Za zrcadlem II: služebník Sáry

(2. série, 2. díl)

Cvaknutí zámku ještě doznívalo v jeho hlavě. Ne hlasitě – jako hřebík zatlučený do dřeva. Nevratně. Laura mu naposledy přitiskla dlaň k rameni a zašeptala:
„Promiň, čumáku… Aspoň si mě začneš vážit. Ona na tebe hodná nebude.“

Pak se od něj zvedla. Stál nahý, spoutaný ke sloupu, znovu uzamčený. Klec mu svírala penis až nepříjemně těsně – po tom všem, co se dělo, byla ještě hůř snesitelná než dřív. Vzrušení bylo pryč. Zbyla jen bolest.

Žena, která se objevila na konci večera – krásná, tvrdá, naprosto nekompromisní – přešla k nim s krokem, který nikdo nezpochybnil. Zastavila se pár kroků od něj, bez zájmu ho zkoumala. Ani jednou se mu nepodívala do očí.

„Odpoutej to,“ pronesla chladně. „Ať si to můžu odvést.“

Laura ztuhla. Na vteřinu neodpověděla. Pak řekla tiše, ale s jemnou naléhavostí:
„Sáro… to je Adam.“

Až v tu chvíli Adam poprvé slyšel její jméno. Sára. Ostré jako břitva, bez potřeby vysvětlení. Jméno, které se mu hned zapsalo do hrudi.

Na chvilku, na malou, křehkou vteřinu, se v Lauře objevil stín opory. Její hlas, její pohyb, její pohled. Ale bylo to jako opřít se o sklo, co vzápětí praskne.

Sára se ani neotočila k Lauře. Jen si bezděčně přehodila vlasy přes rameno a utrousila:
„Adam je to možná pro tebe. Pro mě je to čokl bez ptáka.“

Pak se pootočila, oči do očí, klidná, až nebezpečně jemná:
„Neblbni, sestřičko. Teď je to moje kurvička. Jestli jí budeš chtít zpátky, za tejden si přijď.“

Adam slyšel zaskřípání kovu, jak Laura sáhla po klíči od pout. Každé otočení v zámku ho bodalo do žaludku. Odpoutala ho. Pomalu, tiše. Možná až příliš něžně. Až provinile.

Pouta odpadla. Adam zůstal stát. Zamčený, nahý, spoutaný teď už jen v sobě.

Sára konečně přistoupila až k němu. Byla o pár centimetrů vyšší než Laura. Blížila se bez spěchu, ale s přesností. Její oči projely jeho tělo od hlavy k nohám. Nehledala nic. Jen hodnotila.

„Vezmi si kabát,“ pronesla. Její hlas byl tichý, ale jako železo.
„Ať mi venku neděláš ostudu.“

Adam se pohnul. Skoro mechanicky. Zvedl kabát, přehodil ho přes nahé tělo. Ramena mu vibrovala napětím. Klec mezi stehny bolela, varlata pálila a jeho hrdost – pokud ještě nějaká zbyla – se krčila někde hluboko pod kůží.

„A žádný komentáře,“ dodala Sára a přimhouřila oči.
„Pravidla ti řeknu doma.“

Otočila se. Bez pohledu zpět.

A Adam pochopil, že právě udělal poslední krok z jednoho světa – do druhého.

Sáry byt byl čistý, moderní, strohý. Tmavé dřevo, beton, sklo. Bez zbytečností, bez emocí. Adam stál v předsíni, kabát se mu ještě dotýkal lýtek, když ho Sára odložila klíče na stolek a otočila se k němu.

„Sundej to. Tady nebudeš nic skrývat.“

Adam pomalu stáhl kabát ze svých ramen a pověsil ho na věšák vedle dveří. Zůstal stát nahý – a opět zcela vystavený.

„Pojď,“ řekla a vedla ho do obývacího pokoje. Ukázala na místo před velkou černou pohovkou.
„Zámhle si klekni. A zůstaň. A drž hubu, kdyby tě náhodou napadlo něco žvanit.“

Adam ihned poslech a klekl si na kolena. Klec na jeho penisu byla napnutá, napnutá. Varlata citlivá a překrvená. Vzduch v místnosti voněl po víně a ženském parfému, jemném, ale tvrdém v podtónu. Sára beze slova zmizela do vedlejší místnosti. Slyšel skříň, ramínka, kroky. A pak ji znovu uviděl.

