Ona a Ona

„Ahoj, Lído,“ napsala Eliška na chatu. „Jsem ráda, že jsi online.“
Lída se usmála na monitor svého počítače. „Ahoj, Eliško,“ odepsala. „Já taky.“
Obě ženy se seznámily před několika dny na online seznamce. Lída byla stydlivá a uzavřená, zatímco Eliška byla sebevědomá a otevřená. Přesto mezi nimi okamžitě vzniklo jisté pouto.
„Už se nemůžu dočkat, až se uvidíme,“ napsala Eliška.
Lída se začervenala. „Já taky,“ odepsala. „Ale jsem trochu nervózní.“
„Neboj se,“ napsala Eliška. „Bude to skvělé.“
Lída se zhluboka nadechla. „Dobře,“ odepsala. „Takže zítra v čajovně?“
„Ano, zítra v čajovně,“ napsala Eliška. „Už se nemůžu dočkat.“
A tak se Lída a Eliška setkaly v potemnělé čajovně, kde se mísila vůně exotických čajů s tlumeným šepotem ostatních hostů. Lída, nervózní a stydlivá, si pohrávala s okrajem svého hedvábného šátku, který měla na krku, zatímco Eliška, sebevědomá a uvolněná, ji pozorovala s jiskrou v očích.
„Jsem ráda, že jsi přišla,“ pronesla Eliška jemným hlasem, který Lídu příjemně zamrazil. „Doufám, že ti nevadí toto místo. Je ideální pro diskrétní rozhovory.“
Lída jen tiše přikývla a sklopila zrak. „Jaký čaj si dáš, Lído?“ zeptala se Eliška. Lída v náporu rozrušení nechala volbu na Elišce. „Je mi to jedno,“ zašeptala. Eliška se usmála a objednala dva jasmínové čaje, jejichž jemná vůně byla lehce omamná. Během rozhovoru, který se zprvu nesl v duchu běžné konverzace, se Eliška nenápadně dotkla Lídiny ruky. Lída se při doteku lehce lekla a ucukla. Když se Eliška dotkla Lídiny ruky podruhé, Lída se už jen zachvěla a její tváře se začervenaly.
Po chvíli Eliška navrhla, aby se přesunuly do odlehlejšího kouta čajovny, kde bylo více soukromí. Tam, v tlumeném světle svíček, se Eliška naklonila k Lídě a šeptem jí položila otázku: „Máš ráda doteky, Lído?“
Lída se zarazila, ale Eliščin pohled ji hypnotizoval. „Já… ano,“ zamumlala.
Eliška se usmála a jemně pohladila Lídu po tváři. „A máš ráda tajemství?“
Lída přikývla, aniž by si uvědomovala, kam směřuje tento rozhovor. Eliška se naklonila ještě blíž a šeptem jí do ucha řekla: „Mám pro tebe hru, Liduško… Na něco si teď spolu zahrajeme, ano?“
Lída se zachvěla a její srdce začalo rychleji bít. Eliška se usmála a položila jí prst na rty. „Pravidla jsou jednoduchá,“ šeptala. „Musíš uhodnout, co chci, než to udělám. A já ti slibuji, že to bude vzrušující.“
Eliška se odtáhla a Lída se zhluboka nadechla. Eliška se usmála a položila ruku na Lídino stehno, jemně a nenápadně, pod stůl. Lída se zachvěla a cítila, jak se jí tělem rozlévá vlna horka. Eliška pomalu posouvala ruku výš a sledovala Lídinu reakci. Lída zavřela oči a odevzdala se Eliščiným dotekům, které byly skryté před očima ostatních hostů.
Eliška se naklonila a šeptem jí do ucha řekla: „Hádáš, Liduško? Co chci udělat?“
Lída se zhluboka nadechla a po chvíli ticha zašeptala: „Chceš… chceš mě políbit?“
Eliška se usmála a vášnivě políbila Lídu na rty. Polibek byl dlouhý a plný touhy, jako by obě ženy chtěly dohnat veškerý čas, který strávily odloučené. Lída polibek opětovala a cítila, jak se jí tělem rozlévá vlna horka. Eliška se odtáhla a šeptem jí řekla: „A teď, Liduško, hádáš, co bude dál?“
Eliška jemně položila svou ruku na Lídinu šíji a pak ji lehce chytla za vlasy a jemně ji za ně zatáhla. Lída tím byla donucena lehce zaklonit hlavu a odhalit tak svůj krk. Zachvěla se a z úst jí unikl tichý vzdech. Eliška jí pak druhou rukou jemně pohladila po odhaleném krku. Lída zatajila dech a přimhouřila slastně oči. Jakoby ji Eliščiny doteky paralyzovaly. Hra pokračovala a Eliška se Lídu střídavě líbala a střídavě se jí dotýkala na nejrůznějších místech. Každý dotek, každý polibek, byl jako jiskra, která zapalovala Lídino tělo. Lída se čím dál více oddávala Eliščiným dotekům, ztrácela se v nich a nechávala se unášet vlnou smyslnosti.
Lída, povzbuzená Eliščinými doteky, se odvážila a jemně položila ruku na Eliščino stehno. Eliška se usmála, ale pak Lídinu ruku chytila a jemně ji stiskla. „Ne tak rychle, Liduško,“ zašeptala. „Ještě není tvůj tah.“ Eliška pak s grácií sundala Lídin hedvábný šátek z krku a s lehkostí jí svázala ruce za zády. Lída se zachvěla, když ucítila jemný, ale pevný dotek hedvábí na svých zápěstích. Každá smyčka, která se utáhla, v ní vyvolávala vlnu horka a mrazení zároveň. Intenzita emocí, které v ní Eliška probouzela, se stupňovala s každým utažením šátku. Vědomí, že je spoutaná na veřejném místě s relativně cizí ženou, ji naplňovalo směsí strachu a vzrušení. Se spoutanýma rukama se Lída vmáčkla zády do opěradla gauče, na kterém obě seděly, a v jejích očích se objevil záblesk vzrušení. Eliška se naklonila a šeptem jí do ucha řekla: „Teď už se nemůžeš bránit, Liduško. Teď už jsi jen moje.“
Lída se zachvěla a její dech se zrychlil. Věděla, že by měla protestovat, že by se měla bránit. Ale Eliščin hlas, tak jemný a přitom tak dominantní, ji paralyzoval. Místo toho, aby se vzepřela, se jí z úst vydralo tiché: „Ano.“
Eliška se usmála a naklonila se k Lídě ještě blíž. „Ano, co, Liduško?“ zašeptala jí do ucha.
