Velmi nevšední trénink

Kamilu jsem znal už řadu let, kamarádili jsme se prakticky od časů kdy jsme se oba usadili v hlavním městě a to už je čtvrt století. Oba jsme za ten čas urazili nějakou cestu a semtam si sešli z očí, abychom se poté zase sešli aspoň na nějaké popovídání u oběda. Párkrát jsme spolu zašli i do posilovny nebo si společně zaběhali či zabruslili. Holka to byla pěkná už tehdy a když dozrála v ženu středních let, životní zkušenosti ji uhnětly do podoby která se mi zdála snad ještě hezčí. Mám pěkné ženy rád, nakonec – kdo by neměl, co je pro mne ale snad ještě důležitější je vnitřní energie kterou vyzařují. Přehnaně sebejisté nebo naopak ušlápnuté a zaražené povahy s mým nitrem nijak neinterferují ale správně extrovertní duše s určitým puncem tajemna a klidné síly mě rozvibruje spolehlivě a s takovou ženou mám vždycky chuť trávit čas a trošku poodhalit roušku jejích tajných komnat.

A taková ona byla. Žena, kterou jsem si vždycky když jsme se potkali podržel v mysli déle. Fortuna tomu chtěla, že jsme se náhodou potkali v hale nádraží Florenc uprostřed všedního dne akorát v čase odpolední pauzy. Já se chystal zajít na trénink a Kamila odněkud právě přijela. Naše pohledy se překvapeně a radostně zkřížily a vykouzlily nám na rtech úsměvy. První se z překvapení probrala ona hned se hnala mě obejmout. Zlomek vteřiny po tom kontaktním vítacím rituálu už mi vpálila očekávanou otázku: „Marťas, co ty tady? Ráda tě vidím. Taky tě rád vidím vždycky když tě vidím“- snažil jsem se jí kulturně vrátit kompliment. „Chtěl jsem si zajít na trénink a jdu si pro něco k jídlu abych měl energii. A nezajdeme se najíst spolu? Mám docela čas a nikam nespěchám. To by bylo milé, ale tady si ani nesedneme, musíme někam jinam. Musím si jen přehodit rezervaci na střelnici.“

„Na střelnici? Ty chodíš střílet? Jasně, už dlouho, to jsme o tom nikdy nemluvili? Nevzpomínám si, že bys mi někdy o střílení něco říkal. Tak vidíš, býval bych přísahal, že jsme tam někdy byli spolu. Tak to určitě ne, to bych si pamatovala, to musela být nějaká jiná bojovnice“ – stihla si ještě přisadit. „No dobře, tak teda chodím pravidelně oprašovat tyhle dovednosti a měl jsem tam být za půl hodiny. Zavolám jim a zeptám se kdy mají další okno k rezervaci. Kamila mi položila ruku na telefon a s očima rozšířenýma vidinou dobrodružství vyhrkla: „a nevzal bys mě s sebou? Strašně ráda bych si zkusila vystřelit z nějaké zbraně. Hrozně mě to zajímá a přitahuje. Přitahuje tě střelba? Noooo, vzít tě s sebou můžu, to není problém, jednu dospělou osobu mohu mít jako doprovod a rád ti to představím. Držela jsi někdy nějakou zbraň v ruce? Kdysi, na vejšce při těláku jsme měli branný závod a tam jsem střílela z malorážky. Ale to bylo všechno. Hmmmm… tak jo, ale budu tě muset trošku instruovat jak se chovat na střelnici a musíme si sehnat něco k jídlu – teda já si musím sehnat něco k jídlu, nebo se mi budou klepat ruce :-).“

