Nová sousedka 2 - část 1

Následující dny jsem nemyslel na nic jiného, než na setkání se sousedkou, nemohl jsem se na nic soustředit, v práci jsem byl naprosto nepoužitelný a denně jsem se musel, při vzpomínkách na neuvěřitelný zážitek, několikrát udělat, a to i v práci.

Toužil jsem si zase potkat, vidět ji, nějak navázat na předchozí setkání, přece není možné, aby vše vyznělo do ztracena, to přece ne.

Z okna mého bytu nešlo bohužel vidět na přístupovou cestu ke dveřím domu, ani kukátkem jsem neviděl tu část chodby, kterou sousedka vždy přicházela, ať už od výtahu či po schodišti, ke svému bytu. Nemohl jsem jí tedy vyjít cíleně v ústrety a jakoby náhodně ji potkat.

A tam mi nezbývalo než jen doufat a sám vytvářet situace, kdy bych ji mohl asi potkat.

Vždy, když jsem si myslel, že nastal čas návratu sousedky z práce, jsem sebral předem připravený pytlík se smetím a velmi pomalou chůzí se loudal podél domu směrem k popelnicím a doufal, že jsem ten správný okamžik vystihl. Žel marně, prostě nic.

Párkrát jsem i zkoušel sedět před domem na lavičce, kde jsem sledoval každý pohyb u domu, ale vzhledem k tomu, že hned za lavičkami je dětské hřiště, nebyla má přítomnost nepříliš po chuti maminkám, které zde hlídaly své ratolesti. Řeknu Vám, že kombinace dětského hřiště a neustále poposedajícího nervózního muže, zde by se spíše hodilo uvést, nadrženého muže, není úplně ideální.

A tak ubíhal den za dnem, týden za týdnem a stále nic. Cesty k popelnicím řídly, až po měsíci ustaly úplně. Sousedka byla sice pořád v mých myšlenkách, ale stále více ustupovala do pozadí a v oblíbenosti ji předskakovaly osvědčené „herečky“ v odpovídajících videích. Ty naopak čekaly na mě, až já si na něj udělám čas, aby se mohly předvést. A že jsem toho času na ně našel …

Ale nic však netrvá věčně, sousedka věděla, kdy mi vstoupit opět do života a zase mě nabít energií a přinést soustu pozitivních myšlenek.

První zářijový den jsem po návratu z práce unaveně vystoupil u domu na parkovišti z auta a začal vytahovat z kufru malý nákup. Vždy jsem věděl, že mi prodejce lže, když tvrdí, že ta papírová taška vydrží stejně jako igelitka. Kecá, vždy praskne a ještě je záludná v tom, že praskne v nejméně vhodnou dobu, nyní zrovna ve chvíli, kdy jsem ji přesouval z kufru nad kaluží na zem. Rup … ani jsem se nesnažil něco zachránit, prostě jsem nechal, při mém chladném dohledu, vše se prodrat dírou v tašce na zem a samozřejmě většinou do kaluže. Koukal jsem na svou dnešní večeři a zítřejší snídani, ajak se koupe ve zbytku nočního deště a celkem hlasitě si ulevil „Do piče“. Ve své rezignaci jsem si ani nevšiml přicházející osoby, která se zastavila sotva 20 cm od sáčku se zdravou dušenou krůtí šunkou. Dobře, ok, bylo to 30 deka anglické.

„Až tak“? promluvila doposud nezpozorovaná osoba a já skoro nadskočil leknutím a hlavou se přitom uhodil do dveří otevřeného kufru. S rukou držící se za bolavé místo na hlavě jsem jako omámený zíral na ….. ni …. ano, byla to ona .... ona, kterou jsem více jak měsíc zkoušel potkat a o setkání, s kterou jsem snil. A nyní zde najednou stojí, na rtech jemný pobavený úsměv, v očích snad vidím i lehkou radost z toho, co se mi stalo. Ale mně bylo vše najednou jedno, nevnímám bolest hlavy, je mi ukradené rozmočené jídlo na zemi, hlavně, že ji zase vidím. I mně se na rtech rozlije úsměv a ona musí vidět, musí cítit, jak moc na mě působí, jak se z otráveného muže díky ní stal během pár vteřin šťastný člověk.
„Špatný den“ pobaveně utrousí.
„Už ne“ kontruji jako ve snu.
„Nepovídej, co se změnilo?“
„Vy“ odpovídám skoro hypnotizovaně.
„Já?“
„Ano“ … probudím se a ztratím sebevědomí … „ne…vlastně ano… Vy …rád Vás zase vidím…promiňte“
Po chvíli vzájemného mlčení pomalu s rozvahou promluvila: „To mě těší. Víš, ráda tě také vidím, chtěla jsem se za tebou zastavit a ještě ti poděkovat, že jsi mě minule zachránil před velkým průšvihem. Byla jsem ale měsíc služebně mimo republiku, tak jsem neměla možnost.“ Na chvíli se odmlčela, aby po chvíli o něco chladnějším hlasem pokračovala “I když vlastně myslím, že jsi si jistou formu poděkování sám vybral, nemám pravdu…..?“ Jen jsem polkl, nevěděl co říct. Na odpověď ale nečekala „Ale bylo to vlastně příjemné, co bych ti zase nedopřála, že? Asi moc radosti v životě nemáš, co?“ a význam svých slov doprovodila výmluvným pohledem na rozmáčející se pečivo v kaluži.
Následoval jsem její zrak a sklopil své oči na nechtěně vytvořený studený guláš pod mýma nohama, jen vzdychl a mírně pokrčil bezradně rameny.