Lída se zhluboka nadechla a s mírným chvěním v hlase odpověděla: „Ano, madam.“
Eliška se usmála a jemně přejela prsty po Lídině tváři. „Teď,“ zašeptala, „si dáme něco dobrého k pití, ano? Něco, co uvolní tvé napětí.“ Objednala dva opojné čaje s příměsí alkoholu, jejichž vůně byla velice omamná.
Čajovník přišel ke stolu, přijal objednávku a s úklonou odešel. Lída se cítila nesmírně napjatá. Přítomnost cizí osoby, která ovšem netušila o jejích spoutaných rukou za zády, ji nutila k ostražitosti. Bála se, že si někdo všimne jejího nepohodlného sezení nebo neobvyklého držení těla. Její srdce tlouklo jako splašené a pot jí orosil čelo. Snažila se vypadat uvolněně a přirozeně, ale každá maličkost ji znervózňovala. Zároveň v ní rostlo vzrušení z toho, že se jí podařilo utajit své spoutané ruce. Cítila se jako ve hře, kde každý okamžik může odhalit její tajemství.
Eliška se obrátila k Lídě a položila jí ruku na spoutané zápěstí. „Mezitím,“ zašeptala, „si můžeme povídat. Chci tě poznat, Liduško. Chci vědět, co se skrývá pod tou tvou stydlivou slupkou.“
Lída se zhluboka nadechla a podívala se Elišce do očí. „Co chceš vědět?“ zeptala se tiše.
Eliška se usmála. „Všechno,“ odpověděla. „Chci vědět, co tě vzrušuje, co tě děsí, co tě přitahuje.“ Položila jí prst na rty. „A chci vědět, jestli se nebojíš svých tužeb.“
Lída se zachvěla a sklopila zrak. „Mám strach,“ přiznala. „Ale zároveň jsem zvědavá.“
Eliška se usmála a jemně jí zvedla bradu. „To je dobře,“ zašeptala. „Protože já ti ukážu, že tvé touhy nejsou nic, čeho by ses měla bát. Jsou součástí tebe, Liduško. A jsou krásné.“
Eliška se naklonila a jemně políbila Lídu na rty. „A teď,“ zašeptala, „mi můžeš vyprávět o sobě. O svých snech a touhách.“ Lída se zhluboka nadechla a začala vyprávět o svých snech a touhách.
Lída se zhluboka nadechla a začala vyprávět. „Vždycky jsem snila o tom, že se odevzdám někomu, kdo mě bude ovládat,“ zašeptala. „Ale zároveň jsem se bála, že ztratím kontrolu.“
Eliška se usmála. „A co tě přitahuje?“ zeptala se.
Lída se zhluboka nadechla a cítila, jak se jí tváře zalévají horkem. „Ženy,“ přiznala tiše. „Vždycky mě přitahovaly ženy… a dominantní ženy…“ Její hlas se ztratil v šepotu. Byla vdaná a představa, že by se přiznala ke své přitažlivosti k jiným ženám, natož k dominantním ženám, byla pro ni nesmírně trapná. „Ale nikdy jsem neměla odvahu s nimi nic zkusit,“ dokončila tiše.
Eliška se usmála. „A co tě děsí?“ zeptala se.
Lída se zhluboka nadechla. „To, že se ztratím,“ zašeptala. „To, že se stanu něčím, čím nechci být.“
Eliška se usmála. „Neboj se, Liduško,“ zašeptala. „Já tě nikdy neztratím. A nikdy ti nedovolím, abys byla něčím, čím nechceš být.“
Lída se podívala Elišce do očí a ucítila, jak se jí tělem rozlévá vlna horka. „Děkuji,“ zašeptala. „Děkuji, že mi rozumíš.“
Eliška se usmála a jemně jí pohladila po tváři. „Já ti rozumím, Liduško,“ zašeptala. „Protože já jsem jako ty. Taky mám strach a taky toužím. Toužím po tom, abych někoho ovládala, abych někoho vedla. A toužím po tom, abych se někomu odevzdala, abych se mohla nechat vést. Ale vím, že to není o ztrátě kontroly. Je to o sdílení. O důvěře. A o tom, že se dva lidé mohou navzájem objevovat a poznávat.“
Lída se zhluboka nadechla a zavřela oči. „Pak mi ukaž,“ zašeptala. „Ukaž mi, jaké to je být žádoucí.“
Eliška se usmála a jemně políbila Lídu na rty. „Jak si přeješ, Liduško,“ zašeptala. „Ale nejdřív se napijeme.“
Když čajovník přinesl opojný čaj, obě poděkovaly a jakmile se vzdálil, Eliška s úsměvem podala Lídě šálek k ústům. „Napij se, Liduško,“ zašeptala. „Nech se unést chutí a vůní.“ Tímto gestem jasně ukázala, že Lída je nyní zcela v její moci a plně jí důvěřuje. Lída se napila a pocítila, jak se jí tělem rozlévá hřejivá vlna, která nebyla způsobena jen teplým nápojem, ale i pocitem naprosté odevzdanosti.