Kamila se rozzářila. Fakt mě vezmeš s sebou? To jsem teda přijela do krásného dne v Praze. Začala tam poskakovat nadšením jako dítě. Lehce jsem ji vzal kolem ramen a vmanévroval ji do směru o pár metrů dál vonícího Burger Kingu. „Vezmu si tu něco k jídlu. Chceš taky?“ Přikývla. Vybrali jsme si jídlo, počkali ty dvě minuty než ho zabalili, za platil jsem a když jsme byli venku, spustil jsem. „Rezervaci mám na hodinu, tak abychom se tam nemuseli zdržovat teoretickou instrukcí, dám ti malou nalejvárnu teď. Máš s sebou doklady?“ Přikývla. „Dobře, budou chtít tvou občanku, mě tam znají. Budeš si muset půjčit sluchátka a brýle, to je povinné, já mám svoje. Sluchátka i brýle ti pokynou nasadit před vstupem na střelnici – to pro jistotu kdyby tam někdo střílel. Pak můžeme ke stavu a nechají nás být. Na střelišti budeme u našeho stavu a neměli bychom se tam moc producírovat. Jak se ovládá terč ti ukážu. Když dostaneš zbraň do ruky, pamatuj si přesně toto: Já ti ji připravím a nabiju. Ty s ní nebudeš mířit nikam jinak než rovně před sebe směrem k terči. Nebudeš dávat prst na spoušť dokud zbraň nezvedneš a nebudeš mířit na terč. Pak může prst na spoušť. Vystřelíš a dáš prst zase dolů ze spouště pokud nebudeš chtít vystřelit znova. První rány doporučuju v klidu po jedné, to znamená vystřelit, prst ze spouště, zbraň k sobě jak ti ukážu, malá pauza a třeba další výstřel. Hlavní je mířit stále rovně před sebe k terči – tomu se říká do bezpečného prostoru a nesahat na spoušť pokud nemíříš na terč a nechceš vystřelit.“ Kamila vážně kývala hlavou a hltala instrukce spolu s hranolky a burgrem. „Zbytek ti řeknu a ukážu na místě na konkrétní zbrani.“

Dorazili jsme na střelnici, pozdravili správce, vyřídili formality, nasadili ochranu, v tomto případě na oči a uši :-) a přesunuli se na samotnou střelnici. Kamila ztichla a trošku se zmenšila v prostředí které neznala. Já jsem si jako správný macho mohl užívat roli průvodce, mentora a ochránce. „Tak ještě jednou,“ řekl jsem polohlasně – byli jsme tam zatím sami u pěti stavů – Manipulaci ti ukážu na malorážce, ta tolik nekope a je tišší a pro začátek nejlepší. Mířit jen dopředu před sebe, prst na spoušť až před výstřelem a potom ho zase sundáš.“ Kývnutí. A plamínky očekávání v očích.

Vyndal jsem z tašky zbraně. „Tohle je dvaadvacítka malorážka. Skvělá na trénování začátků. Všechno se na ní ovládá stejně jako na velkorážné pistoli. Držíš ji takhle…“ ukázal jsem jí jak uchopí pistoli, kam dá prst kterým se tiskne spoušť, na co dát pozor při pohybu závěru, jak po střelbě zbraň skloní a jak pozná, že je prázdná. Až si to vyzkoušíme, můžeme zkusit i další pokud ti to půjde. Nejdřív ti to ukážu celé já.“ Kývnutí.

Nabil jsem do zásobníku deset kousků. „Vejde se tam dvacet ale je lepší střílet v menších sadách. Postav se mi vlevo, doprava budou létat prázdné nábojnice.“ Vzal jsem do ruky pistoli, ukázal jí jak dávám prst mimo spoušť, zasunul zásobník, natáhl závěr a zvedl pistoli k zamíření. Dal jsem si záležet a pomalu jsem pustil deset ran dvě tři vteřiny po sobě. První rány mám vždycky nejlepší a v terči to bylo vidět. Pěkná práce. Jakmile zůstal závěr vzadu, stáhl jsem zbraň, vytáhl zásobník a ukázal jak se kontroluje, že je bezpečně prázdná. „Teď ji teprve můžeme odložit na stůl, když ji zkontrolujeme že je bezpečně vybitá.“ Kamile se smála celá tvář, oči, nadšení z ní úplně tryskalo. „Tak a teď ty jestli chceš.“ Chtěla…

