Gábina a Julie: Ďáblův pohár - Soutěžní

„Julie, vážně nejsi panna?“
„Jasně, že ne, Gábi!“ ohradila se blondýnka a zamkla auto, které si potají půjčila. Když vracela klíče do tátovi kožené kapsičky, vypadlo z ní několik léků.
Gábina, štíhlá tmavovláska, se uchychtla a její kamarádka rychle schovala plato modrých pilulek zpět do kapsičky.
„Jezdí za milenkou,“ vysvětlila Julie a pokrčila rameny. „Máma to ví.“
Dívky byly velmi mladé. Černé šaty doplnily krátkými kabátky a teplými podkolenkami, které čouhaly z vysokých kozaček. Oči obou dívek byly výrazně malované tmavými stíny.
Uchopily se za ruce a společně zmizely pod stromy ve večerním šeru.
Po čtvrt hodině došly ke staré zdi. Byla přes tři metry vysoká, křivá a plná děr od vypadlých kamenů.
„Brána je zamčená, musíme tudy,“ řekla Gábina. Přitiskla se ke zdi a její šlachovité tělo šplhalo vzhůru. Jako stín se vyhoupla na vrchol, kde se opatrně položila na břicho. Kovové výztuhy korzetu zaškrábaly o kámen a zaryly se do drobných prsou.
„Stačí kousek a pak se chytneš,“ vyzvala Julii a natáhla dolů jednu ruku. „Pomůžu ti.“
Pro Julii to byl těžký úkol. Ač bylo oběma děvčatům stěží osmnáct, její postava byla výrazně tvarovaná. Velká prsa jí bránila přitisknout se ke kameni a efektivně se zapřít nohama. Byla mohutnější a v pažích neměla takovou sílu. Chvíli to trvalo, než se dostala dostatečně vysoko, aby se chytla Gábiny. Konečně se vyšvihla na vrchol.
„Co je to za nápad, lézt v noci na hřbitov,“ špitla Julie. „Jsi blázen, Gábi.“
„Ty jsi větší,“ ohradila se Gábina „protože sem jdeš se mnou!“
Dívky se rozesmály a chvíli se popichovaly.
Když skončily, ukázala Gábina na stín kousek od nich. „To je střecha márnice. Sešplháme dolů po hromosvodu.“
Julie zaváhala. „Já nevím, Gábi, mám strach.“
Kamarádka ji pohladila po vlasech. „Jestli chceš,“ řekla Gábina „půjdu sama.“ Pak sešplhala po stěně přidržujíc se ocelového lana.
Julie se kousla do rtu a nahmatala chladný kov.
„Jdu s tebou.“

*
Poslední říjnová noc byla nezvykle teplá. Měsíc se vyhoupl nad koruny stromů a bledě zářil. Obloha byla světlá jak malířské plátno, na němž se křivé větve za zdí natahovaly vzhůru jako zmrzačené ruce. Při poryvu větru výhružně šuměly a Julie byla ráda, že mezi nimi a lesem je zeď.
„Věděla jsi, že dnes je Halloween?“ zazubila se Gábina. „Svět živých se prolíná se světem mrtvých.“
Julie do ní strčila loktem, naštvaná, že ji kamarádka straší. „Raději mi řekni, proč jsme tady,“ řekla a rozhlédla se. Večerní soumrak přecházel v noc. Ze tmy se zvedaly stíny křížů a sochy andělů. Ve vzduchu se vznášela zatuchlá vlhkost a plíseň a nepopsatelná, trochu nasládlá pachuť smrti. Náhle jí stromy za hřbitovní zdí začaly připadat sympaticky živé.
„Většina matrik,“ vysvětlovala Gábina „nepřežila třicetiletou válku. Farnosti, včetně této, byly vypleněny a knihy spáleny. Nejstarší datace pro tuto faru začíná rokem 1668.“
„Gábi, zkrať to,“ požádala Julie. „Jinak jdu domů.“
„Dobrá, Juli, poslouchej,“ řekla Gábina a zněla překvapivě vážně. „Byla jsem tady v létě, trochu jsem šmejdila ve staré márnici. V podlaze byla uvolněná deska a pod ní ležela kniha.“ Chvíli se odmlčela a pak pravila: „Matrica mortuorum,“ zašeptala a položila Julii ruku na rameno. „Matrika úmrtí, datována do první poloviny 17. století. Juli,“ řekla Gábina a přitiskla ji blíž k sobě „přivedla jsem tě sem, protože jsem v té knize něco našla. Papír byl v hrozném stavu, ale dokázala jsem to přečíst.“
To Julii nepřekvapilo. Před lety viděla její ručně psaný tahák, kde pro každé písmeno byly historicky používané varianty kurentu a švabachu. Nyní jej Gábina znala zpaměti a staré texty četla s mistrnou zručností. Pro Julii to byla hra, oblékat se v gothic stylu a prolézat staré hřbitovy. Pro Gábinu to bylo něco víc. Ona historii milovala.
„Většina záznamů v takových matrikách,“ pokračovala Gábina tichým hlasem „je na jeden, dva řádky. Ale ten, který jsem našla, Juli, je na několik stran. A stojí za to. Věř mi. No tak,“ dodala vzrušeně „na takové dobrodružství jsme čekaly.“
Pak se vydala mezi náhrobní kameny a přes rameno špitla: „Pojď za mnou.“

