Úkol nebo Pravda? (17) fin

Místností se neslo vysokofrekvenční pleskání, jehož kadence si v ničem nezadala s tempem kteréhokoliv šicího stroje nacházejícího se v rukách zkušené švadleny.

Byla to jedna z těch chvil, kdy Jindra velmi ocenil svůj značný fyzický fond. Navíc poprvé skutečně blahořečil jednomu z jejich trenérů, který jim při extra výživných dávkách cvičení navíc se smíchem předesílal, že tento či onen cvik do budoucna určitě ocení nejedna dáma, až jim, chlapci, budete moci předvést, jak vypracované máte břišáky. Pokud budete vědět, jak je použít. Což Jindra na začátku večera pochopitelně nevěděl.

Když se však velice snadno bez dlouhých cavyků vehementně napasoval, tentokrát prakticky až po koule, do natěšeně přistavené kundičky Gábiny, ležící před ním na bříšku bok po boku s Jarmilou, ukázalo se záhy, že nejpříhodnější cesta vpřed, s rukama zapřenýma do země, je vpravdě extatické tempo, kterým Jindra do dívky pod sebou bušil jak smyslů zbavený. Nejspíše za to mohl jak drobný polštářek, kterým měla Gábi podložené boky, takže zadeček se jí výrazně zvedal do vzduchu, znemožňujíc tak Jindrovi, aby na ní v klidu spočinul celým tělem, tak provokativní litanie Jarčiných pobídek vyzývajících ho k tomu nenechat na Gábi nit suchou. Díky praktickému odhození všech zábran stranou tak Jindra mohl brzy zjistit, že pokud byl skutečně příčinou jeho schopnosti vytrvat a příliš neumdlévat dril, kterému býval pravidelně podroben, je skutečně za co děkovat. Pravda, byly to pohyby nenatrénované, nové, svaly protestovaly, klouby dostávaly zabrat, ale sténající, otřásající se dívka pod ním, křečovitě zatínající prsty do houně pod sebou, byla tak velkou motivací, že to i tak šlo prakticky samo.

Jindra byl pro tu chvíli naprosto necitelný k tomu, zda jím nasazený trend vlastně Gábi vyhovuje, nebo ne. Odmítal řešit, nakolik jsou její pokusy se vyprostit, či momenty, kdy se otřásala samovolně mimo jeho rytmus, upřímnou snahou o narušení jím zavedeného pořádku, nebo prostě jen nekontrolovatelnými projevy nespoutané vášně, které je možné bagatelizovat. Poháněn neustálým přívalem výrazů typu „Mrdej ji“, „Dej jí co proto“, „Joooo“, „Přitlač“ apod., kterými ho častovala Jarka, očividně potěšená tím, že nakládá její milence takovou porci pozornosti, až tak, že působila, že se jí snad vánoce o několik měsíců předběhly, hnal svůj stroj na maximální možné otáčky bez ohledu na cestující.

Původní obavy, že by mohl příliš často vyklouzávat ven, když ponechá stranou pokusy o noblesu, se ukázaly jako naprosto liché. To by musel rvát boky až nepřirozeně dozadu, aby to nejspíš hrozilo. Tak hluboko do Gábi pronikal. A přesto byla stejně těsně obalená kolem jeho údu, jako tomu bylo u Julči i Pavly. Neumožňovala mu uhnout. Nevykonávat jedinou možnou cestu. Jediný směr.

Již tak velmi stimulační těsnost pak exponenciálně rostla, kdykoliv se Gábi snažila narušovat dekorum. Pak ho svírala pevněji než utažený svěrák. Posílala mu v odezvě tak vydatné impulzy, že se Jindrovi uzlovaly prsty na nohou. Dělalo se černo před očima. Byl schopen se upínat pouze na zatínání zubů. A jet dál jako parní válec. Bylo mu jedno, jestli to znovu neurvale bez ceremonií pustí, stejně jako před chvílí do Pavly.

Teplota v místnosti prudce poskočila o drahně dílků nahoru.

Z Jindry se tak po pár minutách lil pot, který skapával na dívku pod ním jak nějaká kyselina.