„Víš, napadlo mě, po minulém zážitku, že bychom si vzájemně mohli do života přinést trochu radosti a odreagování. Tedy ne, že bych na tom byla jako ty, ale přece jen bydlím v Olomouci zatím jen pár měsíců a začíná mi chybět jistý druh zábavy, který věřím, by jsi mi mohl poskytnout. A poté, co jsem minule viděla, si myslím, že tobě se to bude také určitě líbit. Co ty na to?“

Zaváhal jsem, ano toužil jsem po dalším setkání s ní, zažít třeba minimálně aspoň to, co minule, ale v tuto chvíli jsem si nedokázal plně představit, o jakém druhu zábavy přesně mluví. Nevěděl jsem tak, co odpovědět. Mé touhy, které mě v její přítomnosti zcela ovládly, vše vyřešily za mě, ujaly se slova a konání a já sám byl překvapen, co má ústa vypouští „Ano, určitě, samozřejmě! Budu rád, kdy prosím? Hned? Prosím!“ Na chvíli jsem přemohl své touhy, konsternovaně si uvědomil, co říkám a sám před sebou se zastyděl „Promiňte, omlouvám se, já ani nevím, co říkám … „ Přestal jsem mluvit, nevěděl jsem, jak pokračovat. Musel jsem v jejích očích vypadat jako blb, ta situace, mé bláboly, prostě všechno, takhle jsem si to setkání nepředstavoval, a to jsem byl teoreticky připraven na všechny možné situace, ale toto ne, toto opravdu jsem nečekal. Vše je ztraceno, šance promarněna, už jsem viděl, jak opět jen sedím u počítače a trávím čas se svými videi a přidávám další a další skvrny na koberec.

Pobaveně na mě koukala, lehce se dokonce usmívala. „V pořádku, rozumím ti, plně chápu tvé rozpoložení. Jsi přesně to, co hledám. Víš co … „ a přitom se podívala na hodinky „ … skočím si domů zanést věci z práce, vyřídím pár hovorů a o půl páté se za tebou doma zastavím.“ Udělala mírný úkrok do levé strany, obešla kaluž, překročila plastovou krabičku s rajčaty a prostě odešla.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co právě řekla. Ona opravdu řekla, že o půl páté za mnou přijde? Rozuměl jsem správně? Nemyslela to jinak? Ne,ne, určitě jsem slyšel správně, sluch mi ještě slouží, sice ne už plnohodnotně (při preventivní prohlídce u lékaře jsem zaměnil jen jedno slovo z deseti, i když je pravdou, že mi přišlo divné, že by sestra opravdu řekla slovo penis – správné slovo bylo totiž tenis), ale slova „půl páté“ byla jasně zřetelná. V duchu jsem zajásal, což dle reakce kolemjdoucích, kteří se na mě nechápavě dívali, nebylo asi jen v duchu. Podíval jsem se na hodinky, mám 25 minut času. Rychle jsem posbíral rozmočená potraviny, drtivou většinou vyhodil do blízkého kontejneru, zbylé použitelné jídlo jsem nastrkal do igelitového sáčku, který se válel v kufru a rychle mazal domů.

Doma naštěstí bylo uklizeno, jak by také ne, když se, díky měsíčnímu každodennímu předstíranému vyhazování odpadků, stal z mého příbytku skoro holobyt. Porovnal jsem akorát polštáře na sedačce, rychle vyvětral a už netrpělivě přešlapoval u dveří a civěl kukátkem na chodbu. Každá vteřina mi přišla nekonečná. Když mi na mobilu naskočil čas 16:30, úplně jsem přestal dýchat a nadechl se až v 16:32, když se mi v kukátku na konci chodby zhmotnila sousedka. Kráčela ladným, ale svým způsobem rázným krokem. Odstoupil jsem od dveří, zastínil kukátko a čekal na zazvonění. Po chvíli čekání se zvonek rozezněl, srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Rychle jsem šáhnul po klice a chtěl otevřít. V poslední chvíli jsem se zarazil, přece to nemůže vypadat, že nedočkavě čekám hned za dveřmi na její příchod. Ruku jsem stáhl a čekal, v hlavě si představoval, že ke dveřím mířím až z obýváku. Po deseti vteřinách jsem již ruku nechal stisknout kliku a otevřít dveře. Stála za nimi jako bohyně. Ne, vlastně přímo jako Bohyně. Nebyl jsem schopen slova a jen zíral.

„Ty jsi mě snad neočekával? Měl si něco lepšího na práci?“ zpražila mě za čekání.