„Nabiju ti zatím pět kusů.“ Přitakání. Vmanipuloval jsem Kamilu do správné pozice čelem k terči s nohama lehce rozkročenýma. Tohle jsem měl rád vždycky když jsem bral nějakou ženu na střelnici. Adrenalin střelby, vůně spáleného prachu a blízkost ženy a ta nezbytná potřeba se kolem ní trošku ovinout abych jí správně ukázal jak se míří, jak se spouští a tak dále… skoro jako tango. Velmi sexy. Kamila měl dobře o 25 centimetrů méně než já a trošku se přede mnou ta její drobná figura ztrácela ale o to hezčí to bylo. Vsunul jsem zásobník do pistole, dal jí zbraň do ruky, zopakoval poučky a postavil ji doprostřed stavu. Objal jsem ji rukama a pomohl jí zvednout pistoli. „Pořádně napni ruce, pevně ji drž a dobře zamiř, tři tečky v rovině přesně na cíl a až budeš chtít vystřelit, prst na spoušť a jemně zatáhni, nespěchej“. Nespěchala, ale ani neotálela. Srovnala mířidla a vystřelila. Někam do terče. „Tak a znova, v klidu…“ Druhý výstřel, třetí, čtvrtý, pátý. Závěr zůstal vzadu, zvedl jsem ruce, pomohl jí stáhnout zbraň, vytáhnout zásobník, zkontrolovat a odložit. „Tak co? Tyjo, super. Můžu ještě?“ Nadšení a zářící oči z ní prýštilo. „Líbí?“ Kývla. „Tak jedeme dál. Napáskuju ti deset a uděláš už všechno sama.“ Dal jsem Kamile plný zásobník a kontroloval co dělá. „Miř stále dopředu. Zásobník je tam správně když to cvakne a drží tam. Tak. Natáhni závěr úplně dozadu a pak ho pusť. Neboj, nic s tím neuděláš, když to dělá výstřel, je to mnohem prudší. Zvedni zbraň, ano, prst správně, zamiř si...“ stál jsem za ní, lehce si ji k sobě tiskl abych „jí ukázal jak má stát“ a kontroloval s ní míření. Jednou rukou jsem ji přidržoval mezi boky a švy podprsenky. Viditelně dýchala… „zklidni dech, když spouštíš, zataj dech a těsně před výstřelem lehce vydechni. Drž ruce napnuté a postoj.“ Odstřílela si deset ran a já viděl jak končí v terči, něco v černé, něco mimo ale všechny do terče. Když skončila, lehce se o mě opřela. Pomohl jsem jí stáhnout a odložit pistoli a přivolat terč k nám.

