Očekávání, ty jemné vibrace až do konečků prstů, přitažlivost po příjemném večeru, brnění v břiše, to vše tam bylo. Zvedl ruku, pohladil mě po tváři a zastavil prsty na čelisti, naklonil se, já rty pootevřela a uvítala jsem žádoucí teplý dotyk těch jeho. Strniště při pohybu na rtech píchalo a škrábalo, ale takovým tím způsobem, který mi už chyběl. Překvapil, nebral si náruživě ani násilně, ne, jen jemné pomalé ochutnávání rtů, které jsem mu vracela. Pak se terpve něžně setkaly špičky jazyků, spíš než že se spolu zaplétaly, tak se jen míjely, hladily a neodvážily se proniknout houběji. Ne, jen na kraji, jen se v blízkosti za rty pomazlily. Nutilo mě to si povzdechnout. Taková krátká chvíle. A přesto se ve mně něco probudilo, něco, co se rozechvělo. Když jsme se odtáhli usmívali jsme se oba.
"Zopakujeme si to někdy?" zeptal se...

Tak co myslíte - mám mu dát šanci?