Saténový župan. Volný, ale precizně upravený. Sedla si do křesla proti němu, jednu nohu přehodila přes druhou. Byla krásná, božská. Bylo na ní vidět, že se o sebe stará. Sklenku vína si položila na stolek, ale nenapila se. Jen na něj koukala. Dlouze. Zkoumavě.

Adam cítil, jak se mu hrudník svírá. Byl nahý. Klečel. Cizí byt. Cizí žena. A přesto… jeho tělo začínalo reagovat. Klec mu cukla. Ta situace byla ponižující, ale neskutečně vzrušující zároveň.

„Na začátek si řekneme pár pravidel,“ začala klidně.
„Můžeš mi říkat Paní Sáro nebo jenom Má paní. Jsem Tvoje Bohyně. Uděláš cokoliv, co ti řeknu. A neuděláš nic bez mého svolení. Nic jinýho tě nemusí zajímat.“

Její hlas byl jako ledový dotek.

„Budeš tady týden. Sedm dnů. Až skončíme, dovolím ti si zavolat. Poslední hovor. Zařídíš si volno. Zrušíš všechny plány. Všechny aktivity. Tejden nebudeš existovat. Pro nikoho. Jen pro mě.“

Odmlčela se.
„Rozumíš?“

Adam polkl. „Ano,“ vydechl.

„Prosím?“
Zvedla obočí, vstala, pomalu přešla k němu – a pak mu vlepila facku. Dlaň ostře přistála na jeho tváři, až ho to vyvedlo z rovnováhy.

„Ano, má Paní!“ vydechl ochraptěle.

„No proto.“

Pak přešla zpátky ke stolku, vzala telefon a podala mu ho.

„Užij si posledních pár minut svobody. Vyřiď si, co potřebuješ.“

Klečel. Nahý, zamčený, s pálící tváří a tepem až v krku. Převzal telefon. Ruce se mu chvěly, ale hlas měl jistý. Jako vždy, když volal do práce.
„Ahoj, hele… vezmu si týden volna. Ano, něco rodinného, musím to vyřešit. Díky, vyřídím si to hned.“

Ukončil hovor. Položil telefon. Byl to zvláštní pocit – mluvit jako normální člověk… zatímco klečí nahý, s klecí mezi stehny, před přísným pohledem ženy, která si ho právě vzala jako věc.

Na chvilku ho napadlo: Co to dělám?
Ale v další vteřině už to věděl. Přesně věděl. Všechno, co se v něm bouřilo, toužilo po tomhle. Vlastně miloval být otrokem. Natož otrokem krásné ženy.

Sára odložila telefon, pomalu, jako by právě zavřela dveře poslednímu zbytku světa. Zůstali sami. Adam pořád klečel u jejího křesla, nahý, ztuhlý, zamčený, tichý. Přesně tak, jak ho chtěla.

„Takhle to bude. Mám tě tady na týden. A věř mi, že toho pořádně využiju. Domácnost bude čistá jak operační sál. Budeš uklízet, prát, žehlit, skládat, drhnout dlaždičky i moje boty. Každej den ti dám seznam úkolů. A každej z nich splníš přesně tak, jak ti řeknu. Bez výmluv. Dokonale. A bez řečí nebo při tom budeš mít v hubě roubík.“

Natáhla se do zásuvky ve stolku a vytáhla malou černou krabičku. Otevřela ji. Uvnitř byla kamera. Malá, hladká, s tenkým úchytem.

„Tahle hračka budou moje druhý oči. Přenosná kamera. Přes Wi-Fi se napojí na můj mobil a počítač. Všechno, co děláš, se bude nahrávat. Celý záznam půjde rovnou na úložiště. A já se kdykoli můžu podívat, kde jsi, co děláš a jak u toho vypadáš.“

Podala mu kameru do ruky, až mu ztěžkla v dlani jako věc s váhou zodpovědnosti.