„No, nic moc, nejde mi to. Ale jo, jde, na první střílení přímo výborně, znám spoustu nešiků co to takhle nezvládnou. Fakt? No jasně, v terči máš všechno. Ale ne jako ty… To ne, ale já střílím dlouho a znám zbraň i střelnici a jsem v pohodě. A tohle je malá ráže, jsem zvyklý na drsnější. Jak drsnější? Uvidíš… až dostřílíme tohle, budeme pokračovat. S touhle trénuju hlavně návyky a dvojstřely při rychlé palbě.“ Nabil jsem deset kusů a předvedl pět dvojstřelů. Až na jednu ránu všechny v černém. „Ty jo, ty bys byl nebezpečnej. Se zbraní je každej nebezpečnej. Zbraně samy o sobě jsou jen zajímavé. Nebezpečný jsou lidi co je drží.“ Stará ale stále platná pravda. Nabili jsme další desítku aby si ji odstřílela zase Kamča. „Přidržuj mě.“ O to nemusela dvakrát žádat. Uvelebila se mi v sevření, zaujala postoj, zvedla správně pistoli a pomalu tam poslala obsah zásobníku. Lépe než předtím. Když dostřílela, lehce jsem jí přejel ukazovákem po prstu a pošeptal do sluchátka – „prst pryč“. Zbytek už byl perfektní odložení. „Bezva. Jde ti to. Koukla se na terč. Je to vzrušující. Strašně se mi to líbí. Vzrušující? Jo. Úplně to se mnou vibruje. To bude adrenalin. Teď si je zkus napáskovat sama.“ Stále jsem stál za ní, bylo to příjemné střílení, i mě trošku opájela její přítomnost i fakt, že ji to baví a těší. Poslední desítka. „Takhle si přidržuj tenhle kolíček a stahuj si pružinu dolů, půjde ti to tam líp.“ Při té instrukci jsem si ji trošku tisknul k sobě. Nebránila se, naopak, příjemně se o mě opřela. Začínalo to vypadat spíš jako rande než společná střelba. Nesmím ale povolit koncentraci, přece jen jsme kde jsme. „Tak, zasunout, natáhni, zvedni, napni ruce, pevně drž, v klidu miř…“ když vyšla první rána, spustil jsem ruce a Kamilu lehce tiskl stále k sobě. Ani nevím jak ale když odstřílela, měl jsem jednu dlaň na jejích prsou a lehce je tiskl. Užívala si to. Celé.

„Tak. Vyndat zásobník, zkontrolovat pistoli, odložit. Malorážky nám došly. Chceš zkusit silnější?“ Oči jí nadšením hořely. „Mám tady dvě. Pistole je čtyřicítka, střílí se z ní příjemně i když má střela skoro dvakrát takový průměr. Všechno se tam dělá stejně jako na té malorážce, to už umíš. Jen to bude trošku větší rána a zpětný ráz. Revolver je jiný typ zbraně, tam se jen mačká spoušť a natahuje kohout. To je velká ráže, tři pět sedum magnum. Ta už kope hodně. To až jestli zvládneš tu čtyřicítku… Magnum – to znám z filmu. Jo, ve filmu z toho střílí každý jako o závod.“

Přelepili jsme zásahy a já připravil beretu ke střelbě. Nejdřív ti ukážu jak to střílí. Pojď zase vlevo. Kamila se přesunula ale nijak se ode mě neodtahovala, spíš naopak. Bylo příjemné ji cítit tak blízko. Nabil jsem zbraň, zvedl ji a poslal tam pět ran. Mnohem větší pecky než byla rána malorážky ji trošku rozvibrovaly leknutím. „Ty jo, to jsou pecky. Jo, je to větší rána ale tahle ráže se dobře střílí. Dám druhou pětku a pak to zkusíš.“ Nabil jsem další a komentoval všechno. „Je to úplně stejné jako ta první.“

„Tak a teď ty. Zvládnu to? Určitě, není to zase tak hrozné. Podržím tě zase. Ano, prosím.“ Připravil jsem pistoli ke střelbě a předal ji Kamile, stále míříc na terče. „Uchop, pevně stiskni ale ne křečovitě, tak, prst správně, zvedni, zamiř a…“ Buch. Kamila se oklepala… „Ty jo…“ tak další, přidržoval jsem ji. Vystřelila znova. Opatrně jsem ji pohladil po boku. „trošku výš“ – při té instrukci jsem jí zase pohladil přes prsa. Přikývla. Vystřelila. A znova. A znova. A… cítil jsem, jak jí pod látkou podprsenky tvrdnou bradavky. Dostřílela a stáhla zbraň. Vyndali jsme zásobník, provedli kontrolu a já podotkl „jsi dobrá, jde ti to. To je učitelem, cítím se tu s tebou dobře, strašně se mi to líbí. Je to vzrušující. Děsně vzrušující. Tak zkusíme nášup.“ Nabil jsem plný zásobník a zasunul do do zbraně. „Teď je tam patnáct ran. Budu tě držet a ty budeš střílet.“ Přikývla. Tentokrát jsem svou dlaň přidržoval na jejím břichu a druhou jsem s první ranou přesunul na její vzrušující kozičky. Kamila se soustředila na střelbu a pomalu vyprázdňovala zásobník a já už nepokrytě užíval situaci abych jí hladil prsa. Cítil jsem, jak jejím tělem chvěje adreanalin spolu se vzrušením ze situace. Setkali jsme se očima a i v nich jsem viděl víc – víc vzrušení než jen radost ze střelby. „Mě to vzrušuje hrozně.“ „Mně to povídej…“ nevěděl jsem co dodat. Dal jsem jí plný zásobník: „nabij si sama. Drž mě pořádně. Nespěchej.“

