Vrátil se. Odehrálo se to v předsíni

Otevřela dveře. Na sobě měla bílý župánek, který se sotva držel na jejích ramenou. Jeho látka, měkká a lehká, klouzala po její nahé kůži. Pod ním se rýsovaly linie jejího těla – její křivky, které ještě cítily stopy jeho včerejších doteků. Vlasy měla rozcuchané, na rtech včerejší rtěnka, oči zastřené ospalostí i neklidem. Byla malátná, unavená, a přitom její tělo vibrovalo pod povrchem – vzpomínkou na něj.

Včerejší noc byla jako sen. Jeho ruce ji spoutaly i osvobodily zároveň. Každé jeho gesto, každý rozkaz ji srazil na kolena – obrazně i doslova. A přesto měla pocit, že to celé bylo jen hrou, kterou už neměla znovu prožít. Ne dnes ráno. Ale stál tady. Reálný, přítomný, nevyhnutelný.

„Něco jsem si u tebe zapomněl,“ řekl klidným, hlubokým hlasem. Ten hlas, který jí ještě teď zněl v uších. Ten hlas, kterému nedokázala odporovat.

Zůstala stát ve dveřích, nehybná, téměř ztracená. „Snad jsem tě moc nerozhodil,“ dodal s tím svým polovičním úsměvem, který v sobě nesl příslib i výsměch zároveň. Poznával ji, četl ji. A ona věděla, že mu nemůže nic skrýt.

Bez dalších slov vešel dovnitř. Zavřel za sebou dveře, pomalu a s klidem. Jako by věděl, že tahle místnost – tenhle okamžik – je teď jen jejich. Přistoupil k ní a jeho prsty našly cestu k její tváři. Pohladil ji, něžně a s jistotou, která jí vzala dech.

„Klekni si,“ zaznělo náhle v předsíni. V jeho hlase nebyla žádná nejistota. Bylo to přirozené, prosté, nezpochybnitelné. A ona věděla, že právě na to čekala. Pomalým pohybem, jako by se vzdávala vlastní vůle, se svezla na kolena.

Byla jeho.

Zvedl její bradu, přinutil ji, aby mu pohlédla do očí. „Vem si mě,“ řekl prostě. Nebylo potřeba víc. Srdce jí bušilo v hrudi, horkost jí zalila tváře i celé tělo.

Natáhla ruce a rozepnula jeho košili. Rychle, prsty se jí třásly, ale nepochybovaly. Kůži pod ní znala. Přesto se jí znovu dotýkala, jako by to bylo poprvé. Zbavila ho košile, jeho pevný a teplý hrudník ji vítal. Cítila jeho zrychlený dech. Vzhlédla k němu a na jeho tváři se mihl úsměv – triumfální i dychtivý.

Když uvolnila pásek jeho kalhot, nechal je sklouznout na zem. Byl připravený. Každý sval jeho těla napnutý, každý pohyb jako orchestr řízený touhou. Věděla, co má dělat. Věděla, co chce. Pomalu se sklonila, její rty našly jeho pevnost.

Vzduch mezi nimi zhoustl. Každý dotek, každý pohyb byl výbuchem touhy, která se nedala zadržet. Jeho ruce se zapletly do jejích vlasů, jemně, ale pevně ji vedly. Její tělo se pohybovalo náledujíce jeho pokyny, její dech se mísil s jeho.

Napětí v místnosti dosáhlo vrcholu, jako by celý svět zamrzl. A pak se prolomilo. Výbuch vášně, v němž neexistovalo nic než přítomný okamžik. Byla to spalující a osvobozující bouře. Byla to hra, ve které oba ztráceli kontrolu, ale nacházeli se v tom druhém.