Výchova otroka

Pondělí přináší nové dynamiky. Lenka nepřichází sama – tentokrát přivádí svého vlastního podřízeného. Aleš má poprvé možnost sledovat, jak vypadá vztah, kdy žena není jen dominantní – ale naprosto vládnoucí.

Pondělí, 17:42 – Zpráva od Lenky:
„Připrav se. Dnes ti ukážeme, co znamená být věrně oddaný. A že nejsi jediný, kdo slouží. Představím ti svého otroka - mého přítele.“

18:00 – Dveře se otevírají.
Lenka vchází do bytu s jistým úsměvem. Oblečená do tmavého kostýmu, který spojuje eleganci a sílu. Za ní kráčí muž – na vodítku. Nahý, vyholený, s obojkem. Klopí zrak. Aleš sedí na podložce, přesně podle pokynů – oči sklopené, dlaně na stehnech.

„Tohle je Mirek,“ řekne Lenka lehce. „Je se mnou osm let. Znamená to, že nepochybuje. Že mě nikdy nezpochybnil. Dnes se na něj můžeš dívat, Aleši. A můžeš se učit.“

Mirek poklekne před Lenkou. Políbí její boty. Olízne podrážku. Potom přiloží čelo k podlaze. Lenka mu jemně přejede po hlavě, jako by hladila věrného psa. Ale v očích má absolutní kontrolu.

„Přiznej si to, Aleši. Ty se pořád snažíš pochopit. On už přijal. Proto je dál. Proto slouží s klidem.“

Ivana sleduje ze dveří.
Má na sobě jen průhlednou košilku. Dívá se na Lenku a na Mirka se směsí fascinace a tiché touhy.

18:12 – Obývací pokoj.
Mirek se plazí po podlaze. Lenka sedí na židli, nohu přes nohu, sleduje ho s výrazem nadřazené pobavenosti. Ivana stojí opodál – lehce opřená o stěnu, vlasy volně rozpuštěné, v průsvitné košilce, která sotva zakrývá její plná prsa a macaté boky.

Aleš klečí stranou. Jeho pohled střídavě klouže mezi Ivanou a tím, jak Mirek pokleká u Lenčiných nohou.

Lenka:
„Dívej se, Aleši. Takhle vypadá věrná služba. Čistí mi boty jazykem, aniž bych musela mluvit. Protože ví, že jen tak se dostane k tomu, co tolik chce.“
(Otočí pohled k Ivaně.)
„Že ano, moje krásná?“

Ivana se pousměje.
„Je šikovný. Jazyk hbitý jak had.“

Mirek přejíždí jazykem podrážku, potom bříško boty, pečlivě. Potí se, tělo se mu třese, ale nepřestává. Občas políbí špičku boty, jako by se klaněl bohyni.

Lenka:
„Za každou kapku potu, za každý pohled bez touhy – získáš šanci být blíž. Ale jedna chyba a odejdeš neodměněný.“

19:03 – Mirek skončí a poklekne u Ivany.
Lenka kývne.

„Máš svolení. Dotkneš se jí jazykem. Ale jen tam, kde ti dovolí. Nic víc. Žádné prosby, žádné vzdechy. Ukaž, že jsi hoden její kůže.“

Ivana si sedne, rozkročí nohy, pomalu si zvedne lem košilky. Její kundička je vlhká, měkká, voňavá, čerstvě oholená. Ale neotevře se hned. Jen položí Mirekovi dlaň na hlavu a začne ho pomalu vést.

Aleš sleduje.
Napjatě, tiše, srdce mu buší.

Lenka se nakloní k němu a zašeptá:
„Tohle je slib. Když budeš jako on – bez nároku, bez pochyb – pak třeba… příště… si zasloužíš víc než jen dívat se.“

19:17 – V pokoji je ticho, narušené jen mělkým dechem.

Mirek klečí mezi Ivaninými stehny, jeho jazyk pomalu klouže po vnitřní straně stehen až k okraji. Ivana mu klidně drží hlavu, její oči napůl přivřené. Hrudník se jí zvedá s každým hlubokým nádechem. Vlasy má lehce zpocené, prsa se jí houpou těžce a pomalu.

Lenka sedí vedle Aleše.
Oba sledují, co se děje. Aleš cítí, jak mu tělo vibruje napětím – ne dotykem, ale pohledem. Jakoby každé zavzdychání Ivany z něj bralo vzduch.

Ivana, zastřeným hlasem:
„Je dobrej… ale chci víc. Chci, aby mě někdo projel pořádně. Ne jazykem… pořádně. Abych cítila, jak do mě jde… tvrdě, bez slitování.“

Otočí hlavu a podívá se přímo na Aleše.
„A ty jen koukáš, že jo…? To tě ještě Lenka nepustila z pout?“

Lenka se uchechtne, podívá se na Aleše:
„Tohle je pro něj škola. Dívá se, učí se. Aleš je… ve výcviku. Ještě nesmí… jen vnímá. Každý pohyb, každý vzdech si musí uložit, aby věděl, co má jednou naplnit.“

Mirek mezitím líže jemněji, citlivěji – Ivana už v bocích škube, hladí si prsa, víc si rozevírá nohy.