Opět jsem se zmohl jen na slabé „Promiňte“ a dále stál ve dveřích a jen okouzleně koukal, z čehož mě rychle vyrušilo lehce naštvané „Pustíš mě dále?„ Vzpamatoval jsem se, odstoupil od dveří a sousedka vplula do chodby bytu. „Zouvat se nebudu“ dodala bez možnosti mého odporu a pokračovala chodbičkou do předsíně. Zavřel jsem dveře a následoval ji. V předsíni se na chvíli zastavila před velkým zrcadlem, krátce na sebe pohlédla a pokračovala v chůzi, zjevně s pohledem spokojená, vlevo do jediných otevřených dveří, za nimiž se nacházel prostorný obývací pokoj s velkým kuchyňským koutem. Rovnou zamířila k prosklenému výklenku, který vystupoval z boku domu a umožňoval krásný pohled do širokého okolí.

„Tedy, koukám, že si umíš vybrat bydlení. I moderně, jednoduše a vzdušně zařízeno. Tady se mi bude líbit“. Opět nečekala na odpověď, došla k velké sedačce ve tvaru L a sedla si na její delší část přímo na její střed. „Jen vodu, děkuji“. Tentokrát jsem zareagoval okamžitě, otočil se a beze slova zamířil do kuchyně, kde jsem napustil vodu do sklenice a po chvíli již pokládat před sousedku. Tedy napřed zpod konferenčního stolku vytáhl podložku pod sklenici a teprve potom položil sklenici. „Áááá, i vychovaný je. Hmm, myslím, že budu spokojená“ dodala neurčitě.
Nic lepšího než „Snažím, se děkuji.“ mě opravdu nenapadlo. Přitom jsem dělal krok dozadu a zůstal stát, což se zjevně nelíbilo návštěvě: „Nebudeš tu nade mnou takto pořád stát, že ne?“
„Ne, samozřejmě, že ne“ hned jsem odvětil a přisunul si taburet zastrčený za stolkem a chtěl si sednout. „To ale ne!“ zarazila mě. „Kleknout“. Zastavil jsem se v pohybu a jen vrátil se ke svému standardnímu nechápavému zírání.

„Ano, kleknout, nebo sis myslel, že tu budeme sedět, jako rovný s rovným a budeme si jen tak povídat? To opravdu ne. Takže kleknout! A myslím, že o nastavení našich rolí nemusíme ani na vteřinu diskutovat, že je vše jasné. Nemám pravdu?“

Její upřímnost mě lehce šokovala, nevěděl jsem co říct. „Stačí, když jen kývneš“ vysvobodila mě z přemýšlení, co vlastně říct. Kývl jsem, jen lehce, skoro neznatelně, jí to však stačilo, i když asi ne dostatečně, když dodala: „Nebo mám odejít a zapomenout na vše?“. Úplně mě polilo horko, tuto chvíli jsem si vysnil ve svých představách a teď jsem tak blízko toho, abych vše svou neschopností zhatil a přišel o možnost realizovat své sny. Mozek se mi rozběhl na plné obrátky a konečně jsem byl schopen dát dohromady smysluplnou delší větu: „Ne prosím, neodcházejte, jen to ne, prosím. Ano, role jsou jasné a jednoznačně dané, není vůbec žádný důvod o nich pochybovat a rozporovat je. Naopak jsem moc rád, že tu jste, že mi věnujete svůj čas“.

Bylo vidět, že má odpověď ji uspokojila, protože se usmála a pohodlně se opřela do sedačky. A čekala. Hlavou se mi honily otazníky, proč jen tak kouká, nic neříká, vždyť zatím si vše jednoduše bez vynaložení většího úsilí řídila. Až jsem pochopil.

Pomalu si nejprve kleknul na pravé koleno a posléze ho doprovodil druhým. Bylo to poprvé, co jsem tak před někým klečel. Byl to pro mě zvláštní pocit, ale jak jsem cítil v kalhotách, velmi vzrušující pocit. S nejistotou v očích jsem se jedinečnou návštěvu díval, zda je to, co očekávala. Souhlasně pokývala hlavou: „Tak se mi to líbí! A tobě?“
Mé „Ano“ plné nejistoty ji moc neohromilo.
„Prosím?“
„A-Ano“, zopakoval jsem o něco hlasitěji a jistěji, což však doprovodila zdviženým obočím, které jakoby značilo „Opravdu Ano??“
„ANO“ zazněla rázná a snad i hrdá odpověď.
I tak se však nespokojeně zeptala: „To je všechno?“
Nechápal jsem, v očích se mi zračily dva otazníky, které však hned zkušeně postřehla a podala záchranné lano: „Správně je přece: Ano, Madam!“
Skoro jsem se zastyděl za svou nechápavost, pokorně a s úlevou jsem zopakoval “Ano, Madam!“.
Chvíli bylo ticho, které narušilo klidné „Výborně, jsi učenlivý … a vlastně … ty jsi kdo?“
„Laďa“
„Hm, těší mě, já Silviana“
„Také mě těší. Děkuji Madam.“
A v duchu jsem si pomyslel, nádherné spojení pro Bohyni …. Madam Silviana.