V údolí

A tak opět vyrazila za svým dalším dobrodružstvím. Dva roky toužila to místo navštívit. Již se jí podařilo osobně poznat onoho záhadného muže, který ji tolik fascinoval a rozčiloval zároveň. Setkání to bylo…. Bylo!! Věděla, že tentokrát chce víc. Chtěla všechno. Zatřepala hlavou, aby zahnala myšlenky a dál se soustředila na řízení. “Musíš se uklidnit”, řekla si pro sebe polohlasem. Nechceš další proslov o nevhodném chování hned po příjezdu, si už jen pomyslela. Stejně se jí neustále vkrádaly do mysli obrázky všeho, po čem tak moc toužila. Nebo netoužila.

Ihned, co vystoupila z auta, oslnivě se na něj usmála. Objala ho tak pevně, jak jen mohla. Hrozně se na něj těšila. Konečně, blesklo jí hlavou, když ji také objal. Místo pozdravu jí poupravil rozcuchané vlasy a jen lehce se dotkl kůže vzadu na krku. Zbystřila, čekala. Zmáčkl trochu důrazněji. “Jakto, že vypadáš jako kdybys proběhla roštím?” zněla otázka. Chtěla začít svým obvyklým tónem, když si všimla přísného výrazu v jeho tváři. Drzou odpověď o průvanu v autě a cestě nějakých x y hodin si radši nechala pro sebe a ihned si šla zpátky do auta pro gumku do vlasů. Sotva se otočila, rychlým pohybem ji přitlačil na kapotu auta. Stačilo vyhrnout šaty, aby zjistil, že si vůbec nevzala kalhotky. “Bell, to myslíš vážně?” “Smrtelně.” slyšela samu sebe. Ani to nestihla doříct, když ucítila na zadku první ránu. Sykla, ale držela. Chtěla ještě, ale takhle rychle nedokázala vymyslet žádnou provokativní odpověď a tak jen v další trestoodměnu doufala. Dostala těch ran několik. Vzrušením se prohla, zadek vystrčila ještě víc a držela. Vždyť pro tohle přijela. Když vzdychla nahlas, šaty stáhnul zpátky a zvednul ji. Zamrkala na něj svýma hnědýma očkama a zašeptala, děkuji. Pohladil ji po tváři a poslal pro věci do auta.

Dali se do práce. Po celoodpoledním sekání trávy byla už lehce unavená. Bolely ji záda. V ruce měla hrnek horké kávy a na terase se kochala tím úžasným výhledem. Cítila příjemný vánek a byla spokojená. Opřená o zábradlí se protahovala a ani si nevšimla, že stojí těsně za ní. Trochu se lekla a maličko ztuhla. Vždy se jí zrychlí dech, když je v těsné blízkosti. Celé odpoledne provokoval náhodnými letmými doteky na její holé kůži. Občas měla dost problém se soustředit na práci. V hlavě měla jeho slova, dostaneš vše, o co si řekneš. Neřekla půl slova. Lehce ji plácnul přes zadek a zajel mezi nohy. Na vnitřní straně stehna zmáčkl tak silně, až vyjekla a málem pustila hrnek s kávou. Zmáčkl a držel. Pevně. Snažila se to vydržet. Rameny se o něj opřela a ve chvíli, kdy vzdychla nahlas, ji opět pustil. Naštvaně si odfrkla. Otočila se k němu s lehce namíchnutým výrazem, v očích jí šlehaly malé plamínky vzrušení a zlosti. “ S takovou na mě nechoď, maličká.” A poslal ji pro dřevo na oheň, co měli v plánu rozdělat po setmění. “A jestli uslyším ještě nějaké brblání, ten oheň budeš rozdělávat sama,” zaslechla, když zamířila za roh. Samozřejmě, že brblala. Ale v duchu. Nahlas neřekne nic.