Eliška se nakloní k Lídě a jemně jí políbí na rty. „Teď,“ zašeptá, „ti ukážu, jaké to je být žádoucí.“ Než však začne s dalším krokem, vstane a s ladným pohybem zatáhne lehce průsvitné závěsy, které oddělují jejich sezení od zbytku čajovny. I když závěsy neposkytují úplné soukromí, vytvářejí intimní atmosféru, která Lídu ještě více vzruší.
Eliška se vrátí k Lídě a s pohledem, který nezná odporu, jí jemně, ale pevně chytne za ramena. „Vstaň,“ zašeptá. Lída poslechne a postaví se. Eliška jí pak otočí zády k závěsům a jemně ji přiměje pokleknout na kolena čelem ke gauči. Lída se poddá jejímu vedení a poklekne, ruce spoutané za zády, v naprosté odevzdanosti.
Eliška se usměje a pohladí Lídu po vlasech. „Takhle jsi hodná subinka,“ zašeptá. „Teď jsi přesně tam, kde tě chci mít.“ Jemně Lídě rozepne jen pár knoflíčků její blůzky, odhalujíc krajkovou podprsenku, která podtrhuje Lídinu ženskost. Lída se odevzdá Eliščiným dotekům a cítí se, jako by se vznášela v opojném oparu, chráněná závěsy před zraky ostatních hostů.
Eliška se pomalu pohybuje a Lída se jí odevzdává. Cítí se, jako by se propadala do hlubin smyslnosti. Eliščiny doteky jsou jemné a pečlivé, jako by objevovala nové území. Pomalu ji hladí a odhaluje další a další části jejího těla. Pokaždé, když se jejich pohledy střetnou, Lída instinktivně sklopí zrak, což jen umocňuje její pocit nahoty a zranitelnosti. Přesto se cítí žádoucí a krásná. Vnímá Eliščinu dominanci a poddává se jí s tichým souhlasem. Pocit relativního soukromí za závěsy umocňuje intenzitu prožitku.
Po chvíli Eliška Lídu jemně políbí a řekne: „Jsi úžasná, Liduško.“ Lída se usměje a přitiskne se k Elišce, i přes spoutané ruce. Cítí se naplněná a šťastná, jako nikdy předtím.
Eliška jí pak začne jemně rozvazovat šátek, který jí spoutal ruce. Lída se zachvěje a zhluboka se nadechne. Eliška jí pak jemně pohladí po zápěstí a políbí ji. „Už jsi volná, Liduško,“ zašeptá. „Ale pamatuj si, že kdykoliv budeš chtít, můžeš se ke mně vrátit.“
Lída se usměje a přikývne. Nyní, když má opět volné ruce, se odváží a jemně pohladí Elišku po tváři. Její dotek je lehký a opatrný, jako by se bála, že Elišku rozbije. Pak se odváží a jemně přejede prsty po Eliščině rameni, přes přiléhavé šaty, které zdůrazňují Eliščiny křivky. V návalu emocí, které v ní Eliška probudila, se pak Lída přiblíží a vášnivě políbí Elišku na rty. Polibek je plný touhy, vděčnosti a nově objevené odvahy. „Děkuji,“ zašeptá. „Bylo to… intenzivní.“
Eliška se usměje a podá Lídě její šátek. „Jsem ráda, že jsi to tak vnímala,“ řekne. „A teď už půjdeme, ano? Je čas se vrátit do reality.“
Lída přikývne a vezme si šátek. Společně s Eliškou opustí čajovnu a vydají se do nočních ulic města, kde se mísí vůně exotických koření s chladným vánkem.

Kapitola 2: Ozvěny a vlny
Lída se vrací do svého bytu za manželem. Snaží se usmívat a konverzovat, ale myšlenky jí neustále utíkají k Elišce. Vzpomíná na její doteky, na hedvábný šátek svazující její zápěstí, na sladkou chuť polibku. Cítí se rozrušená a neklidná, jako by v ní Eliška probudila něco, co dlouho spalo – touhy a pocity, které Lída dosud nepoznala. Její tělo je napjaté a citlivé, jako by stále cítilo Eliščiny doteky.
Večer, když manžel usne, se Lída potají vkrádá do koupelny. Horká sprcha jí pomáhá uvolnit napětí, ale zároveň probouzí její smyslnost. Pod proudem vody si Lída představuje Eliščiny ruce na svém těle. Vzpomíná na to, jak klečela na kolenou, spoutaná a odevzdaná. Vybavuje si Eliščiny doteky na svých ramenou, šíji, krku, na odhalených ňadrech i na břiše. Jemně, lehce, jako by kopírovala Eliščiny pohyby, se dotýká sama sebe. Jednou rukou klouže po svém těle, objevuje znovu ta místa, která Eliška svými doteky proměnila v ohniska touhy. Druhou rukou si pouští sprchu a nechává horký proud vody stékat po svém klíně. Pak si proud vody nasměruje přímo na poštěváček. Vzpomíná na Eliščin dech na svém krku, na její šepot, na její dominantní pohled. Zavírá oči a nechává se unášet vlnou vzpomínek. Její tělo se chvěje a vlní v rytmu představ. Vzpomíná na to, co všechno by s Eliškou mohla dělat, kdyby se nebála. A pak, v návalu touhy a vzrušení, Lída exploduje v silném orgasmu, který jí podlomí nohy. Pod proudem vody se jí tělo kroutí v extázi a z úst jí uniká tiché sténání. Po chvíli se Lída cítí vyčerpaná, ale zároveň naplněná. Ví, že to, co se stalo v čajovně, navždy změnilo její život.