Jeho tělo vypadalo jak namazané nějakými olejovými substancemi, takže imitovalo stav, ve kterém se díky Gabčiným voňavým šťávám již velmi dlouho nacházel Jindrův úd.

Když pak Gábi zničehonic trhla zadnicí tak prudce, že o několik parníků předčila Jindrovo očekávání stran nemožnosti z ní vyklouznout, takže ten se zničehonic ocitl uvolněný nad ní jak žába na suchu, byl prvotní šok tak velký, že nehledal ihned panicky cestu zpět a místo toho popatřil na to dílo zkázy pod sebou. Ať to pak pracně v mozku obracel ze všech možných stran a úhlů, ztěžka oddechující dívka pod ním jasně signalizovala, že tady snad uspěl nad očekávání a není potřeba o nic dalšího usilovat.

Jarka byla ostatně úplně stejného názoru.

„Jestli nám tě Julča ještě někdy půjčí, počítej s tím, že budeme mít s Gabčou eminentní zájem!“, adresovala totiž po chvilkové pauze směrem k Jindrovi obdivně, a sama vydatně potřásla prdelkou, aby ho jednoznačněji nasměrovala k tomu přesunout se o kus dál.

„Tak pojď, divochu“, pobídla Jindru i slovně, a se zrakem konečně obráceným přímo před sebe a s prsty pro jistotu rovnou zaťatými do houně k němu ještě předeslala „Naklepej i mě jako řízek!“.

Bylo toho tolik, o čem by se dalo přemýšlet. Uvažovat.

Třeba o tom, jak to Jarka myslela s tím, že by jim ho Julča musela půjčovat.

Nebo zda se opravdu má vůči Jarce chovat stejně jako vůči Gabče. Či usilovat o posunutí hodně vysoko nasazené laťky ještě o kousek dál.

Nebo zda není na místě technologická pauza. Aspoň chvilkový odpočinek jeho bolavým bokům, zádům, stehnům, rukám.

Místo toho se ale bez meškání přesunul nad Jarku a již mnohem zkušeněji si pomohl rukou, nasměroval hrot svého nepoddajného kopí mezi mírně pootevřená Jarčina stehna, kde ho jak natažený peršan prvotřídní kvality vítalo její horko a mokro, našel bez dlouhého hledání místo, kde se začal nořit do jejího těla, a poučen z minula nejprve posunul boky, kolena a těžiště vpřed než hnal své boky dopředu a dolů.

Udělal to tentokrát správně, takže jediným důrazným, tvrdým úderem prohnal celé ratiště skrz Jarčiny síně, dokud nedopadl na dno. Plesknutí koulí o její třísla rezonovalo s mohutným zasténáním, kterému se Jarka nikterak nebránila, když to z ní doslova vyrazil.

Tentokrát však Jindra přesto nedostal možnost rozjet to rovnou na plné obrátky. Zabránila mu v tom totiž Julča, která, kde se vzala, tu se vzala, nesmírně elegantně, neuspěchaně, vplula do jeho zorného pole v momentě, když si měřil plné boky dívky pod sebou, sbíraje páru ke startu.

Šokovaně pak na ni zíral tak dlouho, dokud se neuložila vedle Jarky do stejné pozice, v jaké spočívaly Jarka s Gábinou, a dokud k němu s úsměvem nepředeslala „Ale slib mi, že pokud se na mě ještě dostane, budeš ke mně ohleduplnější než k těm dvěma cácorkám.“

„Alespoň ze začátku“, dodala pak s rozkošnou zdrženlivostí do tváře opět nemístně šokovaného Jindry.

Její finální replika „Nemám jejich trénink“ ovšem ledy patřičně rozbourala, takže krom šoku byl Jindra rázem vystaven i všeobecnému hihňání a chichotání. Ze všech stran. Včetně vzpamatovávající se Gábiny.

Efektivně ho to ovšem naspeedovalo, takže dokázal skousnout zuby a dopřát Jarčinu tělu dalším monstrózním šťouchancem, po kterém hekla, jak kdyby zvedala pytel brambor.

