Trošku jiná cesta vlakem

Bylo brzké ráno, venku ještě přetrvávala mlha a vlak se pomalu rozjížděl ze stanice. Seděla jsem u okna a sledovala, jak se budovy města pomalu ztrácejí v dáli. Cesta měla trvat několik hodin, a tak jsem si vytáhla knihu, abych zabila čas.

Vagon byl téměř prázdný, až na pár ospalých cestujících. Nikdo si nikoho nevšímal, každý se soustředil na svou vlastní cestu. Až na něj.

Přistoupil na poslední chvíli a sedl si naproti mně. Ne proto, že by nebylo jiné místo – měl na výběr celý vagon – ale přesto si vybral mě.

Vysoký, tmavovlasý, v černém kabátě. Působil klidně, ale jeho oči mě okamžitě zaujaly. Hnědé, hluboké, s pohledem, který říkal víc, než by měl.

Snažila jsem se soustředit na čtení, ale cítila jsem, že mě sleduje. Po chvíli jsem se podívala vzhůru a střetla se s jeho pohledem. Neuhnula jsem.

„Dlouhá cesta?“ zeptal se, jeho hlas byl klidný, hluboký.

„Ano,“ odpověděla jsem prostě.

„A kam?“

„Do Prahy.“

Přikývl, jako by to už věděl. Možná se jen zeptal, aby prolomil ticho. Možná měl v plánu víc.

„Vy?“ oplatila jsem mu otázku.

„Uvidíme. Možná taky Praha. Možná vystoupím dřív.“ Jeho úsměv byl lehký, sotva znatelný, ale přesto měl v sobě něco provokativního.

Vlak projížděl krajinou, ticho mezi námi nebylo nepříjemné. Spíš nabité něčím nevyřčeným.

„Čtete ráda?“ kývl hlavou k mé knize.

„Ano.“

„A co kdybyste místo čtení zkusila něco jiného?“

Zavřela jsem knihu. „Třeba co?“

„Třeba zjistit, co všechno se dá stihnout během jedné cesty vlakem.“

Naklonil se kousek blíž. Těsně tak, abych cítila jeho vůni, abych si mohla všimnout jemného strniště na jeho tváři.

Měla jsem dvě možnosti. Zůstat sedět, vrátit se ke knize a předstírat, že tenhle moment neexistuje.

A nebo…

Pomalu jsem se usmála. „To zní jako výzva.“

Jeho ruka se lehce dotkla mé, sotva znatelně, ale přesto mi přeběhl mráz po zádech.
Neuhnul pohledem. Čekal, jestli se odtáhnu, nebo jestli tu hru přijmu. A já ji přijala.

Vlak projížděl krajinou, monotónní zvuk kolejí se mísil s tlumeným hovorem cestujících o několik řad dál. Byli dostatečně daleko na to, aby nic neviděli. Aby si ničeho nevšimli.

„Takže,“ řekl tiše, zatímco jeho prsty jemně přejely po hřbetu mé ruky. „Jak odvážná jste?“

Místo odpovědi jsem se natáhla, vzala jeho ruku a přitáhla ji blíž. Byla teplá, pevná, jeho prsty se lehce sevřely kolem mých. Naše kolena se dotkla.

„Asi dost,“ zašeptala jsem.

Usmál se. Ne vítězně, spíš pobaveně. Jako by tohle nečekal, ale zároveň přesně doufal, že se to stane.

Jeho palec mi jemně přejel po zápěstí, sotva znatelně, ale přesto jsem měla pocit, že to cítím v celém těle. Pomalu se naklonil blíž, jeho dech se dotkl mé tváře.

„Dveře mezi vagóny,“ řekl sotva slyšitelně.

Srdce se mi rozbušilo.

Zvedl se první. Pomalu, nenápadně, jako by si jen potřeboval protáhnout nohy. Podíval se na mě, pak zamířil ke dveřím.

Čekal.

Cítila jsem horko ve tvářích, ale nebyl to stud. Bylo to vzrušení.

Bez přemýšlení jsem zavřela knihu, hodila ji do tašky a vstala.