Lída po silném orgasmu, který ji doslova vyčerpal, ale zároveň naplnil novou energií, ví naprosto jasně: chce, potřebuje, touží Elišku vidět znovu. Nejde jen o fyzickou touhu, je to hlubší, niternější potřeba. Touží po Eliščině doteku, po jejím pohledu, po jejím šepotu. Touží po tom znovu prožít ten pocit odevzdání a vzrušení, který s ní zažila v čajovně. Zároveň ji ale ochromuje hrozný strach. Bojí se, jak Eliška zareaguje na její touhu. Bojí se, že bude příliš naléhavá, že ji svou touhou odežene. Bojí se, že se manžel dozví o jejím probuzeném chtíči, že se dozví o Elišce. Miluje svého muže, je jí oporou, je zvyklá na jeho doteky. Představa, že by ho mohla ztratit, ji děsí. Ale touha po Elišce, ta neznámá, divoká touha, je silnější než strach. Lída se cítí rozpolcená, ztracená ve víru protichůdných emocí. Její srdce je rozpolcené mezi láskou a touhou, mezi jistotou a neznámým vzrušením. Neví, jak z toho ven, neví, co má dělat. Jen ví, že Elišku chce znovu vidět.
Lída bere svůj telefon, prsty jí nervózně přejíždějí po displeji, a chce Elišce napsat zprávu, která by vyjádřila všechnu tu touhu, která ji pohlcuje. Chce jí napsat, jak moc na ni myslí, jak ji pronásledují vzpomínky na Eliščiny doteky a polibky. Chce jí napsat, jak se cítila spoutaná a odevzdaná, jak ji Eliščiny doteky doháněly k šílenství, jak se pod Eliščinýma rukama její tělo proměnilo v ohnisko touhy. Chce jí napsat, jak moc touží po tom znovu prožít ten pocit odevzdání a vzrušení, jak moc touží po tom, aby ji Eliška znovu objevovala. Chce jí napsat, jak moc ji chce vidět, jak moc ji chce znovu cítit, jak moc ji chce znovu líbat. A jak moc si přeje dotýkat se Eliščina těla. Představuje si, jak by jemně klouzala prsty po jejích křivkách, jak by zkoumala její citlivá místa, jak by se jejich doteky prolínaly a jejich těla se spojila v jedno. Chce jí napsat, jak moc touží po tom, aby se Eliška pod jejíma rukama chvěla a sténala, tak jako se ona chvěla a sténala pod Eliščinýma rukama. Ale než stačí napsat jediné slovo, než se odváží vyjádřit všechnu tu touhu, která ji pohlcuje, displej se rozsvítí a pípne příchozí SMS.
Eliška se vrací do prázdného bytu, ale její mysl je zaplněná Lídou. Každý kout bytu jí připomíná Lídinu zranitelnost, její touhu, její krásné tělo. Chce Lídu znovu vidět, prozkoumat nejen její, ale i své vlastní touhy, které se po setkání s Lídou probudily s nečekanou silou. Vzpomíná na to, jak Lída před ní klečela, odevzdaná a spoutaná, s touhou vepsanou v každém gestu, v každém pohledu. Eliška cítí nutkavou potřebu Lídu ovládat, vlastnit ji, dovést ji k extázi, kterou by Lída bez ní nikdy nepoznala. Nejde jen o fyzickou touhu, je to hlubší, niternější potřeba. Eliška chce, aby Lída byla plně otevřená, aby se jí svěřila se svými nejniternějšími touhami a strachy. Chce, aby Lída v ní viděla nejen dominantní partnerku, ale i nejlepší kamarádku, někoho, komu se může plně odevzdat. Chce prozkoumat každou křivku jejího těla, každý kousek její duše, chce ji naučit, jaké to je být žádoucí, jaké to je být milovaná, ale zároveň podrobená. Chce jí ukázat, jaké to je odevzdat se a nechat se vést, jaké to je být plně v něčí moci. Touží po tom, aby Lída toužila po ní stejně silně, jako ona touží po Lídě. Eliška si představuje, jak by jí Lída opět klečela u nohou, s hlavou skloněnou v odevzdanosti. Přála by si, aby jí mohla nasadit obojek, symbol Lídiny podřízenosti, ale také Eliščiny lásky a touhy, jenž by jasně určil, kam a komu Lída patří. Eliška si představuje, jak by Lída s obojkem na krku, s pokorou v očích, přijímala její doteky, rozkazy a rozmary, jak by se pod jejíma rukama chvěla a sténala. Ale především si představuje, jak by se jí Lída svěřovala se svými nejniternějšími touhami a strachy, jak by se jí plně odevzdala a jak by jí plně důvěřovala.
V noci se Elišce zdá sen, který je tak živý, že se jí po probuzení zdá, jako by skutečně prožila nejintenzivnější chvíle svého života. Sen ji vrací do čajovny, ale tentokrát je atmosféra mnohem uvolněnější, divočejší. Obě ženy jsou nahé, jejich těla se dotýkají v tichém slibu. Lída má spoutané ruce, ne hedvábným šátkem, ale pevným provazem, který zdůrazňuje její odevzdanost. Na krku se jí leskne obojek, symbol Eliščiny touhy a nadvlády, a oči jí zakrývá sametová páska, která ji zbavuje zraku a ponechává ji napospas ostatním smyslům. Eliška se nejprve vášnivě líbá s Lídou, jejich rty se setkávají v tanci touhy a objevování. Eliška líbá Lídu na krk, na ramena, na ňadra, na břicho, na stehna. Lída jí líbání opětuje, odevzdaně, toužebně, s něhou. Eliška jemně klouže prsty po Lídině těle, zkoumá každou křivku, každý kousek její kůže, která se pod jejími doteky chvěje. Dotýká se jejích ňader, hraje si s bradavkami. Dotýká se jejích stehen, klouže prsty mezi jejími nohama. Lída sténá a její tělo se vlní v rytmu slasti, kterou Eliška udává. Když Eliška klouže prsty po Lídině klíně, zaznamená Lídino vzrušení, vlhkost jejího klína. Smyslně a vášnivě nabere na prsty její nektar slasti a ochutná jej. Líbí se jí Lídino vzrušení a touha po ní samé. Eliška se dotýká Lídina klína, jemně, vášnivě, s touhou, která ji pohlcuje. Lída se pod jejíma rukama chvěje a sténá, její tělo se vlní v rytmu slasti. Nakonec si Eliška sedne na gauč a uchopí Lídinu hlavu, navede ji do svého klína. V tom okamžiku se Eliška probouzí, s rozechvělým tělem a touhou, která ji pohlcuje. Sen je natolik intenzivní, že Eliška nedokáže odolat. Vytáhne svého „robertka“, jehož chladný kov jí připomíná Lídinu pokožku. S každým pohybem si představuje Lídu, její sténání, její odevzdané tělo. Její fantazie jsou plné vášně, touhy a Lídy. Cítí se mocná, dominantní, jako by Lída byla plně v její moci. Její tělo se vlní v rytmu slasti, která se stupňuje s každým pohybem. V návalu extáze si představuje, jak by Lídě nasadila obojek, symbol jejich vztahu, symbol Lídiny podřízenosti. S každým dalším pohybem si představuje Lídu jak klečí u jejích nohou a odevzdaně přijímá její rozkazy. Eliščiny fantazie dosáhnou vrcholu a ona se s výkřikem odevzdá vlně slasti. Po uspokojení se Eliška cítí naplněná, ale zároveň touží po skutečném doteku Lídy. Rozhodne se, že jí napíše SMS zprávu.