„Uvidíme“, přislíbil pak Jindra skrz zaťaté rty a raději se věnoval bezprostřednímu úkolu.

Pěkně popořadě.

Sotva se však začínal rozjíždět, vyrušil je všechny drnčivý, znělý zvuk přišlé SMS.

„Brácha je tady, bude u nás do pěti minut“, informovala je pak s pokrčením ramen Pavla, rázem se nacházející ve světle imaginárních reflektorů.

Nejen Jindra přitom zamrkal, když zjistil, že v druhé ruce Pavla svírá Polaroid, který v poslední sekvenci zcela jistě nezahálel, jak osvědčovalo množství lesklých obdélníčků u jejích kolen.

A bůhví, co vůbec dělala nedávno s tím mobilem ve svých rukách, že na něj reagovala tak bleskově.

„Nech mě se otočit!“, velela rázem Jarka přebírající iniciativu.

„Tak příště“, děla Julča Jindrovi s lehkým úsměvem, lehající si na bok s hlavou podepřenou na lokti, aby mohla sledovat, jak si přetočená Jarka bere Jindrův úd do ruky, aby si ho bez meškání zavedla do sebe.

V tu dobu již měla kotníky omotané kolem Jindrova krku, takže ten mohl na její boky dopadnout jak kámen do vody.

„Vypni se na špičkách a uháněj“, poučila ho Jarka.

„A pořádně jí vystříkej, jak si zaslouží“, poručila nenásilně již vzpamatovaná Gabča.

Nebylo mnoho času. Bylo ho málo.

Ale ukázalo se to stejně nepodstatné.

Nakolik si totiž Jindra mohl myslet, že to v rázem nečekaně vymezeném čase nezvládne, naprostý opak byl pravdou.

Prostě musel stříkat.

Bylo to úplně bytostné.

Jejich sprint byl to tak intenzivní, že by vydoloval vodu i na vyprahlé poušti.

Bylo to také velkým přičiněním toho, že ho Jarka doslova ždímala uvnitř, rukama držícíma ho za boky mu dávajíce najevo, že je více než žádoucí dát do toho všechno.

Fantasticky, podmanivě u toho sténala a vzdychaly.

Nemuseje vůbec nic přihrávat a přehánět.

V minutě se Jindrovi třepaly svaly.

Celé jeho tělo volalo po tom to co nejrychleji utnout vedeno samovolnými stahy koulí pod diktátem svírajících se Jarčiných útrob.

Jindra to nakonec zvládnul za dvě minuty.

Pavla v jedné ruce držící mobil a druhou fotící tak dostala ještě záběry nejen Jindrova mohutného finiše, kterým strhnul Jarku s sebou, ale také Julčiných rozhozených stehen, prstíků hrajících si rychle s kundičkou, jejích pootevřených úst a jiskrných očí.

Závěrečné intermezzo pak nejlépe připomínalo strhující bouři, jak se místností mísily tóny jeden přes druhý a otřesy by rozbořily i barák.

„Rychle, oblékat a snažit se přeladit, abychom vypadali, že se tu nic zvláštního kromě alkoholu nedělo!“, velela Gábi rázně příliš brzy, v době, kdy bouře snad ještě nezačala ani upadat a kdy Jindra snad ještě pořád ládoval do Jarky poslední zbytky svého semene.

Nějak to zvládli. Asi hlavně proto, že Julča nemilosrdně bez meškání vypoklonkovala Pavlina bráchu pryč, jakmile jim zvenčí otevřel vzpříčené dveře, aniž mu prakticky dala šanci nakouknout, byť i jen hlavou, dovnitř.

Když pak byl urychleně posílán pryč i Jindra, aby se dámy mohly pořádně upravit a rozebrat alespoň své základní dojmy, než se budou i ony muset rozejít, rozloučila se Julča s Jindrou u dveří sdělením určeným pouze jemu.

„Zítra večer v půl deváté tady. Jen my dva“.

Více nebylo pro tu chvíli třeba.

Zbytek byl věcí budoucnosti.