Sicílie část 12. Rodinná oslava

Když Sofie vystoupila z auta, naprosto mě pohltila. Její vůně byla kombinací jemných květin a teplého pižma ,lehký nádech vanilky, který se přimísil k vůni mořského vzduchu a okamžitě naplnil terasu okouzlujícím nábojem. Ženy v slunečných šatech kolem ní tuhle vůni pomalu vdechovaly, muži z ní byli zřejmě unešeni.

Na krku měla tenký zlatý řetínek s malým medailonem, ve kterém se ve světle slunce mihotal odraz vln. Na zápěstí se jí třpytil jemný náramek z drobných perel, každá perla lehce oloupaná od mořské vody, jako by s ní nesla kousek pláže. Nehty měla nalakované do tlumené broskvové barvy – krátce zastřižené a dokonale upravené, aby v každém gestu vynikla jejich čistota.

Celé její tělo působilo jako pozvání. Jemná ramena, štíhlý pas, boky pevné a přitom ženské, drobná postava, která se vešla přesně do mé náruče. Olivová pleť se leskla teplem, a pod nosem jí probleskovalo pár nenápadných pih, které člověk spatřil až zblízka.

Hosté se na ni dívali s obdivem. Tetička Eva šeptala sousedce, že „taková elegance se jen tak nevidí,“ a strýček Marco choval sklenku vína tak, že odlesk plamínků ohňostroje v dálce dopadal přímo na Sofiiny nehty a on si to hned všiml. Nikdo ovšem netušil, že ve skutečnosti sleduje jen jednu osobu.

Sofie došla k nám ke stolu pomalými kroky, které byly ladné a zároveň mírně podřízené, jako když baletka přistane na špičkách. Rozpustilá křišťálová náušnice se houpala ve větru, odrážejíc každý náznak slunečních paprsků. Přisedla si vedle mě, lehce nakloněná, a ve chvíli, kdy kolem nás proletěl proud bublinek z šampaňského, mi skloněným hlasem zašeptala:
„Všichni myslí, že tu slavíme babičku. Ale já slavím hlavně, že mám tebe…“

Její oči, podmalované tenkou linkou a stříbřitým očním stínem, se na mě upřely se směsí něhy, touhy a tiché odevzdanosti. Stačilo jedno její mrknutí, abych pocítil, jak mi ztuhlo srdce, a zbytek rodiny vůbec netušil, co mezi námi skutečně probíhá.

Ostatní pokračovali v hovorech o vzpomínkách a přípitcích, ale pro mě ta chvíle ztichla. Sofie měla dlaň položenou na mém předloktí nepatrný dotek, a přesto z něj pulzovala zřejmá výzva. V tom letmém okamžiku jsem věděl, že odpoledne neskončí jen rodinnou veselicí, ale mnohem divočejší vášní, než by kdo čekal…

Ve chvíli, kdy se ozval potlesk po babiččině proslovu, jsem už Sofii svíral za zápěstí a táhl ji stranou. Neřekla ani slovo. Neptala se, nesnažila se skrývat. Cítila to stejně jako já , že stačilo jedno odpoledne plné pohledů, laškování a tichých slibů… a teď už to musí ven.

Zatáhl jsem ji do místnosti, kde se dřív sušily bylinky. Dveře jsem zabouchl, aniž bych spustil oči z její tváře. Opřel jsem ji o kamennou stěnu, a když se na mě podívala tím svým pohledem který byl roztoužený ,pokorný, smyslný, oddaný a plný chtíče něco ve mně prasklo.

Chytil jsem ji za hrdlo. Jemně, ale pevně. Zaklonila hlavu a pootevřela ústa. Nedokázala promluvit, jen se nadechla, rozechvěle, jako by se nabízela beze slov. Šaty jí sklouzly přes ramena a bez jakéhokoli odporu nechala látku padnout k až ke kotníkům.

Neměla pod nimi nic. Přesně jak jsem si představoval. Celé odpoledne byla v tomhle Evině rouše a já to celou dobu nevěděl.

„Ty malá děvko…“ zašeptal jsem, přitisknutý k jejím rtům.

Usmála se. Provokativně. A vzápětí mi sama vzala ruku a přitiskla si ji mezi nohy. Její kundička byla rozpálená, vlhká, připravená tak, jak to žádné slovo nedokáže popsat. Zasténala mi do úst. Zabořil jsem jí prsty do té žhavé kundičky a roztáhl jí, až narazila zády na studený kámen.

Jazyky se střetly. Tvrdě. Surově. Přitiskl jsem jí zápěstí nad hlavu, druhou rukou si rozepínal opasek, zatímco se její tělo vlnilo pod mým. Vzlykla rozkoší, už když jen cítila, jak se moje péro o ni otírá. Vlasy v copu jí padaly přes rameno, rty rozevřené, oči přivřené slastí.

Vnikl jsem do ní prudce, bez varování. Vykřikla, ale ne bolestí, ale uvolněním. Byl jsem tvrdý, neúprosný a každá žilka na mem péru pulzovala. Tlačil jsem ji ke zdi, zatímco se její tělo zmítalo pod mými tahy. Šeptala moje jméno, ztrácela dech, prosila… „víc… prosím…“ A já jí to dával. Bez slitování.

Zaryla nehty do mých zad. Boky narážely do zdi v rytmu, který sílil. Pach slané kůže, potu, vzrušení, šílenství. Byla moje. Moje malá italská bohyně. Pokorná, zkažená, nádherná.

A pak, když to přišlo , její kundička začala intenzivně pulzovat a když vyvrcholila zaklonila hlavu a vykřikla, prudce, z plna hrdla. Já ji následoval okamžik nato, sevřený v jejím těle, se srdcem jako zvon, lapající po dechu.

Ještě chvíli jsme stáli v tichu. Její čelo se opíralo o mé, její tělo se třáslo. Ale usmívala se. Spokojeně. Oddaně. Zamilovaně.

A za zdí se stále smáli a zpívali. Netušili nic.