Eliška napíše Lídě SMS zprávu, ve které se snaží vyjádřit svou touhu po dalším setkání a po tom, aby se jí mohla znovu dotýkat: „Lído, myslím na tebe neustále. Tvé doteky, tvá vůně, tvůj dech… mě pronásledují. Toužím po tom, abych tě mohla znovu cítit, abych se mohla znovu dotýkat tvého těla, abych mohla znovu objevovat tvé rozkošné reakce na mé doteky. Chci tě znovu vidět, chci tě znovu cítit pod svýma rukama, chci tě znovu slyšet sténat slastí. Chci tě celou. A chci, abys byla celá moje, tak jako já chci být celá tvoje.“
Po chvíli váhání Lída odpoví: „Eliško… tvá slova mě… ochromují. Cítím se… ztracená. Ale zároveň… vím, že tě chci. Chci tě cítit, chci se ti odevzdat. Chci, abys mě objevovala, tak jako já chci objevovat tebe. Chci, abys byla celá moje. A já… přála bych si ti patřit celá.“
Eliška: „Lído… tvá slova jsou jako balzám na mou duši. Toužím po tobě stejně silně, jako ty po mně. Chci tě objevovat, chci tě vlastnit. Chci, abys byla celá moje, a já… chci být celá tvoje. Chci, abys mi plně důvěřovala, abys se mi plně odevzdala. A chci, abys mi patřila. Chci, abys mi klečela u nohou a s pokorou v očích přijímala mé doteky.“
Lída: (chvějícím se hlasem) „Klečet u tvých nohou…? Eliško, co… co tím myslíš? Co přesně chceš?“
Eliška: „Lído… toužím po tobě celou svou bytostí. Chci, abys mi plně důvěřovala, abys se mi plně odevzdala. Chci, abys mi patřila. Chci, abys mi klečela u nohou a s pokorou v očích přijímala mé doteky. Chci… chci ti ukázat, jaké to je být v mé moci, jaké to je být milovaná a zároveň podrobená. Chci ti dát něco… něco, co změní tvůj pohled na lásku a touhu. Něco… co prohloubí naše pouto. Ale nejdřív… nejdřív potřebuji tvou plnou důvěru. Potřebuji, abys mi věřila tak, jako ještě nikomu jinému. Potřebuji, abys mi dala své srdce, svou duši, své tělo. Potřebuji, abys mi dala všechno.“
Lída: „Eliško… to, co říkáš… to je… to je šílené. Ale zároveň… zároveň cítím, jak mě to k tobě táhne. Jako bys mi nabízela něco zakázaného, něco, po čem toužím, ale zároveň se bojím. Tvé doteky… tvá slova… tvá moc… probouzí ve mně něco, co jsem nikdy předtím necítila. Chci tě. Chci se ti odevzdat. Chci, abys mě objevovala. Ale zároveň… zároveň se bojím. Bojím se, co se stane, pokud se ti odevzdám. Bojím se, že ztratím kontrolu, že se změním v někoho, koho nepoznávám. A bojím se, že se to manžel dozví. Leží vedle mě, spí, a neví o ničem. Nechci mu ublížit. Nechci ho ztratit. Ale ty… ty mě tak přitahuješ. Jako magnet. Jako droga. Jsi pro mě nebezpečná a neodolatelná zároveň.“
Eliška: „Lído, vím, že to, co cítíš, je komplikované. Strach a touha, to je silná kombinace. Ale věř mi, že tě nechci ztratit. Ani nechci, abys ztratila ty sama sebe. Chci jen, abys mi důvěřovala. Chci ti ukázat, že to, co se mezi námi děje, není jen o fyzické touze. Je to o hlubokém spojení, o pochopení, o sdílení těch nejniternějších částí nás samých. A vím, že to zní šíleně, ale věřím, že to, co se mezi námi děje, je vzácné. A nechci, aby to zmizelo.“
Lída (s mírným úsměvem): „Eliško… tvá slova mě uklidňují. Ale… ale i tak se bojím. Bojím se, co se stane. Bojím se, že se změním. Bojím se, že se to manžel dozví. Ale… ale zároveň… zároveň cítím, že ti můžu věřit. Cítím, že mi nechceš ublížit. Cítím, že to, co se mezi námi děje, je… je zvláštní. Ale… ale zároveň… zároveň cítím, že je to správné. Že to tak má být.“
Eliška: „Lído, tvá upřímnost je pro mě jako balzám. Vím, že jsi silná žena, a vím, že dokážeš najít cestu, jak se s tím vším vypořádat. A já ti chci být oporou. Chci ti pomoct najít tu cestu. Chci ti ukázat, že to, co se mezi námi děje, je krásné a vzácné. A že to stojí za to. Teď už ale musím jít, má subinko. Mám pocit, že se mi do snů vkrádáš už teď. A jsem si jistá, že se v nich budeme potkávat celou noc. Dobře se vyspi, Lído. A nech si zdát o mně. Sladké sny, má lásko.“
Lída (s ruměncem ve tvářích a hravým úsměvem): „I já cítím to zvláštní pouto, které se mezi námi vytvořilo. A už teď se nemůžu dočkat, až se znovu setkáme a budeme pokračovat v našich… hrách. Doufám, že budou stejně vášnivé, jako naše dnešní setkání. Dobře se vyspi, Eliško. A nech si zdát o mně. Sladké sny, má touho… má Paní.“
Liduška ještě nějakou dobu kontrolovala svůj telefon a čekala na nějakou odpověď. Ale zpráva od Elišky zůstala nezobrazena. To mohlo znamenat jediné. Její Eliška opravdu usnula. A tak se i Lída více zavrtala do svého polštáře, zavřela oči a snila o své Elišce. Nakonec i Lídu přemohl spánek a ona se oddala sladkému snění. V jejích snech se objevovaly Eliščiny doteky, její šepot a její dominantní pohled. Představovala si, jak klečí u jejích nohou a odevzdaně přijímá její rozkazy. S každým dalším snem se Lídina touha po Elišce prohlubovala a ona se nemohla dočkat, až se s ní znovu setká.

