Večerní ticho - osud?

Ráno přišlo tiše.

Z oken stoupalo měkké světlo a Ivet cítila, jak se její tělo probouzí dřív než mysl. Ležela na boku, zády k němu, ale hned poznala, že tam je – podle tepla, které sálalo z jeho hrudi, podle klidného rytmu dechu, který se jí opíral o šíji.

Nechala oči zavřené.

„Ukradl jsem ti peřinu,“ zašeptal. Hlas měl ještě zastřený, jako by mluvil ze snu.

„Vím,“ odpověděla tlumeně a lehce se usmála. „Ale odpouštím ti.“

Chvíli leželi v tichu, dokud nezačal kreslit prstem pomalé kruhy po jejím rameni.

„Co budeme dělat dneska?“ zeptala se.

„Nic,“ řekl a políbil ji na klíční kost. „A všechno.“

Zůstali v posteli dlouho. Četli si nahlas pasáže z knížek, co měla na nočním stolku – jednu chvíli poezii, pak něco úplně absurdního, až se smáli tak moc, že jí slzely oči. On se u toho pořád dotýkal jejích nohou. Jako by se ujistil, že je tam.

Později, když konečně vstali, pršelo ještě pořád. Na zemi ležely mokré boty a kočka spala stočená na parapetu. Uvařili si čaj, tentokrát silný a kořeněný, a posadili se na koberec, každý s hrnkem v ruce.

„Řekni mi něco o sobě, co nikdo neví,“ vybídla ho.

Zamyslel se. Pak se podíval stranou, jako by to chtěl vyhrabat odněkud hluboko.

„Když jsem byl malej, bál jsem se, že jsem z jiné planety. Že jednoho dne přijdou a vezmou mě zpátky.“

Ivet se na něj usmála. „A teď?“

„Teď už se nebojím. Ale někdy mám pocit, že jsem se stejně narodil omylem. Že nejsem úplně odsud.“

Natáhla se k němu a přitiskla čelo na jeho.

„Tak to je nás víc,“ zašeptala.

A venku, na oknech, tančily kapky deště.

Začalo to nenápadně. Únavou, kterou si nejdřív vysvětlovali jarem, pracovní zátěží, špatným spaním. Pak bolestí, která se nechtěla pustit. A nakonec tichým slovem, které rozřízlo svět na dvě části – „nádor“.

Ivet si pamatuje ten okamžik. Seděli v ordinaci, on držel její ruku tak pevně, že jí zůstaly otlaky. A přesto, když lékař domluvil, on byl ten, kdo se první usmál. Ten úsměv, který jí zlomil srdce, protože věděla, že je pro ni. Ne pro něj.

Začala doba ticha a bojů. Vlasy mu vypadaly rychleji než jeho smích. Byl unavený, ale pořád vtipkoval. Říkal věci jako: „Až z toho budu venku, koupíme si malý domek u lesa. Ty budeš péct chleba a já ho budu jíst.“

A ona přikyvovala. Přestože věděla.

Poslední týdny byly zvláštní. Plné světla, paradoxně. Už neplánovali, jen byli. V přítomném čase.

Jednoho večera, kdy byl už slabý a těžko se mu dýchalo, ji požádal, aby mu četla. Vybrala starou sbírku básní, kterou kdysi koupili v antikvariátu. Pamatoval si ji. Každé slovo.

„Pamatuješ, jak jsme ji četli, když pršelo?“ zeptal se a zavřel oči.

„Pamatuju.“

„To byl nejlepší víkend v mým životě.“

Políbila ho na čelo.

„A ty jsi byl celý můj vesmír,“ řekla.

Zemřel brzy ráno. Klidně. V její náruči.