Ivana, rozechvěle:
„Jsem blízko… a on se snaží… ale někdy prostě jazyk nestačí. Potřebuju cítit, jak do mě někdo narazí. Tvrdě. Bez otázek.“

Lenka, tiše k Alešovi:
„Tys slyšel. Ona není romantická. Chce, aby ho do ní někdo vrazil. Tvrdý ocas. A ty? Ty zatím jen čekáš. Protože vědět, co žena chce… ještě neznamená, že si to zasloužíš dát.“

19:31 – V místnosti panuje lehke napětí. Ivana pomalu vstane, její pohyb je klidný, sebevědomý. Přejde k Lenčině židli a zastaví se vedle ní. Dívá se střídavě na Aleše a na Mirka, který stále klečí.

Ivana (s úsměvem, klidně):
„Tak já bych si vybrala… Mirka. Je tichý, soustředěný, vnímavý… přesně to, co bych teď ráda zkusila jinak. Trochu změna, trochu… jiná energie.“

Lenka přikývne:
„Máš svolení. Ale pamatuj, Aleši, dívej se pozorně. To, co ona cítí, je přesně to, co jsi jí měl umět dát sám. Možná jednou pochopíš, proč jsi jí nestačil.“

Ivana se otočí zpět k Mirkovi, přistoupí k němu a položí mu ruku na rameno.

Ivana:
„Dnes chci jen, aby ses mi věnoval, ošukal mě jak bohyni… po mém. Jsem zvědavá, co všechno ve skutečnosti umíš, když tě Lenka pustí z řetězu.“

Pomalými gesty ho vede k nízkému gauči. Posadí se, roztáhne nohy a položí si je na jeho ramena.

Ivana (tiše, s nádechem spokojenosti):
„Takhle to mám ráda… když se muž soustředí jen na mě. Když dýchá jen pro mě. A slyším jeho dech… i to, jak potichu vzdychne, když ucítí moji kůži.“
Zavře oči a položí hlavu dozadu.
„Je to jiný dotek. Nový. A přitom tak přesný…“

Lenka šeptne Alešovi do ucha:
„Vidíš tu spokojenost? Tohle je ženské ano"

19:42 – Gauč, měkké světlo lampy.

Ivana se opírá, tělo napnuté, ale zároveň klidné – jako kočka, která přesně ví, co chce. Mirek klečí mezi jejíma nohama, přesně tam, kde ho vedla. Dívá se jí do očí, dokud mu jemně nepoloží dlaň na temeno hlavy.

Ivana (s tichým úsměvem):
„Neboj se. Dnes jsi tady pro mě. Nezastavuj se, mrdej mě, dokud ti to neřeknu…“ Hlas se jí postupně zjemňuje, zhluboka vydechne.
„To je ono… víc.. lehce přidej, nešetři mě, důkladně mě projížděj, na dno kundičky a krásně ven, táák. Vnímáš mě. Konečně někdo, kdo se nesnaží mě hned dobýt, ale poslouchá, co mi tělo říká, krásně mě rozrážíš pysky a tu mou škebli.“

Lenka sedí zpříma, sleduje to s pobaveným úšklebkem. Aleš mlčí, oči přikované k Ivaniným stehům a snaží se očima zachytit každý zásun, aby zahlédl Ivany klín.

Ivana (s rostoucím vzdechem):
„Mmm… takhle to má být. Péro přesně tam, kde chci… hlouběji… a zase zpátky. To je vono, přesně to, co mi rozvibruje celé tělo…“
Zvrátí hlavu dozadu, prsty si lehce zatíná do opěrky.

Lenka nakloní hlavu k Alešovi, šeptá s úsměvem:
„Slyšíš ji? To není předstírané. Tohle je čistá spokojenost. Tak zní žena, která je naplněná. Přesně takhle tě chtěla slyšet i ona. A místo toho si pořád čekal na svolení. Teď už jen sleduj.“

Ivana (tiše, skoro rozechvěle):
„Pichej mě, Mirku… tak. Přesně tak. Cítím tvoje tvrdý péro, jsem ho plná. Jsi pozorný, tichý, ale přitom silný…“
Pohladí ho po prsou a břišních svalech a ruka jí zůstane těsně nad kořenem penisu.
„Už to přichází. Byt je naplněn jen Ivaniným dechem a křikem.

Ivana se zaklání hlouběji do gauče, tělo napnuté jako struna. Rty pootevřené, víčka přivřená, boky jí škubou v rytmu Mirkových přírazů. Vzduch v místnosti zhoustl. Lenka mlčí – nezasahuje, jen sleduje. I Aleš je jako přimražený, oči rozšířené, pusa pootevřená.

Ivana (s chvějivým hlasem):
„Už… už… teď…“
Nádech.
„Drž…nehýbej se zůstaň úplně ve mně… přesně takhle…“
Výdech.

Vše najednou ztichne, až na Ivanu.
Její tělo se ve vlně prohne, hlava padá dozadu, z hrdla jí uniká zastřený výkřik. Mokré ticho - na závěr z Ivaniných pysků vystříkla její milostná tekutina.

Lenka tiše prohodí směrem k Alešovi:
„To byl konec. A taky začátek… Pokud chceš někdy slyšet takový zvuk kvůli sobě, víš, co musíš.“
Usměje se.