Kapitola 3.: Lídina odevzdanost
Dobré ráno, má subinko,“ četla Lída Eliščina slova a cítila, jak se jí rozlévá hřejivý pocit po celém těle. „Doufám, že jsi se vyspala do růžova a že se ti zdály krásné sny. Tvé oslovení ‚má Paní‘ mě nenechává chladnou. Cítím se mocná a zároveň… zranitelná. Mocná, protože vím, že tě mám ve své moci. Zranitelná, protože vím, že mi můžeš zlomit srdce. Přeji ti krásný den, má lásko. A pamatuj, že na tebe myslím každou vteřinu.“
Lída si povzdechla a zavřela oči, aby si Eliščina slova mohla vychutnat. „Má Paní,“ zašeptala a cítila, jak jí tváře zalévá ruměnec. Eliščina moc nad ní byla jako jemná pavučina, která ji obklopovala a zároveň chránila. Lída se cítila ztracená a nalezena zároveň.
Věděla, že se odevzdala do rukou ženy, která ji fascinovala i děsila zároveň. Eliška byla jako bouře, která rozvířila stojaté vody jejího života. Lída se bála, co se stane, až bouře utichne, ale zároveň toužila po každém dalším závanu větru, po každém dalším blesku.
Vstala z postele a zamířila do koupelny. Pohled do zrcadla ji překvapil. V jejích očích se zračila nová jiskra, touha, která jí dříve neznámá. Dotkla se svých rtů, které si pamatovaly Eliščin polibek, a cítila, jak se jí tělo chvěje.
„Co to se mnou děláš, Eliško?“ zašeptala do zrcadla a v jejím hlase se mísila touha se strachem. Věděla, že se změnila, že už není tou ženou, která před pár hodinami vstoupila do čajovny. A zároveň věděla, že se nechce vrátit zpět.
Vzala do ruky telefon a napsala Elišce zprávu: „Dobré ráno, má Paní. I já na tebe myslím. A nemůžu se dočkat, až se znovu setkáme.“
„Moc mě mrzí, má subinko, ale tento týden je pro mě šílený. Mám pocit, že se nezastavím. Ale slibuji, že jakmile to bude možné, uvidíme se.“
Lída si povzdechla. „Chápu, Eliško. Ale chybíš mi. Moc.“
„Ty mně taky, Lído. A věř mi, že vím, jaké to je. Mám pocit, jako bych tě cítila všude kolem sebe. Jako bys byla můj stín.“
Lída se usmála, i když jí v srdci svírala touha. „Můj manžel má narozeniny,“ psala o pár dní později. „Musím se mu věnovat, víš, jak to chodí. Rodinné povinnosti… Ale slibuji, že jakmile to bude možné, celá se ti odevzdám.“
„Samozřejmě, Lído. Rodina je důležitá. Ale pamatuj, že já tu budu, až budeš připravená. A budu se tě nedočkavě vyhlížet.“
„Eliška mi ukázala nový svět,“ pomyslela si Lída s úsměvem. „Svět, kde se můžu cítit svobodná a milovaná. A i když teď nemůžeme být spolu, vím, že se brzy uvidíme.“
Lída se zadívala na displej telefonu, na Eliščinu zprávu, a cítila, jak se jí v hrudi rozlévá teplo. „Všechno kolem mě září,“ pomyslela si. „I když je Eliška daleko, cítím ji blízko sebe. Je jako slunce, které mi osvětluje cestu.“
Lída si představovala Eliščiny doteky, její šepot, její dominantní pohled. V jejích fantaziích se objevovaly obrazy vášnivých setkání, něžných polibků a odevzdaných těl. Cítila se naplněná touhou a očekáváním.
„Nemůžu se dočkat, až se znovu setkáme,“ zašeptala Lída do prázdného pokoje. „Až se naše těla znovu spojí v jedno a naše duše se dotknou. Až budu moci klečet u jejích nohou a celá se jí odevzdat.“
Lída vzala do ruky telefon a začala psát zprávu. Její prsty tančily po displeji, její srdce zpívalo radostí. Věděla, že se brzy uvidí se svou láskou. A věděla, že to bude stát za to.