„Když na tebe nebudu zrovna koukat, nastavíš si ji tak, aby na ní bylo všechno vidět. Rozumíš? Ty. Celý. Tvoje tělo. Tvoje ruce. Tvoje klec. Žádný schovávání. Žádný odvrácení. Budeš pořád v záběru. I na záchodě. Nechci žádný záběr na podlahu nebo na strop. A nechci nikdy vidět, jak si osaháváš ten toho ubohýho zamčenýho ptáka. Ani jednou. Ani vteřinu. Protože jestli tě na záznamu uvidím, že sis dovolil na sebe jen sáhnout – třeba jenom ve spánku – bude z toho výprask. A pak druhej. A je mi jedno, že si pak nesedneš. Nebo dostaneš rovnou přes ty nateklý koule.“

Zvedla se a pomalu přešla k němu. Ukázala na dveře vedoucí do malé místnosti.

„Tam je tvoje místo. Žádná postel. Na zemi je matrace. Bez deky. Tepla je tam dost. Před spaním nastavíš hlavní kameru v rohu tak, abych tě celou noc perfektně viděla. Zkontroluju si tě. Ráno se podívám, jak jsi se vrtěl, jestli sis nechtěl náhodou trošku pomoct. Nechci žádný výmluvy. Jestli tě přistihnu, že sis jen hrábnul, kromě výprasku pak budeš spát vždycky svázanej jako balík a s roubíkem.“

Pomalu si sedla zpět a natáhla se po sklence vína. V očích jí ani neproblesklo pohrdání – jen klidná jistota, že říká holá fakta.

Podívala se na něj, teď už přímo.

„Rozumíš mi, čokle?“

Adam polkl. Klec mezi stehny mu pulzovala. Bylo mu horko, i když se celý chvěl. Hlava se mu motala z ponížení, ale přesto cítil v těle ten známý tlak touhy, který se v kleci přetlakoval do bolestivé frustrace.

„Ano, má Paní,“ řekl trochu roztřeseně.

Chvíli bylo ticho. Sára ho jen sledovala, jak tam klečí – nahý, zamčený, s hlavou sklopenou a kamerou v dlaních, jako by to byl poslední zbytek důstojnosti, který mu ještě zůstal. A pak se ozvalo klapnutí dveří. Klíč v zámku, pak kroky – klidné, jisté.

„Haló?“ ozval se ženský hlas z chodby. „Přijdu domů a první, co vidím, jsou cizí boty. Co tu máš, Sáro?“

„Pojď dál,“ odpověděla Sára, aniž by zvedla hlas. „Překvapení.“

Diana vešla do obýváku, elegantní a sebevědomá, s výrazem lehkého očekávání. Zastavila se uprostřed místnosti, když její oči padly na Adama. Klečícího. Nahého. Zamčeného.

„To je co?“ vyhrkla a zvedla obočí. „To jako… chlapa?“

Sára se usmála, pohodlně se opřela o opěradlo a mávla směrem k Adamovi.

„Chlapa? Ale prosím tě. Tohle? S tou zamčenou parodií na ptáka? To není chlap. To je čokl. A náš nový domácí mazlíček.“

Diana si ho chvíli prohlížela. Pak se uchechtla.

„Aha. Teď už dává smysl, proč jsi říkala, že jdeš večer za sestrou na nějakou erotickou akci. Netušila jsem, že si odtamtud přitáhneš takovou… atrakci.“

„Jo, sestra mi ho přenechala na týden,“ vysvětlila Sára ledabyle. „Dlouhý příběh. Shrnu to takhle – slibovala, že ho přivede na hranici, ale nedotáhla to. Takže jsem si ho vzala, abych to dokončila. Tady ten čumák je teď moje. A tím pádem i tvůj. Co řekneš ty, jako bych řekla já. Rozumíš, děvko?“

„Ano, má Paní… i Paní Diano,“ zašeptal Adam bez jediného pohledu vzhůru.

„No aspoň ví, kdo tu má poslední slovo,“ poznamenala Diana, než si sundala kabát a pohodlně se usadila vedle Sáry. Obě přehodily nohu přes nohu – zrcadlově, skoro jako rituál.

„Tak čokle,“ promluvila Sára, „začni tím, že nám pořádně namasíruješ nohy. A drž hubu.“

Adam se pustil do práce. Klečel, hladil, masíroval, stiskával prsty – nejprve Sáře, pak Dianě. Obě ženy se opřely, popíjely víno, jejich konverzace se pomalu přesunula od běžných věcí k jejich vlastním dotekům. Diana jí hladila stehno, Sára se lehce zaklonila. Za chvíli se políbily – pomalu, jistě, přirozeně. Adam to cítil jako bodnutí do žaludku i varlat zároveň.