*
Uschlá stébla trav jim sahala nad kolena. Při chůzi je jim otírala o šaty a tiše šustila. Poničené náhrobní kameny trčely po obou stranách cesty, některé napůl povalené a zarostlé. Hrobky přistavěné k obvodové zdi se nořily ze stínů a měsíční světlo se odráželo od rozbitých oken a mosazí pobitých dveří.
Nakonec se před nimi vynořil stín vysoké kaple. Vstupní dveře byly rozlámané a ztrouchnivělé. Gábina odsunula boční křídlo a staré panty zavrzaly. Prošly zdobeným portálem a přivítaly je pavučiny. Hustě tkaný závoj se táhl od dveří až na konec vstupní klenby.
„Co to je?!“ špitla Julie a s odporem se prodírala vpřed. „Fuj! Nikdy jsem neviděla takové pavučiny.“
Prošly skrz a naskytl se jim pohled na vnitřní prostor. Měsíční světlo vnikalo dovnitř několika vysokými okny a děrami v napůl propadlé střeše.
Gábina rozsvítila malou baterku a šla první. Pomalými kroky přešla po kamenné podlaze, lesklé a hladké, až na druhý konec. Minula zbytky zborceného oltáře a obrátila se ke stěně po levé ruce. Sehnula se k zemi. Chvíli klečela na koleni a něco hledala. Usmála se. Odstranila nános špíny a odhalila masivní železné oko schované v prohlubni.
„Podej mi svícen. Támhle, za oltářem.“
Julie uchopila chladný kov a podala jí ho. Pozorovala Gábinu, kterak provlékla tyč okem vystupujícím z podlahy. Zhasla baterku a schovala ji, aby měla obě ruce volné. Postavila se na jeden konec a vybídla Julii, aby udělala to samé. S váháním poslechla.
„Na tři,“ řekla Gábina. Dívky se zapřely. Kamenná deska se zdvihla, ale byla příliš těžká. S dunivým žuchnutím spadla zpět, křívě a nepřesně. Jeden okraj zůstal ležet na hraně podlahy. Spára, udusaná staletími, se vydrolila a spadla do otvoru, který na ně dýchl vlhkem a hnilobou. Úzká štěrbina, široká několik centimetrů, se vinula po okraji jako černá stuha.
Julie položila svícen a ustoupila o pár kroků zpět. „Co to je?“ zeptala se. V přítmí, které v kapli vládlo, viděla Gábinu jen jako tmavou siluetu s bledým světlem padajícím zhora na její černé vlasy a rozepnutý kabátek. Chladný kov tvořící výztuž korzetu, se matně leskl. Gábina vzrušeně dýchala a její hruď, pevně stažená, se vzdouvala při každém nádechu. Hrbolky drobných ňader vplouvaly do měsícem nasvíceného dekoltu.
„Řeknu ti, proč jsme tady,“ promluvila Gábina tiše. „V matrice mortuorum zaznamenal tehdejší farář příběh, který se vázal k úmrtí urozeného pana Viléma a jeho nevěsty, o dvacet let mladší Kateřiny z Hrádku. Oba zemřeli pár dní po svatbě. Mladičkou paní Kateřinu našly brzy ráno. Ležela pod oknem ložnice, s lebkou roztříštěnou o dláždění. Bylo jí patnáct let. Viléma našli probodnutého dýkou vedle manželského lože.“
„Co se stalo?“ zeptala se Julie rozechvělým hlasem.
„Farář zaznamenal, že mnohé značilo, že urozený pán zemřel po hříchu vlastní rukou. Po zásahu generálního vikáře mohl však být pohřben na tomto hřbitově v rodinné hrobce. A pak to začalo.“
„Co?“
„Věci tak hrozné,“ pokračovala Gábina „že je přijela prošetřit dokonce delegace z Vatikánu.“
Julie se otřásla. Cítila husí kůži na zátylku a celým tělem jí projel třas.
„Jaké věci?“ špitla.
„Záznam je v tomto poměrně strohý,“ odpověděla Gábina a její hlas, ač sametově tichý, zvučel v Juliiných uších jako kladivo do chladných stěn kaple. „Posouvání předmětů. Kvílení. Samovzněcování nábytku. A taky -“ Gábina se z hluboka nadechla.
„Co?“ hlesla Julie.
„Vraždy.“ dořekla Gábina. „Těla mladých žen byla znetvořena a házena z kúru. Tam.“
Ukázala za Julii a ta si teprve nyní všimla zbytků dlouhého schodiště, které vedlo do prostoru vysoko nad vchodem. Ve tmě spatřila zbytky zábradlí, jež jak nemocné pahýly trčely na kraji plošiny. Julie zírala na podlahu pod kúrem a představovala si pokroucené stíny ležících postav. Pomalu přešla k dřevěnému schodišti a bříšky prstů pohladila trouchnivé dřevo.
„Před samotnou smrtí,“ říkala rozechvěle Gábina „byla těla drásána a mučena. Italští hodnostáři se domnívali, že za vším stojí neklidný duch mrtvého zámeckého pána. Modlitbou k archandělu Michaelovi oslabili pekelnou moc démona a přistoupili k rakvi. Farář píše, že řečené jevy ustaly, když byly ostatky urozeného Viléma přesunuty do tajné, neoznačené krypty vedle oltáře.“
Juliin pohled sjel na křivě položenou kamennou desku. „Zbláznila ses?“ vyjela na kamarádku a zavrtěla pohoršeně hlavou. Obrátila se ke schodišti a aby zabavila rozjitřenou mysl, nohou otestovala první schod. Dřevo zavrzalo.
„Kaple musela být znovu vysvěcena,“ říkala Gábina a nevšímala si kamarádčiny poznámky „a opatřena sochou archanděla Michaela, jež strážil vchod do krypty. Musí to být ta velká socha, jež je uložena v městském muzeu. “
Julie zkoušela druhou schodnici. Slyšela, nebo si myslela že slyší, vzdálené zaškrábání kamene o kámen. „Zkrať to,“ zaprosila.
„Dobrá,“ kývla Gábina. „Zjistila jsem, že v kryptě by měla být, krom rakve, i jedna věc,“ řekla a její hlas zněl mimořádně naléhavě. Z hluboka se nadechla a pravila: „Ztracený ďáblův pohár.“

*
„Kecáš!“ vydechla nahlas Julie, která na chvíli zapomněla na strach. Ďáblův pohár byl součástí městských legend a bez zmínky o něm se neobešla žádná prohlídka místního zámečku. Věřilo se, že byl vyobrazený na jediném dochovaném portrétu zámeckého pána Viléma.
„Jestli si ale myslíš, že půjdu tam dolů, tak jsi blázen,“ řekla Julie a stoupla si na další schod. „Ani kvůli tomu poháru ne.“
Znovu zaslechla ten divný zvuk. Zřetelněji, než před tím. Tiché zaskřípění kamene. „Rozhodně ne v noci a o Halloweenu,“ dodala. „Ty snad nemáš strach?“
„Jasně, že jo,“ přiznala Gábina. „Ale farář psal, že všechny tehdejší oběti, byly panny,“ zazubila se. „Takže no stress.“
Tu se Julii zdálo, že opět něco zaslechla. Všimla si, že i Gábina se nervózně zavrtěla.
„Slyšela jsi to?“ zeptala se.
Gábina tiše přitakala a váhavým krokem se přesunula dále od krypty. Julie chtěla sejít ze schodů. V tu chvíli se ozval hlasitý zvuk. Dřevo prasklo a Juliina noha se propadla. Tělo padalo a přetočilo se setrvačností kolem zaklíněné nohy. Julie ucítila ostrou bolest v koleni a zavyla bolestí.
„Jsi v pořádku?“ zvolala Gábina a rozběhla se k ní.
„Moje noha!“ zaúpěla Julie. „Pomoz mi.“
Gábina ji osvobodila z trosek a podepřela ji.
„Chci pryč,“ prosila Julie hlasem plným strachu. Společně začaly klopýtat k východu.
Julie funěla námahou a bolestí a snažení obou dívek se odráželo od kamenných stěn kaple. Náhle dívky strnuly. Zaslechly rychlou chůzi okovaných bot. Zřetelnou ozvěnu kroků stoupajících po kamenných stupních. Hlasitý zvuk se linul z úzké štěrbiny vedle oltáře.
Gábina popadla Julii pevně kolem boku a táhla ji dopředu. Bezejmenný strach zaťal pařáty hluboko do jejich vnitřností.
Prošly portálem a stanuly pod nočním nebem.
„Dělej!“ pobízela Gábina kamarádku. Julie se ji držela kolem ramen. Adrenalin, který se jí vyplavil do krve, mírnil bolest, přesto se na zraněnou nohu nedokázala postavit. S obrovskou námahou skákala dopředu.
„Co to, sakra, bylo?“ ulevila si Julie, když konečně spatřily márnici. „Raději vypadneme.“
V tu chvíli se z kaple ozvalo skřípění kamene, jak se těžká deska sunula po podlaze.
Julie rychle popadla hromosvod a zkoušela se vytáhnout. Pomáhala si zdravou nohou. Gábina ji tlačila vzhůru.
Nešlo to. Zachvátila je panika.
„Běž sama!“ vykřikla Julie a postrčila svoji kamarádku místo sebe.
Na zlomek úderu srdce Gábina zaváhala. Pak zavrtěla hlavou. Uchopila kamarádku v pase a odtáhla ke dveřím márnice. Věděla, že nejsou zamčené. Trhnutím je otevřela a protlačila se do černé místnosti. Zabouchla za sebou a zapřela kliku shnilým kusem dřeva. Dveře vypadaly masivně a pevně. Doufala, že vydrží. Dalšími otvory byla jen okénka, malá a kulatá, na obou stranách místnosti. Byla téměř pod stropem a svými rozbitými výplněmi vrhala dovnitř matné kužely měsíčného světla.
Toto místo měla Gábina dobře zmapované. Právě zde objevila ztracenou matriku. Blikla baterkou a našla stoličku v rohu místnosti.
Dostala nápad.
Stoupla si na židli, vyskočila a chytla se střešního krovu. Trámek se prohnul a zaskřípal. Zhoupla se a zachytila nohy o vedlejší hranol. Vytáhla se nahoru a přivítaly ji pavučiny a prach. Opatrně se natáhla na stará prkna položená napříč a svěsila ruce dolů.
„Zvládneš to,“ povzbudila Julii. „Chytni se.“
Julie si stoupla na stoličku. Když natahovala ruce, uslyšely kroky před márnicí. Cvakla klika. Závora odolala.
Julie slezla na zem.
„Schovej se,“ špitla a na zlomek vteřiny se jejich pohledy setkaly. Zašátrala v kapse. Pak se vytáhla na špičky a na Gabčiny prsty navlékla kroužek s klíčky od auta. „Schovej se,“ zopakovala a hlas se jí třásl.
Pak tiše dodala: „Chce to mě.“