Dny plynuly a Lídina touha po Elišce neustále rostla. Každé ráno ji probudila Eliščina zpráva, plná něžných slov a vášnivých slibů. Během dne si pak vyměňovaly krátké, ale o to intenzivnější zprávy, které jim pomáhaly překonat vzdálenost a udržet plamen jejich touhy při životě. A každou noc, než Lída usnula, jí Eliška poslala poslední zprávu, sladkou a smyslnou, která ji ukolébala do snů plných Eliščiných doteků.
Eliška si užívala svou moc nad Lídou a občas do jejich konverzací vkládala drobné úkoly, které Lídu udržovaly v poslušnosti a připomínaly jí, kdo je tu pánem. Jednou Lídě například napsala: „Dnes si vezmi provázkové kalhotky a jdi se projít do parku. Ať všichni vidí, jak jsi moje.“ Jindy jí zase poslala zprávu: „Připni si prádelní kolíčky na bradavky a pošli mi fotku. Chci vidět, jak trpíš pro mě.“
Lída tyto úkoly plnila s poslušností a s tichým vzrušením. Věděla, že Eliška ji testuje, že zkouší hranice její poslušnosti. Ale zároveň cítila, že tyto úkoly jsou součástí jejich hry, hry, která ji naplňovala vzrušením a touhou.
Eliščina kreativita v těchto úkolech byla neomezená. Lída se tak jednoho dne procházela po městě s roubíkem v ústech, který chytře ukryla pod šálu, aby nevzbudila zbytečnou pozornost. Jindy zase klečela v rohu místnosti a odříkávala Eliščino jméno, jako mantru, která ji spojovala s její Paní. Každý úkol byl pro Lídu novou výzvou, novým způsobem, jak se Elišce odevzdat a ukázat jí svou poslušnost, svou oddanost.
A pak nadešel den D. Den, kdy se obě ženy konečně vymanily ze svých povinností a mohly se opět setkat. Eliška Lídě poslala poslední zprávu: „Pečlivě se připrav na naše setkání, má subinko. Chci, abys byla dokonalá.“ Lída věděla, že ten den chce Elišku ohromit, chce, aby byla její Paní maximálně spokojená, aby ji svým zjevem dráždila, provokovala, přitahovala a hlavně vzrušovala. Proto si na ten den Lída vzala v práci volno. Když manžel odešel jako obvykle do práce, vyskočila z postele a zamířila rovnou do koupelny. Tam si napustila vanu s omamně vonící pěnou a na chvíli se do ní ponořila. V tu chvíli se cítila tak příjemně. Jen litovala, že Eliška tam nemůže být s ní. Když se po nějaké době vynořila z pěny, pečlivě se osprchovala a ještě pečlivěji oholila, aby ani chloupek nevadil Eliščiným dotekům. Vytvořila ve svém klíně hladkou pokožku. Jen malý trojúhelníček pečlivě upravených chloupků si nechala nad vrcholem své svatyně, jako malý vzdor, jako připomínku své vlastní identity. Vylezla z vany a osušila se. Pak už jen lehce výraznější líčení a rudá rtěnka, která slibovala hřích. Lída byla se svým výkonem spokojená. Nezbývalo než se obléci. Z hloubi skříně vytáhla podvazkový pás, tmavé, hedvábně jemné punčošky, které se leskly jako noční obloha, dlouhou volnou sukni z lehounkého materiálu, která při chůzi ladně splývala s jejím tělem, bílou halenku z jemné krajky, která odhalovala jen tolik, kolik bylo potřeba, a černý korzet, který formoval její postavu do dokonalých křivek. Ze šuplíku pak vyndala podprsenku a tanga. Obojí chvíli prohlížela a pak zase uložila do šuplíku. Podprsenka a korzet se nesnášely a tanga by byla zbytečná. Lída chtěla Elišce ukázat, že je odvážná a jde naostro, a zároveň jí připravit milé překvapení, až po ní bude bloudit rukama. Líduška se pečlivě ustrojila, korzet dotáhla tolik, že sotva popadala dech. Prohlédla se v zrcadle a byla sama se sebou velice spokojená. Když se takhle viděla v zrcadle a pomyslela na Elišku, cítila, jak jí její svatyně zvlhla a první kapičky jejích milostných šťáviček si razí cestu ven.
Ani Eliška nezahálela. Věděla, že dnešní setkání je jiné, výjimečné, a chtěla Lídu ohromit svou dokonalostí, svou dominancí. Proto si dopřála dlouhou, horkou koupel, naplněnou esenciálními oleji, které uvolnily její svaly a připravily ji na nadcházející vášeň. Z koupelny vystoupila s pokožkou rudou jako plamen, který v ní hořel, jako oheň, který hodlala Lídě rozdmýchat. Pečlivě se nalíčila, zvýraznila své pronikavé oči, které dokázaly Lídu zlomit jediným pohledem, a rty natřela rudou rtěnkou, která slibovala hřích, slibovala rozkoš i bolest. Vlasy si upravila do dokonalého, ledově chladného účesu, který podtrhoval její dominantní krásu, její moc. Oblékla si černé krajkové prádlo, které odhalovalo jen tolik, kolik bylo potřeba, aby Lídu dráždilo, aby ji nutilo toužit. Na něj si oblékla rudé šaty z hedvábí, které ladně splývaly s jejím tělem, s každým jejím pohybem. Eliška věděla, že v těchto šatech bude neodolatelná, že Lída bude klečet u jejích nohou a prosit o její doteky, o její milost. A Eliška se těšila, až Lídě tu milost udělí, až ji bude ovládat, až ji bude mít celou pro sebe.
Zbylé hodiny do setkání se vlekly jako roky, každá minuta byla mučivě dlouhá. Lída se nemohla dočkat, až se opět setká s Eliškou, až se jí bude moci celá odevzdat. Každý dotek, každé slovo, které si vyměnily, ji naplňovalo touhou a vzrušením.
