Hra která má pravidla

Poprvé jsme se potkali úplně náhodou. Nebo možná vůbec ne.

Stál jsem u kávovaru v jedné z těch nočních nonstop benzínek, kde se střetávají všichni – od nočních řidičů po ty, kteří prostě nemají kam jít. Dával jsem si kafe, protože cigaretu už jsem měl, a ona vešla dovnitř. Policejní psycholožka. Nebylo to ve službě, ale bylo to na ní vidět – ten způsob, jakým se rozhlédla kolem, jak si všímala detailů, jak si automaticky udržovala odstup, a přitom působila, jako by měla celý prostor pod kontrolou.

Potkaly se nám pohledy. Jen na sekundu. Ale v té sekundě bylo všechno.

„Dlouhá noc?“ prohodila s lehkým úsměvem, když si brala lahev vody z chladicího boxu.

„Tak nějak,“ odpověděl jsem a sledoval, jak si rozepíná zip bundy, protože jí v tom teple bylo moc. Pod ní měla tmavou košili, která přesně kopírovala její postavu, a já najednou zapomněl, že jsem vůbec unavený.

„Vy psychologové vůbec spíte?“ zeptal jsem se a ona se na okamžik zarazila.

„Takže víš, kdo jsem.“

„Tak trochu.“

„A přesto sis myslel, že nebudeš průhledný?“

Zasmál jsem se. „Tohle byla jen první výměna. Nemysli si, že se ukazuju hned.“

„To je dobře. Aspoň si nebudu připadat, že se bavím s otevřenou knihou.“

O pár dní později jsme seděli proti sobě v její kanceláři. Ona za stolem, já s lehkým úsměvem na rtech, protože jsem věděl, že už teď jsme v něčem, co se vymyká běžným pravidlům.

„Dělal sis srandu, když jsi mě pozval, nebo to má být pokračování tvé šachové partie?“ naklonila hlavu na stranu a znovu mě zkoumala tím pohledem, který už jsem znal.

Opřel jsem se pohodlněji a usmál se. „Myslím, že my dva hrajeme podle jasných pravidel.“

„Hm.“ Její pohled sklouzl po mně, nehodnotil, jen bral na vědomí. „Ty a já. Zajímavá kombinace.“

Posadil jsem se proti ní a podíval se na složky, co měla před sebou. „To jsi studovala mě?“

„Možná.“ Poklepala nehty o desku stolu. „Nebo možná jen sbírám střípky. Víš, lidi jako ty jsou fascinující. Záhada sama o sobě. Každý tah je promyšlený, ale zároveň tak přirozený, že nevíš, jestli jsi šel tam, kam jsi chtěl, nebo tam, kam tě někdo nasměroval a do toho ta tvoje "nenápadnost" a obyčejnost...

Pobavilo mě to. „A nemáš pocit, že spíš já studuju tebe?“

Povytáhla obočí a nepatrně se pousmála. „To by nebylo poprvé, co si někdo myslel, že má navrch.“

„Ale já si to nemyslím. Já to vím.“

Přiblížil jsem se. Ne nějak okatě, ne nuceně. Jen tak akorát, aby cítila tu blízkost. Tu energii, která mezi námi byla od první chvíle. Nešlo o doteky. Nešlo ani o slova. Byla to hra, která probíhala v prostoru mezi námi.

„Víš, co je na tobě zvláštní?“ řekla tiše.

„Překvap mě.“

„Že hraješ hru, ale nevypadáš jako někdo, kdo by se bál ji prohrát.“

Naklonil jsem se blíž. „A tobě se to líbí, že?“

Neodpověděla hned. Jen se lehce pousmála a prsty si pohrála s tužkou na stole. „Možná.“

„Možná nestačí.“

Zvedla oči a podívala se přímo do těch mých. Žádná obrana, žádná maska. Jen ten okamžik.

„Tak mi ukaž, co to znamená doopravdy hrát bez pravidel.“

A v ten moment jsme oba věděli, že tohle už není jen hra.