Vrací se zpátky s plnou náručí malých třísek na oheň a malinko znejistí, když vidí, že stojí uprostřed terasy s provazem v ruce. Nejistotu opustí velice rychle. Ihned ji přepadne obrovský nával vzrušení a když dává třísky na zem, téměř nedýchá. Pomalu se postaví a otáčí se směrem k němu. On udělá dva kroky stranou a provaz schová do dřevěné truhly. Už to není jen naštvané odfrknutí. “To si ze mě už děláš vyloženě prdel?” začne málem křičet. On vybuchne smíchy, s ledovým klidem si sedá do křesla a zapaluje cigaretu. “Ty jsi něco říkala, Bell? Řekla jsi, že něco chceš? Já jsem si ničeho nevšiml ani jsem nic neslyšel.” Přes ten vztek, co jí hučel v hlavě ho sotva slyšela. Stála tam, opařená, naštvaná. A snažila se svůj mozek přesvědčit, aby vyslal do pusy ten signál, aby promluvila. Má pravdu, pomyslí si. Nic jsem neřekla. Řekni to. To nejde. Nemůžu. To dokážeš. Nejde to. Prosím, vzpamatuj se a řekni, co vlastně chceš, i když se opět může stát, že řekne ne. Zdálo se jí to jako věčnost, co tam stála a bojovala sama se sebou ve své hlavě. Z přemýšlení ji vytrhnul jeho klidný, ale důrazný hlas. “Pojď si sednout” a ukazál na křeslo naproti sobě. Slyšela jasný příkaz a tak okamžitě udělala, co se po ní chtělo. Naprosto nervózní a vykolejená, šíleně vzrušená, si sedla. Stále nebyla schopna slova. Zklamaná, že si nemohla sednout vedle něj. Byť ji jeho blízkost až elektrizovala, velice ji uklidňovala. V hlavě to viděla zcela jasně. Toužila po tom, aby jí ten provaz omotal kolem zápěstí a přivázal k tomu železnému oku, které bylo nahoře na trámu a na který zálibně koukala pokaždé, co šla kolem. Chtěla tam stát přivázaná, zcela nahá vydaná jemu napospas. Aby se jí dotýkal. Jemně konečky prstů přejížděl po bradavkách, po břichu. Silněji, jemněji, štípnul. Stisknul zadek. Drsněji chytil za boky. Chtěla, aby nad ní absolutně převzal kontrolu. Aby ji dráždil. Vniknul do ní svými prsty. A pak ty prsty chtěla olízat. Chtěla, aby si ji otočil zády k němu a dál provokoval svou těsnou blízkostí. Přitlačil se na ní celým svým tělem zezadu a hrál si u toho s jejími prsy. Chtěla, aby konečně vytáhl ty důtky, které zahlédla v oné dřevěné bedně, ve které skončilo lano. Potřebovala dostat výprask. Chtěla dostat výprask od něj. Vychutnávala by si každou ránu. Silnou, slabou. Přes záda, přes zadek. Slastí zaklání hlavu, vzdychá a co je nejlepší, on konečně nepřestává. Úplně vidí, jak by se chvěla mírným chladem a euforickým vzrušením. Když už vidí, že se neudrží na nohách, odpoutá ji, něžně obejme a nechá trochu odpočinout. Jak by na něj mžourala nenasytným pohledem a chtěla, aby si ji vzal. Chtěla být na ten okamžik jen jeho a ze všeho nejvíc už si moc přála cítit jeho curaka uvnitr sebe a chtěla šukat.

Vyrušilo ji její hlasité zastenání a jeho odkašlání. Musela si poposednout a zjistila, že je celá vlhká. Celá se chvěla. “Chceš mi něco říct, maličká?” Mlčela. Přes veškerou svou snahu nedokázala udělat to, po čem tak strašně moc toužila. Úplně zvadla. Věděla, že pokud si neřekne, nic nedostane. Mlčky se zvedla a sedla si k němu a jen se přitulila. Hladil ji po vlasech a ona takto na terase usla.

Pane bože, přeci nejsi takový magor, aby se ti tohle stalo doopravdy. Ještě silněji zatřepala hlavou, aby ten hrůzný konec ze svého selhání dostala z hlavy. Ozval se klakson. “No bože, aby ses neposral, však předjíždím kamion a auto mi víc prostě nejede” naštvaně začne ječet v autě, podrážděná a vystresovaná sama sebou.

To zvládneš, blesklo jí hlavou, když v údolí vystupovala z auta v lehkých šatičkách a zářivým úsměvem, protože se na něj hrozně moc těšila.