*
Gábina se zarazila a pak jí to došlo.
„Juli, ty jsi… panna?!“
Odpověď už nedostala. Ozvala se rána. Kusy dřeva prolétly místností a do vzduchu se vznesl oblak prachu. Gábina se schovala ve tmě a vykukovala škvírou mezi prkny. Bála se pohnout a skoro nedýchala. Julie se stáhla co nejdále od ní. Osaměle se krčila v rohu a v očích měla děs.
Ve dveřích stál stín. Zdálo se, jako by noc byla v daném místě tmavší. Však mělo to tvar, i když okraje byly nejasné a rozplizlé. Pohnul se směrem k Julii, která začala křičet. Jak se k ní blížil, zjasňoval a dostával zřetelný obrys.
Během mrknutí oka tam stál muž. Na sobě měl kožené kalhoty a volnou halenu. Vypadal skutečný a přece se zdál jaksi matný a vzduch kolem něho chladně zářil. S vybledlými barvami kontrastovaly oči, jež rudě plály a osvětlily místnost krvavým svitem.
Přízrak byl takto zřetelný chvíli, sotva několik úderů srdce. Potom začal opět blednout, až zcela zprůhledněl a stal se znovu stínem. Chvíli v té podobě setrval, než opět začal nabývat tvar a tak stále dokola.
Byl u Julie. Uchopil ji pod krkem a natlačil na stěnu. Dívka přestala křičet a lapala po dechu. Náhle se její nohy odlepily od země. Chytla se paže svírající krk a kopala nohama. Ve tváři čirou hrůzu.
Gábina viděla, že muž zvedl druhou ruku a uchopil okraj Juliiných šatů. Trhl. Švy praskly a oblečení se měnilo v cáry. Chvíli zíral na podprsenku, jako by ji neznal a pak se dotkl krajkové látky. Julie sténala a zmítala se v jeho sevření.
Náhle zaslechla Gábina tichý zvuk připomínající hustý deštík na plechové střeše. Přicházelo to z míst nad její hlavou. Chtěla se podívat, ale bála se pohnout, aby neupoutala pohled netvora dole.
Cítila, že ji něco přeběhlo po zádech. Pak na ni začalo z krovu a tašek cosi padat. Drobná tělíčka se spouštěla a padala jako kapky do vlasů, na oděv i odhalené části kůže. Stovky chlupatých nohou spěchaly po jejím těle a přelily se přes ni jako voda. Několik pavouků seskočilo z vlasů a přeběhlo přes obličej. Chtělo se jí křičet. Zavřela oči a zakryla si ústa.

*
Když oči opět otevřela, sbíhalo několik opozdilců z jejího těla a mizelo ve tmě. Většina pavouků se už spouštěla z trámů či zlézala kamenné stěny márnice.
Gábina vykoukla škvírou. Julie stála zpět na nohou a krčila se v rudém světle přízraku. Cáry černých šatů z ní plandaly a odhalená ňadra, velká a krásná, se vzdouvala na třesoucí se hrudi. Podprsenku měla spadlou, potrhané košíčky a ramínka jí visely v úrovni loktů.
Muž ji uchopil za pás, který z podprsenky zůstal a obepínal dívčino tělo pod spadlými prsy. Pak se změnil v temný stín a za ostrého kvílení proletěl márnicí a zmizel ve zničených dveřích. Julie za ním vlála jak hadrová panna.

*
Prach vznášející se v měsíčním světle divoce vířil a zvolna se snášel k zemi. Za tichého ťukání chlupatých nožiček opouštěli pavouci márnici a spěchali za přízrakem.
Gábina ležela na krovu a drkotaly jí zuby. Chtěla pryč, ale neodvážila se pohnout. Nedůvěřovala tichu, která kolem ní vládlo. Márnice se zdála prázdná, jako by vše, co se událo, byl jen zlý sen či vzpomínka.
Po několika minutách tísnivé samoty se odvážila vyklonit hlavu pod úroveň krovu. Neviděla žádný pohyb, což neznamenalo nic, neboť většinu místnosti zakrýval neproniknutelný plášť tmy. Baterku se zapnout neodvážila.
Sebrala odvahu a posunula se k okraji prken. Korzet zaskřípal po dřevě tak hlasitě, že ztuhla a napínala uši. V mysli si představovala těžké kroky, tmavý stín řítící se travou. Však jediný zvuk, rušící noční ticho, byl její vlastní dech.
Uchopila trámek a jako myška se spustila dolů. Židlička byla pryč a tak musela seskočit. Přistála na špičky a opatrně se kradla k východu. Překročila několik polámaných prken, jež zbyly ze vstupních dveří a opatrně vystrčila hlavu ven.
Hřbitov byl zalit měsíční září. Odrážela se od žulových desek a suchých stébel trávy. Stromy za zdí tiše šuměly. Nadechla se. Čerstvý vzduch osvěžil její mysl a dodal trochu odvahy. Zvažovala možnosti. Mohla běžet k autu a vrátit se do města. Rodiče obou dívek byli sice pryč, ale mohla požádat o pomoc městskou policii. Jistě by si dokázala vymyslet věrohodnou historku, po které by sem přijeli po Julii pátrat. Se vším všudy by to nemělo zabrat víc než hodinu, než se sem i s policií vrátí. Má však Julie tolik času?
Téměř jako odpověď na tuto otázku se ozval vzdálený výkřik. Vycházel ze hřbitovní kaple a byl plný bolesti a zoufalství. Gábina si vzpomněla na temné řádky matriční knihy a na těla nebohých dívek, pannen, nalezených na dlažbě pod kúrem. Vyběhla z márnice do otevřeného prostoru, shrbená a zoufalá. Doufala, že není příliš pozdě.