Pak Sára zvedla nohu, pomalu, beze spěchu. Natáhla ji a nastavila své chodidlo těsně před jeho obličej. Prsty na noze lehce zahýbala, jako by testovala jeho reakci. Cítil všechno – vůni, pot, slanost, zbytky dne.

„Lízej,“ procedila skrz zuby. „A pořádně. Dočista.“

Žádné další vysvětlení. Jen rozkaz. Adam přikývl, rty přitiskl k její kůži a začal.

Jazykem přejel přes nárt, po vnější straně chodidla, vklouzl mezi prsty, kde to bylo nejintenzivnější – směs tělesné slanosti a něčeho syrového, co mu připomnělo, kde je a co je. Vzrušovalo ho to. A ponížilo zároveň.

Po chvíli se přesunul k nohám Diany, která se mezitím přitiskla k Sáře. Jejich ústa se znovu spojila. Prsty v rozhalené halence, stehno proti stehnu. Adam lízal Dianě nohu, ale jeho oči ho zradily. Vzhlédl. Jen na chvíli. Musel vidět.

„NEČUM,“ štěkla Sára, aniž se na něj podívala. Její hlas byl ostrý jako čepel.
„Lízej nohy, a drž ty svý nadržený voči dole. A jestli se jenom dotkneš mezi nohama, tak tě tam rozkopem na sračku. Rozumíš?“

„Ano, má Paní,“ zahučel Adam tiše, tvář mu zrudla ponížením. Rychle se vrátil ke své roli – k jazyku na vrásčitém chodidle, k prstům mezi prsty, ke slanému potu, který nasával jako poslušné zvíře.

Po chvilce se zdálo, že ho ženy už téměř nevnímaly. Byly spolu. Skutečně spolu.

Diana se na pohovce natáhla, Sára jí jedním pohybem shrnula sukni a sjela rty k jejímu stehnu. Dech sílil. Pohyby zrychlovaly. Diana zasténala. Adam zatím stále olizoval její chodidlo, pomalu a důkladně, přičemž cítil, jak mu po jazyku kloužou zbytky potu, prachu a špíny celého dne. Jeho myšlenky nebyly uspořádané, vše se mu v hlavě točilo.

Pak se ozvalo hlasité plesknutí, jak Sára udeřila Dianu přes zadek.

Diana se krátce zasmála. „To tvoje štěně se pořád lepí k nohám. Už mě nebaví.“

Sára se trochu zvedla, podívala se dolů a špičkou nohy Adama odstrčila.

„Stačilo. Vezmi si tu kameru a táhni na místo. Spát. A nezapomeň, že se na tebe dívám. Jestli se ti ruka jen pohne k tý debilní parodii na ptáka, tak víš, co tě čeká. Jasný?“

„Ano… má Paní.“

Sklonil hlavu, zvedl kameru, šel k připravené matraci. Každý krok jako trest. Klec mu bolestivě táhla a varlata pulzovala snad s každým úderem jeho srdce. Když nastavil kameru a lehl si na holou matraci, slyšel, jak Sára v obýváku zašeptala:

„Teď mě pořádně vylízej, kočko… už nemůžu…“

Vzdychy. Hluboké. Syrové. Kroutící se těla. Kůže na kůži. Diana zalapala po dechu. Ozvalo se plácnutí. Další. Šustění látky. Lapavý dech, pak výkřik. Tichý, napjatý. Ženský.

A on? On jen ležel. Nahý. Uzamčený. A pod kamerou.

Každý jeho nádech byl pálivý. Každý zvuk za zdí mu projel mezi nohama jako elektrický výboj. Jeho erekce byla nesmyslná, bolestivá. Varlata tvrdá a citlivá. Každý milimetr jeho těla křičel.

Ale nesměl. Nemohl. A kamera vše sledovala.

Zavřel oči. Spánek nepřicházel. Jen vzdechy. Tlumené sténání. A neústupná, spalující touha. Nakonec vše ztichlo a po delší době i on usnul.