Sicílie část 11 . Den čtvrtý - piknik

Slunce se teprve dralo nad horizont, když jsem zastavil auto na opuštěném místě u moře. Vzduch byl svěží, jemně slaný, s tou zvláštní čistotou, jakou mají jen brzká sicilská rána. V dálce se tyčila Etna, klidná a hrdá, zahalená do tenkého oparu.

Sofie seděla vedle mě tiše, zabalená do světlé deky. Vlasy měla rozcuchané ranním větrem, oči lehce ospalé, ale hluboké, plné očekávání. Byla krásná , v tom ranním světle, přirozená a odevzdaná, přesně tak, jak patří jen mně.

Vystoupila z auta a nechala svá bosá chodidla zabořit do chladného písku. Pohybovala se tiše, půvabně, s každým krokem mi připadala křehčí, ale zároveň silná v té své tiché oddanosti. Rozložil jsem deku na rovný kus pláže s výhledem na moře a připravil snídani čerstvé pečivo, sýr, fíky, kávu. Ale ona nezůstala stát.

Sklonila se a poklekla na kraj deky. Hlavu sklonila, ruce položila na stehna, pohled upřený do písku. V tom tichu ranního příboje vypadala jako dar. Sedl jsem si vedle ní a chvíli ji jen pozoroval jak se jí jemně třásla brada, jak jí přes tenkou košilku prosvítaly tvrdé bradavky, jak jí dech zrychloval, čím blíž jsem byl.

Položil jsem jí prst na tvář, klouzal dolů přes krk, hrudník, až k lemu té její košilky. Podívala se na mě. Oči rozšířené, poddajné. Věděla, že patří mně. A že ráno začíná až tím, kdy se jí dotknu.

„Máš hlad?“ zeptal jsem se tiše, ale v mém hlase byla ta známá nota, kterou oba známe.

Přikývla. „Ano, pane… po všem, co chcete.“

Přejel jsem jí prstem po vnitřní straně stehna. Rozevřela se přede mnou sama. Přesně tak, jak jsem jí to naučil. Přesně tak, jak to miluju. Východ slunce zbarvil její kůži do zlata. Byla nádherná. A celá moje.

Sklonil jsem se k ní, políbil ji na klíční kost a zašeptal: „Dnešní snídaně začíná tebou.“

Její pokožka se v ranním slunci leskla zlatavě, jako by jí samo moře požehnalo. Naklonil jsem se k ní, cítil jsem její dech na svém krku. Její tělo se mi poddalo, aniž bych musel říct jediné slovo. Byla připravená. Jako vždy.

Zvedl jsem lem její košilky, pomalu, rozvážně, jako bych rozbaloval ten nejvzácnější dar. Nepospíchal jsem chtěl jsem si užít každý centimetr její pokožky, každou drobnou reakci. Když jsem jí přejel prsty po břiše, až k lemu krajkových kalhotek, zachvěla se. Oči zůstaly sklopené, ale její rty se pootevřely, jemně z nich unikl vzdech tiché svolení.

Stáhl jsem jí kalhotky jediným plynulým pohybem. Sluneční světlo se teď dotýkalo míst, která byla jen moje. Vzhlédla ke mně. Ten pohled poddajný, chtivý, dychtivý mi sevřel žaludek a zrychlil tep.

„Roztáhni nohy,“ zašeptal jsem, a ani jsem to nemusel doříct. Už se otevírala, pomalu, s důvěrou. Poklekla přede mnou na deku, stehna široce roztažená, záda rovná, vlasy splývající přes ramena.

Přesunul jsem se za ní. Přitiskl jsem své rty k její páteři, pomalu jí líbal celou linii zad, zatímco se pode mnou chvěla. Když jsem ji popadl za boky a přitáhl si ji k sobě, vzdychla nahlas, neschopná to už dál zadržet.

Vnikl jsem do ní v jednom plynulém, hlubokém pohybu. Její tělo se okamžitě napjalo, prsty zarývala do deky, a ze rtů jí unikl sten, který mi vibroval v uších jako nejčistší hudba. Byla horká, mokrá, otevřená… a moje.

Pohyboval jsem se v ní pomalu, důrazně. Každý příraz byl kontrolovaný, tvrdý, ale ne uspěchaný. Cítil jsem, jak se její tělo napíná, jak mě objímá zevnitř, jak každý můj dotek je jako jiskra do suché slámy.

Naklonil jsem se k jejímu uchu. „Komu patříš, Sofie?“ zašeptal jsem chraplavě.

„Tobě… jen tobě, pane…“ vydechla mezi vzdechy.

Chytil jsem ji za krk, jemně, ale pevně. Její boky se ke mně samy tlačily. Už nebyla jen moje milenka. Byla nástrojem mojí touhy.

Zrychlil jsem tempo. Vlna za vlnou narážela na pobřeží, ale já narážel do ní. Cítil jsem, jak se blíží třásla se, vzlykala touhou, a já ji vedl přesně tam, kam jsem chtěl. Až se zlomila.

Celé její tělo se sevřelo. Zakřičela moje jméno, boky se jí třásly, a já se s ní ztratil v tom okamžiku. Držel jsem ji pevně, v sobě, naplno, bez zábran.

Dýchala rychle, tvář zabořenou do deky. A já ji jen hladil po zádech, klidně, jako bych ji právě vrátil zpět do sebe.

„Jsi moje, Sofie,“ zašeptal jsem, zatímco se mi tiše choulila v náručí.

„Navždy…“