*
Kaple s několika věžičkami se nad ní tyčila jako zubatá hora. Gábina se zastavila u boční zdi. Zevnitř k ní doléhaly podivné zvuky a tichý nářek. Vylezla na sokl v místech, kde se k nebi zvedalo štíhlé lomené okno. Přitáhla se k parapetu a vystrčila hlavu nad dřevěný rám. Zaprášeným oknem se ven linulo slabé rudé světlo, ale bylo příliš špinavé, aby skrze něj bylo vidět. Přesunula hlavu k díře v rozbitém skle a bez dechu pohlédla dovnitř.
Chladný prostor kaple byl osvětlen stříbrně a rudě. Julie ležela na kamenném stolci před zbořeným oltářem. Byla téměř nahá. Roztrhané šaty a spodní prádlo se válely poházené po podlaze. Na dívčině kůži bylo několik škrábanců, hlubokých a krvavých, jež se táhly jako tmavé nítě od prsou až k podbřišku. Měla zavřené oči a vzlykala.
Nad Julií se výhrůžně skláněl stín. Děsivý přízrak muže, vysokého a svalnatého, vzdáleně připomínajícího urozeného Viléma z obrazu, který visel v sále městského zámku. Kalhoty měl stažené a žádostivě se dotýkal Juliina těla. Ruce jezdily po kůži, drze a bez skrupulí. Úd se mu mezi nohama houpal jako uschlé kyvadlo. Svěšené a malé.
Náhle zařval. Táhlý kvil se zařízl do uší a pavouci na stěnách, shlížející na celou scénu, se neklidně zavrtěli. Přízrak, který se zrovna měnil do beztvarého stínu, uhodil nebohou Julii do tváře a rukou sjel po trupu zanechávajíc na kůži další ošklivý šrám. Julie vydala z hrdla křik plný utrpení.
Gábině se zalily oči slzami. Zapomněla na opatrnost a noha na vydroleném kameni jí trochu sklouzla. Zvuk upoutal přízrak. Gábina se rychle skrčila pod parapet. Právě včas. Sklo nad její hlavou explodovalo a střepy jí olízly černé vlasy. Seskočila ze soklu a utíkala za kapli. Za sebou uslyšela zaječení a tušila, že stín je venku. Skočila ke zdi za zarostlý pomník a přitiskla se ke chladnému kameni. Během zlomku vteřiny kolem prosvištěl přízrak. Prohnal se kousek od ní jako černý stín, až tráva zaševelila. Oči mu rudě planuly a on kroužil mezi hroby a zuřil. Po chvíli se unavil a mizel za rohem. Až výkřik její kamarádky Gábině prozradil, že se přízrak vrátil zpět do kaple.
Gábina tušila, že Julii dochází čas. Neměla však sebemenší představu o tom, jak ji zachránit ani co dělat. Srdce v hrudi jí divoce bilo. Zkoušela si vybavit každý detail příběhu, který četla na rozpadlých matričních listech. Její vyděšená mysl se nedokázala soustředit a neustále se vracela k popisům zmučených dívek, zavražděných pannen nalezených na podlaze kaple. Osud, který jak tušila, brzy čeká její kamarádku. A Gábina si bolestně uvědomila, že pokud Julie zemře, bude to její vina.

*
Vyplížila se z úkrytu a rozhodla se, že se vrátí k autu. Sama přízrak neporazí. Bude se modlit, aby se s pomocí vrátila včas. V danou chvíli usoudila, že je to její jediná naděje.
Pohybovala se rychle. Běžela zarostlou cestou, jež se vinula mezi hroby. Tráva šustila a zachytávala se o její sukni. Úplněk zářil vysoko na obloze a ukazoval jí cestu. Gábina dávala pozor, aby neminula márnici a zkoumala pohledem tmavé hrobky přistavěné k obvodové zdi. Některé byly menší a skromné, jiné byly honosnější. Jedna z nich však byla velkolepá. I v nočním světle rozpoznala vyjímečnost budovy, jejíž fasádu zdobily reliéfy a sochy světců. Křídla andělů se vztahovala k nebi a nad vchodem poznala tmavou siluetu erbu. Už se chtěla odvrátit, když v tu chvíli spatřila bledou záři vystupující zpoza vzrostlé túje. Překvapeně zastavila a kráčela blíž. Pomalu a obezřetně. Obešla strom a naskytl se jí pohled, který ji zmrazil srdce. Vykřikla.
Tam, naproti dveřím do hrobky, spatřila Gábina dívku. Seděla na kameni a její průhledné tělo vydávalo matný svit. Byla mladá. Vlasy měla bohatě načesané a na sobě měla krásně zdobené šaty. Tváří, ušlechtilou a smutnou, pohlédla na Gábinu. Chvíli jí hleděla do očí a pak náhle vstala. Tiše proplula k hrobce a než zmizela v zavřených dveřích, tak se ohlédla. Pak prostoupila dřevem a byla pryč.
Gábina byla vyděšená a přesto to bylo jiné než v přítomnosti onoho přízraku, který ubližoval Julii. Z tohoto ducha vyzařovalo něco jiného a Gábina cítila, že ji zve dál.
Plna vzrušení i strachu vzala za kliku. Nebylo zamčeno. Vstoupila do tmavé, zatuchlé místnosti.
Duch na ni čekal. Vznášel se nad podlahou a bledým svitem osvětloval široké schodiště. Pohlédl na ni a začal klesat kamsi do podzemí. Gábina váhala. Kolena se ji třásla, byla vyděšená. Přešlapovala na místě a stíny kolem ní rostly, jak se duch dívky vzdaloval. Pak si vzpomněla na Julii a sebrala odvahu.

*
Opatrně scházela dolů a duch plul před ní. Jeho bledá záře matně osvětlovala kamenné stěny.
Vstoupily do malé pohřební místnosti. Vzduch tam byl těžký a hnilobný. Zdi byly obloženy náhrobky - vysokými deskami zdobenými reliéfy a rytinami. Ve středu místnosti stálo několik kamenných rakví. U jedné z nich se duch zastavil a zdálo se, že ukazuje na její víko.
Gábina přišla blíž. Váhavě se sklonila nad rakev a v matném světle duchova těla jasně přečetla jméno pohřbené jako Katerzina, manželka urozeného pána Viléma.
Gábina se zadívala na průsvitnou postavu, jejíž tvář na ni hleděla klidně a smutně. A pak se dal duch do pohybu. Blížil se ke Gábině. Ta udělala krok zpět, ale duch zrychlil. Letěl. Gábina narazila zády na skálu a duch Kateřiny z Hrádku ji dostihl. Dotkl se její ruky a Gábinou projel zvláštní chlad. Vykřikla. Pak se sesunula k zemi a zrak jí zahalil šedý závoj, který se zachvěl a zčernal.