Zvedla zbraň, já jsem ji objal prsa a jemně je laskal přes oděv. Jak střílela, přesunul jsem druhou ruku do jejího klína a lehce ji hladil a šimral i tam. Přitiskla se víc, stála pevně ale nechala mě ji takhle držet, jen dech se jí změnil, už ho nedokázala ovládat. Když byla pistole prázdná, nechtěl jsem ji pustit, tak jsem pokynul: „nabij si sama.“ Pousmála se a já ji přitom velmi lehce laskal jako při střelbě. Byla šikovná, za chvíli měla plný zásobník, dal jsem pokyn nabít a střílet. Pustila se do toho a dávala si na čas. Po nějaké páté, šesté ráně jsem jí už nepokrytě a bezostyšně hladil přes legíny pičku. Kamila jako by srostla a splynula se mnou, nezakrývala vzrušení, naopak, ještě trošku dala nohy od sebe – jako kvůli postoji a já jsem ji mohl laskat ještě o trošku lépe. Přesnost se jí trošku zhoršila i když se snažila. Dostřílela, správně vytáhla zásobník a já jí pokynul: „napáskuj si zbytek do zásobníku a pokračuj.“ Přitom jsem nepřestával v lehkém hlazení. „Takhle je to vzrušující střelba? Strašně…“ odpověděla. „Nepřestávej.“

S posledním zásobníkem čtyřicítky jsem ji nechal zase rozkročit trošku víc. Ke stavům vklouzl další střelec ale oddělené boxy nám nechávaly soukromí i pro toto nevšední střelecké zaškolení. Jakmile začala zvedat pistoli k terči, lehce jsem přitlačil a z hlazení se stalo spíš dráždění. Opřela se o mě a párkrát přerušovaně vydechla. „Soustřeď se na střelbu.“ Jakmile zamířila, přesunul jsem ruku pod její oblečení a prádlo a dráždil ji už nepokrytě a rovnou. Abych ji víc vzrušil. Lehce jsem ji přitiskl k hraně střeleckého stavu. Musela cítit jak mi ztvrdnul kolík a tlačí se jí na zadek. Dával jsem si záležet aby všechno působilo nenápadně, i tak jsem si ale nebyl jistý jestli někdo nekouká na kameru a nevšimne si… Kamila byla mokrá, vzrušená a střílela. Každá rána šla trošku jinam ale to se dalo čekat. Pořád se snažila, držela a nechávala se laskat a dráždit. Když dostřílela, řekl jsem jen „kontrola, odložit“. Položila pistoli bez zásobníku, opřela se o mě a rukou mě pohladila po krku. Zajel jsem prsty víc do jejího klínu, oba jsme předstírali že se nic neděje ale jak začal další pistolník vedle střílet, začal jsem ji prstit, ona se chytla stolku a za okamžik jsem cítil, že se udělala. Její napětí na okamžik opadlo. Využil jsem okamžiku klidu a zeptal se. „Tak – další zraň?“ Kamila se dívala před sebe, potom mi zvedla sluchátka a pošeptala. „A co kdybys použil jinou zbraň?“

Zbytek bude v pokračování