*
Nejdříve spatřila světlo, šedé a bezbarvé. V něm začaly růst obrysy věcí. Vše se vlnilo, ale obraz se postupně ustálil. I když se Gábině zdálo, že se dívá skrz jakýsi závoj, viděla docela zřetelně. Ocitla se uprostřed neznámé, starobyle zařízené místnosti.
U protější stěny stála velká postel. Muž se širokými rameny se skláněl nad dívkou a líbal ji. Rukou hladil její tělo, trhal tenkou košilku a bral si, co chtěl. Dívka se poddávala jeho vůli, tiše sténala a nohy, široce roztažené, zvaly muže do jejiho klína.
Normálně by taková přítomnost při intimním okamžiku dvou lidí přišla Gábině nepatřičná. Nyní měla pocit, jako by celou scénu sledovala z jakési dálky a skrz chvějící se závoj, šedý a vybledlý, oddělující sen od skutečnosti a současnost od vzpomínky. Za tímto závojem neexistovaly stud ani nepatřičnost. Jen mír a klid.
Popošla blíže a uvědomila si podivnou lehkost, jako by její tělo nic nevážilo. Zastavila se vedle postele.
Muž se narovnal a Gábina poprvé spatřila dívčin obličej. Dívala se do tváře, jež ji přivedla, co by duch, do své hrobky. A poznala i muže, který s ní sdílel lože, neboť i jeho dnes několikrát zahlédla. Otřásla se.
„Jsi k ničemu,“ rozkřikl se Vilém a shlížel na svoji mladou choť. Obličej rudý vzteky.
„Nezlobte se, můj pane,“ odpověděla. „Zkusíme to opět zítra.“
Muž zařval: „Zítra?!“ Uhodil Kateřinu do obličeje. „S takovým nemehlem?!“
Mladičká dívenka propukla v pláč. Odtáhla se od zámeckého pána a schoulila se na kraji postele. Chvíli se na ni mračil a pak vstal. Přešel k vysokému oknu a díval se do noci.
Byl to statný muž ve zralém věku, zatímco jeho mladá choť, patnáctiletá Kateřina, byla oproti němu dívka na prahu dospělosti. Mladá a vyděšená.
„Jak mi chceš dát syna,“ řekl Vilém náhle „když nejsi schopna sdílet se mnou lože?“
Dívka se zvedla a v očích, zalitých slzami, spatřila Gábina opovržení. Mnula si nateklou tvář a ledově pravila: „Omlouvám se, můj pane, jistě je mojí chybou, že vaše mužství nemá dost sil. “
Vilém se odvrátil od okna, na tváři výraz nepříčetné zuřivosti. „Ty drzá poběhlice,“ říkal a pomalu kráčel k ní. „Jak se opovažuješ!“
Kateřina před ním prchla z postele. Nahá utíkala ke dveřím, ale on byl rychlejší.
Přitiskl ji na masivní dveře a rukou jí sevřel hrdlo.
„Každá panna v panství,“ říkal ledovým hlasem „by dala nevím co, aby zde ležela místo tebe. A ty máš tu drzost, se mnou takto mluvit?!“
Dívka zvedla bradu. Snad se v její mladé duši probudil v té chvíli vzdor a touha vzepřít se násilnickému zacházení.
„Každá panna na tvém panství ví, že tvé mužství je chromé,“ řekla a plivla mu do tváře.
V tu chvíli Vilémova zuřivost dosáhla vrcholu. Vypadal smyslů zbavený. Zvedl Kateřinu za krk a držel ji na své natažené paži. Dívka chrčela a zmítala se. Pak ji oběma rukama mrštil k protější stěně. Než se stačila zvednout, byl u ní. Popadl ji a natlačil do otevřeného okna. Její tělo se prohnulo a zaklonilo přes parapet. Gábina viděla, jak se Kateřina na poslední chvíli zachytila závěsu. V očích děs.
„Ne!“ vykřikla, zatímco se zoufale držela kusu látky. „Prosím!“
Vilém ji popadl za nohy a zvedl je nad úroveň trupu. Ledově pravil: „Najdu si ženu, která se mnou dokáže sdílet lože.“
Kateřina svírala závěs. Pod sebou měla prázdnotu, hlubokou a tmavou. V očích mladé ženy spatřila Gábina poznání konce. Pak, rozechvělým hlasem, Kateřina pravila: „Dokud ji nenajdeš, budiž proklet.“
Vilém ji vytrhl závěs z ruky a pustil nohy. Gábina slyšela krátký výkřik, při kterém tuhla krev v žilách. Následoval dopad a tísnivé ticho.
Obraz se zachvěl a zčernal.

*
Když Gábina otevřela oči, ležela v naprosté tmě. Duch dívky byl pryč. Ruka, které se dotkl, byla na dotek ledová a lehce brněla.
Zvedla se z kamenné podlahy, prochladlá a ztuhlá a pak, schod po schodu, opouštěla místo posledního odpočinku nebohé dívky. V hlavě jí zněla farářova slova, který o její smrti, trochu vzletně, napsal: „...zemřela dříve, než stačila poznat radost bytí.“ A Gábina nyní s jistotou věděla to, co tenkrát mohli pouze tušit - že mladičká dívčina zemřela rukou svého násilnického chotě. A byla si také jista, že duch zavražděné dívky chtěl, aby to věděla. Aby spatřila její poslední okamžiky.
Ale proč? Proč to udělala a proč si vybrala právě ji?
Otázky jí vířily rozbouřenou myslí, ale brzy je nahradila mnohem zásadnější otázka. Kolik času během té doby uplynulo?
Stála pod noční oblohou, kryptu za svými zády a zdálo se, že měsíc se notně posunul. Gábina si s úlekem uvědomila, že možná ztratila všechen drahocenný čas.
A v kapli vládlo tíživé ticho.
„Juli,“ zašeptala s pohledem upřeným na vysoký stín budovy. Přepadla ji touha vidět svoji kamarádku. Být s ní. Ujistit se, že neleží v kapli, nahé tělo zlámané a lebka roztříštěna o podlahu. To ticho jí drásalo nervy více, než předchozí nářek a křik, jež z budovy vycházel. Tu nejistotu nedokázala vydržet a tak udělala nejstatečnější věc ve svém životě. Rozběhla se ke kapli a se slzami v očích zašeptala: „Jdu k tobě, Juli.“

*
Stanula před vchodem. Potichu se prosmýkla dveřmi a kradla se chodbou. Pavučiny se jí lepily do vlasů. Když vstoupila do tmavé síně, ulevilo se jí. Neviděla ani přízrak, ani temnou siluetu zkrouceného těla na podlaze. Zahnula za roh a plížila se podél stěny směrem k oltáři. Nad sebou slyšela tiché bubnování stovek drobných nohou. Stíny pavouků se hemžily pod vysokou klenbou a houpaly se na dlouhých vláknech. Byla téměř u kamenného stolce, na kterém viděla Julii naposled. Byl prázdný, ale kolem něho zřetelně viděla malé kopečky poházeného oblečení.
Chtěla se vrátit. Otočila se a v tu chvíli jí tělem projel strach. Jak nabroušený hrot kopí jí projel vnitřnostmi a sevřel srdce. Chtělo se jí křičet. Kolena se jí začala třást.
Nad vchodem do kaple, na vysokém kúru, byl stín. Tmavá silueta muže stála proti vysokému oknu zalita měsíčním světlem. Svíral Julii kolem hrdla a pozoroval její zdvižené tělo, jak se třese a zmítá v zoufalé snaze se nadechnout. Ruce, kterými se držela mužovi paže, ochabovaly a Juliina čelist se začala zarývat do Vilémových prstů, jak její tělo klesalo a síla odcházela. V tu chvíli se přízrak zámeckého pána otočil a pomalým krokem nesl Julii ke zbytkům zábradlí. Kráčel k okraji a nahé Juliino tělo držel před sebou. Julie začala kopat nohama a z posledních sil se vytáhla výš, aby ulevila přetíženému krku. Zjevně si byla vědoma blížící se smrti. Ale brzy se vyčerpala. Stisk muže byl příliš pevný a odpor marný. Přízrak se zastavil u hrany podlahy a pod nahým tělem, jež držel v natažené paži, byla temná prázdnota.
Gábina zavrávorala a zhroutila se na zeď.
V té poslední chvíli z Julie sálalo to, co z nebohé Kateřiny: smíření.

*
„NE!“ vykřikla Gábina. Oči měla zalité slzami. Nepřemýšlela nad tím, co se jí stane. Bez ohledu na vlastní hrůzu se nedokázala smířit s tím, že se Juliino tělo rozbije o dlažbu. Nemohla se jen dívat. Nesnesla další výkřik následovaný hluchým dopadem, křupnutím kostí a puknutím lebky. A ze všeho nejvíc nedokázala přijít o Julii.
Stín na ni upřel krvavě svítící oči.
„Nech ji být!“ zakřičela Gábina a v tu chvíli se ozval ohlušující kvil. S hlavou dozadu zvrácenou přízrak ječel a okna kaple praskala a tříštila se ven. Proud neznámé síly udeřil Gábinu do hrudi a odhodil dozadu k oltáři. Klouzala po podlaze a narazila do zdi poblíž odhalené kobky. Tělo ji bolelo. Když zvedla hlavu, spatřila přízrak skákat po schodech. Běžel k ní lehce a chladně jako smrt.
Než stačila zareagovat, byl u ní. Popadl ji za korzet, smýkl s ní po zemi a v půl obratu zvedl nad podlahu. Držel jí za tenké šnůry, které se jak nože zařízly do látky a s ní i do žeber a prsou.
Gábina potlačila výkřik a zahleděla se do temného obrysu tváře, která zrovna ztrácela podobu. Jeho halena bledla a kůže průsvitněla. Z rudých očí sálala ďábelská zuřivost a Gábina cítila téměř hmatatelnou přítomnost zla v jeho čisté, prapůvodní podobě.
Boty s kovovou podrážkou se daly do kroku. Přízrak ji držel v železném sevření a tiše ji nesl ke schodišti. Gábinu zachvátila panika. Začala se zmítat, ale bylo to zbytečné, jen se jí tenká šňůrka zarývala hlouběji do prsou.
Otočila se a upřela pohled na horní úroveň a klenbu nad ní. Skákaly na ní rudé stíny a slyšela odtud tiché vzlykání. Julie žila.
Dole zavrzalo dřevo jak vstoupili na první schod.

*
S rostoucím zoufalstvím se rozhlížela kolem sebe a snažila se něco vymyslet. Nechtěla zemřít. Ani ona ještě nepoznala radost bytí a Julie také ne!
Náhle něco upoutalo její pozornost. Spatřila bledou postavu za oknem. Nahlížela dovnitř na druhé straně kaple, vzdálená a smutná. Hýbala rty, jako by ji chtěla něco sdělit. Pomalu opakovala stále dokola jedno slovo.
Gábina se snažila soustředit, ale pohled na Kateřinu z Hrádku jí do mysli vracel obraz její hrůzné smrti. V uších slyšela její výkřik a smrtelný náraz. Stejný osud čekal i ji. Gábina se snažila ovládnout paniku, která ji přemohla.
Duch Kateřiny náhle sepjal ruce na prsou. Zavřel oči, sklonil hlavu a pohyboval rty.
„Co to dělá?“ přemýšlela Gábina. Věděla, že se jí mrtvá dívka snaží pomoci, ale připadala si jako při hře „Activity“, ve které pro ni byla pantomima noční můrou. A tady nemohla ani hádat nahlas!
„Modlení?“ vyřkla němými ústy a snažila se pomalu a výrazně hláskovat. Pak ji napadla alternativa. „Modlitba?“
Duch se usmál.
„Ale co tím!“ nechápala Gábina. „Mám se modlit?!“ Snažila se na dálku komunikovat, duch však začal mizet. Pod Gábinou zavrzal poslední schod.
„Neodcházej!“ chtělo se jí křičet. „Pomoz mi!“ Ale duch byl pryč. Zaklela. Možná ji opravdu nezbývá nic jiného, než začít se modlit.

*
Vstoupili na rovnou podlahu. Válely se na ní střepy z čerstvě rozbitého okna. Stříbrné světlo pronikalo prázdným otvorem. Tam, schoulena u stěny, ležela Julie. Přízrak ji popadl za zbytek podprsenky a zvedl ze země. Nesl obě dívky k rozbitému zábradlí. Za jeho hranou se nacházela temnota a v ní blížící se smrt.
Stín zrovna ztrácel zřetelnou podobu. Zvedl obě dívky nad černou prázdnotu a vrhl na Gábinu dlouhý pohled. Pak se děsivě zašklebil a vítězně zakvílel. Šňůrky, za které držel Gábinu, se vytrhly z několika ok a dívka se propadla o několik centimetrů. Její dekolt se široce rozevřel.
„Mysli!“ přemýšlela Gábina a srdce v hrudi ji divoce skákalo. Cítila, jak se jí dotýká smrt. „Modlitba. Ale jaká modlitba? Existuje jich spousta!“
Julie, ochromena strachem, vedle ní potichu sténala. Potrhaná podprsenka se v jeho stisku smýkla a přetáhla přes dívčina mohutná prsa a zaryla se do kůže v podpaží. Tenká látka nebezpečně zapraskala.
A pak si Gábina náhle vybavila zápis v knize zemřelých.

„Modlitbou k archandělu Michaelovi pekelná moc démona nakrátko oslabena byla. Bez ní nedalo se k rakvi přistoupit.“

Modlitbu, kterou farář zmínil, znala. Četla ji v několika starých církevních textech. Pamatovala si však spíše útržky. Naštěstí nebyla dlouhá.

„Svatý Michaeli, archanděli,“ spustila Gábina a vážila každé následující slovo. „Braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým. Kníže nebeského vojska, svrhni božskou mocí do pekelné propasti satana a zlé duchy, kteří usilují o zkázu duší. Amen.“

Doufala, že to příliš nepopletla.
Přízrak se zachvěl. Jeho stávající temná podoba zablikala a vydala ze sebe děsivý řev, ostré zakvílení pronikající do morku kostí. Temná podoba ustoupila a postava muže nabyla jasné kontury.
Moc démona byla oslabena. Vilém měl však stále divoký výraz ve tváři a na obě dívky vrhal žádostivé pohledy.
„Musím zlomit jeho prokletí,“ přemýšlela Gábina. Vybavila si okamžik, kdy Kateřina, na prahu smrti, vyřkla svá poslední slova: „Dokud ji nenajdeš, budiž proklet.“
Gábině se v hlavě pomalu rodil zoufalý plán.
„Můj pane,“ oslovila Viléma „znám tvé trápení. Dám ti sílu proniknout do každé panny.“
Gábině neuniklo, že muži v oku vzplála rudá jiskra. Rozuměl jí. Rostla v něm však nervozita a v ošklivém šklebu vycenil své zuby. Zdálo se, že obě dívky co nevidět pustí.
„Jsem čarodějnice, můj pane,“ vyhrkla Gábina. „Vim, jak zlomit tvé prokletí. Můžeš nás mít obě.“
Vilém zaváhal. Jako by se jeho mysl učila znovu přemýšlet, když byl zlý démon zahnán a upozaděn. Upíral pohled na Gábinu, která se chopila příležitosti a vystrčila rozhalený hrudník. Zároveň pohlédla na kamarádku.
Julie však nebyla ve stavu, aby se přidala k její hře. Celá se třásla a nebylo jasné, zda více strachy nebo zimou, neboť s postupující nocí teplota rapidně klesla. Odhalené tělo pokrývala husí kůže. Bylo neuvěřitelné, že přes to všechno vypadala svůdně. Dlouhé blonďaté vlasy jí splývaly na ramena a rámovaly mladou jemnou tvář. Na odhalená ňadra jí, krom rudého svitu, dopadalo stříbrné světlo z rozbitého okna. Bradavky, tmavé a ztvrdlé, se tyčily nad krásnými prsy, jež jak mohutné kapky stékaly po dobře tvarovaném těle.
Rudé světlo ve Vilémových očích zahořelo a on se rozhodl.

*
Nepřestávaje svírat dívky za potrhané oblečení, snesl je z kúru a postavil k oltáři před kamenný stolec. Stáhl si kalhoty. Odhalil svůj svraskalý úd a hleděl na Gábinu, jejíž potrhaný korzet odhaloval část drobného hrudníku. Čekal a s ním i Julie, která neměla ponětí, co kamarádka zamýšlí.
Gábina cítila jejich pohledy a tlak, který byl na ni vložen. V hlavě měla hrubý plán. Zbytek musela improvizovat.
„Urozený pane,“ promluvila a ukázala na stolec. „Lehněte si. Připravím obřad.“
Vilémovi oči zahořely nedůvěrou, ale poslechl. Gábina si vzala Julii stranou a tiše šeptala: „Juli, poslouchej. Musíš mi věřit.“
Julie se třásla a ačkoli kývla, tak si Gábina nebyla jista, zda plně vnímá. Chvíli váhala, jak začít a pak jí do ucha tichounce zašeptala: „Nestojí mu čurák, Juli.“
Julie na ní tázavě pohlédla, obočí vysoko zdvižené. Nebyla si jista, zda slyšela dobře.
„Chtěl tě ojet,“ doplnila Gábina „ale nestojí mu.“
Julie pokrčila rameny a muž za jejich zády netrpělivě zabručel.
„Není čas,“ zakončila tmavovláska. „Jdi ho hladit,“ zašeptala a zdůraznila: „Všude. A něco u toho mumlej.“
Julie otevřela ústa v tichém protestu, ale jediný pohled na Gábinu jí stačil, aby pochopila, že to myslí vážně. A další nespokojený projev za zády ji připomněl, že by neměla otálet.

*
Hlubší Juliin hlas plnil kapli monotónními zvuky, které se odrážely od kamene a mísily se s vlastní ozvěnou. Tichá slova se linula šerem jak tekoucí voda, v jejímž rytmu pavouci nad hlavami netrpělivě přešlapovali.
Gábina se skláněla u podlahy a prohrabovala se Juliiným oblečením. Bylo poházené po celé kapli. Byla stále nervóznější neboť to, co hledala, nemohla najít.
Pohlédla na Julii. Z Vilémových očí na ni dopadalo červené světlo a podsvícení propůjčovalo její nahé postavě mýtický zjev. Velkými prsy houpala nad Vilémem a nechávala mladé prsty pomalu plout po mužském těle - spokojeném leč, jak i z dálky viděla, ani trochu vzrušeném.
Gábina přinesla Julii potrhané oblečení, které v šeru našla, včetně teplých podkolenek. Julie na sebe navlékla, co šlo. Ze šatů zbyly jen cáry.
Gábina nepřestávala hledat. Přeběhla k další tmavé hromádce a konečně se na ni usmálo štěstí. V tmavém rohu za oltářem našla Juliin kabátek, z jehož kapsy vyndala to, co hledala.
Jen doufala, že to bude fungovat.

*
Vilémův přízrak ležel na stolci, měl jasný tvar a po zahnání démona jej neměnil. Jeho kůže vydávala sotva znatelnou, ledově chladnou záři a zdála se lehce průsvitná.
Gábina se postavila vedle Julie a cítila zlo sálající z mužova těla. Démon se stáhl, ale stále tam byl. A opět rostl. Nebylo jasné, kolik času jim zbývá. Otřásla se. Jaká síla ovládala toto monstrum, jež kdysi dávno bývalo mužem? Zlým mužem, připomněla si. A vrahem.
Zhluboka se nadechla a za tichého šepotu smyšleného zaříkání uchopila Vilémův penis.
„Otevřete ústa, můj pane,“ pravila a druhou ruku přesunula k Vilémovým rtům. Zrakem vyhledala Julii a téměř neznatelně kývla směrem dolů.
A Juliiny oči se rozšířily překvapením.
Mezi prsty zahlédla modrou pilulku.

*
Minuty ubíhaly.
„Kdy to začne působit?“ špitla Julie.
Gábina pokrčila rameny. „Na čtyři sta let starý přízrak?“
Julie se kousla do rtu a odpověděla další otázkou: „A bude to vůbec působit?“

*
Obě dívky hladily šlechticovo tělo a čekaly, zda se ve splihlém údu probudí touha. Minuty se táhly jako dlouhé stíny. Venku se zvedl vítr a za okny prolétlo listí. Stromy za zdí šuměly.
První změnu postřehla Julie. Dotkla se mužova údu a na dlani ucítila náraz, první zaškubnutí obrozeného mužství. Loktem upozornila Gábinu, která rychle vystřídala Juliinu nezkušenou dlaň. Lehce přejela prsty po vstávajícím pyji od kořene až po žalud. Citlivě pohladila uzdičku a sevřela tepající chloubu, širokou a žilnatou.
Vilém otevřel ústá překvapením a zaklonil v opojení hlavu. Na tento okamžik čekal celý svůj život a pak dalších čtyři sta let. Ukázal na Julii. Trval na tom, že první na sobě pocítí pannu.
„Juli, prosím,“ špitla Gábina, když spatřila kamarádčino váhání. „Je to jediný způsob, jak zlomit kletbu.“
Julie si vyhrnula roztrhanou sukni a neochotně vylezla k Vilémovi na stolec. V koleni cítila ostrou bolest. Bylo nateklé a pálelo. Poklekla obkročmo na Viléma a nervózně vyčkávala. Gábina se k ní naklonila, políbila ji na tvář a do ucha zašeptala: „Jsem tu s tebou.“
„Ale já o to nechci přijít takto!“ odpověděla Julie, ale to ji už Vilém uchopil za pas a pomalu ji směřoval na svůj vzpřímený pyj. Julie zavřela oči.
„Au!“ Ostře to zabolelo. Krátce, ale intenzivně. A pak ucítila tlak, jenž ji začal plnit a rozevírat a zdál se nepříjemný a cizí. Lehce šimral útroby a ona nevěděla, co má dělat.
„Uvolni se, Juli,“ slyšela kamarádčin hlas, uklidňující, ale naléhavý a ucítila Gabčin dotek na krku, odkud sklouzl na prso. Julie zalapala po dechu a tázavě pravila: „Gábi?! Co to-“ Nedořekla. Nakonec nebylo to nepříjemné. Ovládla prvotní překvapení a oddala se pocitům. Pomalu, krok za krokem, vytěsňovala vše, čím si dnes prošla. Neodvažovala se otevřít oči, aby nenarušila fantazii za zavřenými víčky a nechávala se unášet zbývajícími smysly. Dech se jí zrychloval. Gábina jí palcem přejela po bradavce a pak ji stiskla. Lehce pootočila. Z prsou zalila Julii vlna rozkoše a pocity z klína změnila na jinou úroveň. Tlak, vycházející z pochvy, začal dráždit její smysly a vybroval jak zvědavé tykadlo na strunu páteře. Vilémův úd zalila vlhkost, která mu konečně dovolila vklouznout hlouběji a utopit se celým objemem v ženském klíně.
Gábina naznačila Julii mírným tlakem dlaní, jak rozpohybovat pánev a pak ji už nechala objevovat krásu neznámého. Její touhu podporovala svými dotyky: prsty jedné ruky ji hladila po bedrech a dlaň druhé položila na skákající ňadro, jež pevně sevřela. Okouzlila ji hebkost a kyprost Juliiných prsou a zvědavě je hnětla a hrála si s nimi. Byly nádherné a Gábina si přál mít také takové. Usmála se při té představě a zavrhla ji. K ní by se nehodily.

*
Zámecký pán hlasitě vzdychal a sténal. Jeho tělo se divoce zmítalo a zdálo se, že na rozdíl od obou dívek necítí chlad. Divokost a zlost z jeho očí nezmizela, ale chtíč byl pro tuto chvíli silnější.
Náhle pokynul Gábině, aby si sundala kalhotky a šla blíž. Nemohla odmítnout, ač se chvěla obavou a nervozitou. I ona zatoužila po slovech podpory, jež by pomohly uklidnit rozjitřenou mysl. Zavřela oči a zhluboka dýchala.
Vilém ji pomohl na stolec a nechal ji rozkročit se nad svou tvář. Nasměroval její klín ke svým ústům a nechal svůj jazyk pomalu vklouznout mezi Gabčin slepený závoj. Obkroužil vstup a pokračoval k horní části, kde lehce přejel přes klitoris a pak jej nasál.
Gábina měla zkušeností o něco více, než její kamarádka a orální sex několikrát zažila. Ale nikdy ne tak intenzivní. Snad to bylo okolnostmi, snad tím, že zámecký pán musel celý život spoléhat na tento způsob uspokojování dam. Brzy křičela slastí tak hlasitě a nespoutaně, až se Julie za jejími zády dala do smíchu – opravdového smíchu, prvního po mnoha hrůzných hodinách.
Gábina ucítila Juliin dech za krkem a pak její hebké prsty putovaly do rozhaleného korzetu. Vyhledaly drobná ňadra a začaly je láskyplně hladit. Gábina nedokázala vydržet ten příval slasti. Prohnula se v zádech a vykřičela své blížící se uspokojení k pavoukům visícím na jejich hlavami. Nohy se jí začaly třást a v tříslech jí expolodovalo uvolnění, které se jak mravenci rozeběhlo po celém těle. Končila několika záškuby, po kterých se vyčerpaně zhroutila na Viléma.
Jakmile začala Julie hlasitěji vzdychat, probrala se Gábina z orgastických dozvuků a slezla dolů. Z boku se přitiskla k Julii. Chtěla být u jejího orgasmu. Obejmula ji kolem ramen a druhou rukou dráždila bradavku. Zámecký pán se přizpůsobil rychlejšímu tempu a mocně narážel do předkloněné Julie. Její projevy byly stále hlasitější a pak její hlubší hlas přešel do táhlého tónu, který rozezvučel prostory kaple a končil v třesoucím se chrčení. Gábina si všimla stružky šťáv, které stékaly po Vilémových chlupatých stehnech. Juliino chvějící se tělo pokleslo na lokty a světlé vlasy schovaly skloněnou tvář, vyčerpanou a odpočívající.
Zámecký pán ještě nedošel k vrcholu. Uchopil zhroucenou Julii za boky a bušil do dívky jak obří kladivo. Julie byla donucena se znovu zpevnit a zapřít se dlaněmi o kamennou desku. Gábina přidržovala její zmítající se tělo, které k překvapení obou dívek, během necelé minuty dospělo k druhému orgasmu. Do výkřiku vyčerpané Julie se ozval drsný mužský hlas a zámecký pán naposledy mohutně přirazil a začal plnit Julii svým semenem.
Dívka si uvědomila, co se děje a překvapeně vykřikla: „Sakra, Gábi, on stříká do mě!“
Gábina si nedokázala pomoci a zasmála se. A náhle se k jejímu smíchu přidal i Vilém. Oči mu zářily štěstím a rudé světlo z nich zmizelo. Pohlédl na obě dívky a do očí mu vstoupily slzy.
Gábina s Julií stanuly vedle stolce a pozorovaly muže, jenž si stoupl a pak se jim uklonil. Pokorně a hluboce. Chtěl se otočit zády, ale jako by si to rozmyslel. Strčil ruku do haleny a vyndal z kapsy předmět. Položil jej na stolec. Lesklý kov a drahé kameny se zatřpytily v měsíčním světle. Pak se naposledy usmál a obrátil se ke své kryptě. Jak se blížil k jejím schodům, jeho tělo matnělo a začalo se ztrácet. Když položil nohu na kamenné schodiště, tak se rozplynul v okolní temnotě.

*
„Svůj první sex jsem si představovala jinak,“ pravila Julie..
„Jinak než se mnou a opravdovým středověkým šlechticem? Juli, Juli,“ řekla Gábina a vzala kamarádku za ruku. „Co sis mohla přát víc?“
Obě dívky se objaly. Dlouhé vteřiny se k sobě tiskly a náhle jim do očí vstoupily slzy a všechny emoce, které potlačovaly, musely ven.
„Mám tě ráda, Juli,“ šeptala Gábina a utírala si uslzené tváře. „A promiň mi to.“
Julie ji pohladila havraní vlasy. „Na takové dobrodružství,“ usmála se „jsme přece čekaly. Nebo ne?“ I ona si utřela slzy a podívala se na kamennou desku a tmavý obrys na ní.
„Co to vlastně je?“ zeptala se.
Přišly blíž. Gábina předmět zvedla a o co se jedná, věděla ještě dříve, než ho donesla k oknu. Úplněk odrazil svoji záři od nádherné číše. Zlatý pohár se leskl a veliké drahokamy zářily na broušených ploškách, které se zatřpytily při nejmenším natočení.
„Je to to, co si myslím?“ odvážila se zeptat Julie. Gábina kývla. Pak opatrně schovala pohár do kabátku, podepřela Julii a klopýtaly k východu.
Noc byla krásně jasná. Hvězdy se ztrácely v záři klesajícího měsíce a vzduch byl čistý a svěží. Les za zdí připomínal černé moře a vzdouval se jak šumící vlny. Kousek od kaple se zastavily, aby Julie popadla dech.
„Zvládneš to po hromosvodu?“ zeptala se Gábina a Julie zavrtěla hlavou. Rozhlédly se a přemýšlely jak dál.
V tom Julie ztuhla. Strčila do Gábiny a špitla: „Dívej.“
Ze dveří kaple vyšel mlčenlivý zástup. Postava za postavou procházely portálem a vplouvaly do noci. Všechno to byly mladé dívky, bledě zářící a průhledné, oblečené dle středověké módy: od prostých otrhaných děveček až po bohaté měšťanky. Tiše pluly travou, spokojené a klidné.
V čele průvodu, oděna ve svých zdobených šatech, kráčela Kateřina z Hrádku. Jako jediná z pannen obrátila tvář k oběma dívkám.
S Gábinou si pohlédly do očí a našly v nich vzájemné porozumění, které ani čtyři staletí, jež dělily jejich životy, nedokázalo oslabit.
„Děkuji,“ špitla Gábina. „Za všechno.“
Kateřina se usmála a lehce kývla hlavou. A pak, na rozloučenou, přišla s posledním darem. Natáhla paži a ozvalo se kovové cvaknutí. Hřbitovní brána za jejich zády zavrzala a její křídlo se otevřelo. Kateřina na dívky naposledy pohlédla. Oddělila se od zástupu a zamířila ke své hrobce. Podobně i ostatní děvčata, jejichž duše nalezly konečně klid. Zástup se rozpadl.
Julie položila ruku na Gabčinu paži. „Kdo byla ta dívka?“ zeptala se. „Znala jsi ji?“
„Tak trochu,“ odpověděla Gábina „tak trochu.“