Eliška, vědoma si Lídina očekávání, poslala jí poslední zprávu: „Jdi do parku na kraji města a vezmi si s sebou svůj šátek.“ Zprávu zakončila smajlíkem čertíka, který sliboval tolik očekávanou a vytouženou hru. Lída se usmála, věděla, že Eliška má pro ni připravené něco speciálního.
Srdce jí bušilo jako splašené, když se vydala na cestu do parku. Věděla, že Eliška ji tam čeká, že ji tam bude ovládat, že ji tam bude mít celou pro sebe. S každým krokem se její touha stupňovala, její tělo se chvělo očekáváním. Věděla, že dnešní setkání bude jiné, intenzivnější, vášnivější. A věděla, že se Elišce celá odevzdá, že jí dá vše, co bude chtít.
Lída dorazila do parku a rozhlédla se po Elišce, ale ta tam nebyla. Srdce jí na okamžik sevřela úzkost, ale pak si řekla, že Eliška má jistě dobrý důvod ke zpoždění. Sedla si na lavičku, vyndala knihu a snažila se číst. Ale myšlenky jí neustále utíkaly k Elišce, k jejich nadcházejícímu setkání. Neustále se rozhlížela doleva a doprava a hledala svou Paní.
Náhle ji zezadu někdo objal kolem ramen a políbil na krk. Lída na okamžik ztuhla, překvapená a zmatená. Ale pak se jí do mysli vloudila Eliščina vůně, její dotek, její přítomnost. Otočila hlavu a její rty se setkaly s rty Elišky v vášnivém polibku. Eliška polibek opětovala a obě ženy se na dlouhou chvíli spojily v krásném, dlouhém polibku, plném vášně, touhy a očekávání.
Eliška si po vášnivém přivítání sedla vedle Lídy na lavičku a zdála se být neobvykle nervózní. Než se Lída stačila zeptat, co se děje, Eliška jí něžně položila prst na rty. „Líduško, má subinko, dovol mi ti teď zavázat oči.“ Lída, plná důvěry a touhy, bez váhání podala Elišce svůj šátek. V gestu naprosté odevzdanosti, které Elišku hluboce dojalo, Lída před svou Paní poklekla. Eliška s dojetím uvázala šátek kolem Lídiných očí a zašeptala: „Miluji tě, Lído. Jsi tak nádherná. Jsi jako anděl, který sestoupil z nebes, aby mě spasil.“
Lída, s očima zahalenýma v temnotě, se instinktivně chtěla zvednout a usednout vedle Elišky, ale jemný tlak na rameno jí dal jasně najevo, že má zůstat klečet. „Líduško, má lásko,“ pokračovala Eliška, jejíž hlas se chvěl emocemi. „Mám pro tebe dar. Dar, který je pro mě nesmírně cenný. Dar, který nás spojí poutem silnějším než cokoliv, co jsem kdy zažila. Ale potřebuji tvoji naprostou důvěru, Lído. Potřebuji vědět, že se mnou chceš sdílet všechno – pocity, emoce, vášeň, i temnotu. Proto máš zavázané oči, Líduško. Proto nevíš, co tě čeká. Potřebuji vědět, že mi bezmezně důvěřuješ.“
Lída na kolenou, s hlavou skloněnou v hlubokém dojetí, se snažila zadržet slzy, které se jí draly do očí. Hlas se jí chvěl a v hrdle měla sucho, takže její slova byla spíš šepotem, než hlasitým vyznáním. „Ano, má Paní… Prosím… chci s tebou být spojená… chci s tebou sdílet všechno… dobré i zlé…“
V tu chvíli Eliška s něžnou rozhodností nasadila Lídě na krk tenký kovový obojek. Jeho chladný dotek způsobil, že Lída zatajila dech. Cítila, jak jí kov obepíná hrdlo, jak se jí dotýká kůže s nečekanou intenzitou. Jemně se obojku dotkla prsty, zkoumala jeho hladký povrch, jako by to byl posvátný artefakt, něco neuvěřitelně křehkého a cenného zároveň.
Nahmatala kroužek v přední části obojku a chvíli jej zkoumala, jako by se snažila pochopit, co to pro ni znamená. Pak, s tichým výdechem, který byl spíš vyznáním, než pouhým slovem, zašeptala: „Děkuji… má Lásko… děkuji ti za to, že mohu být tvou…“ V jejím hlase se mísila úcta, odevzdanost a nekonečná vděčnost.
Eliška s něžným úsměvem pomohla Lídě vstát, sundala jí šátek z očí a nechala ji, aby se poprvé podívala na svět se svou novou ozdobou. Lídiny oči se rozšířily údivem a v jejím pohledu se mísila zvědavost s jemným nádechem nervozity. Eliška, chápající Lídinu touhu prozkoumat tento nový symbol jejich spojení, vytáhla ze své kabelky malé zrcátko a s něžným gestem ho namířila na Lídu.
Lída se zadívala na svůj odraz, na ten tenký kovový obojek, který teď zdobil její hrdlo. V slunečním světle se třpytil a odrážel jemné paprsky, jako by nesl v sobě kousek samotného slunce. V Lídině mysli se rojily protichůdné pocity. Byl to chladný kov, ale zároveň v ní vyvolával hřejivý pocit sounáležitosti, pocit, že konečně patří někomu celým svým srdcem.
Jemně se dotkla obojku prsty, jako by se bála, že se rozplyne. Cítila pod nimi chladný, hladký povrch a v tu chvíli si uvědomila, že tento obojek není jen ozdobou. Je to symbol jejího odevzdání, jejího bezpodmínečného spojení s Eliškou. Symbol, který ji navždy změnil. V očích se jí objevily slzy, slzy dojetí a vděčnosti. „Je nádherný,“ zašeptala s chvějícím se hlasem. „Děkuji ti, Eliško. Děkuji, že jsi mě přijala do svého světa.“
Eliška Lídu bezeslova objala a pevně ji tiskla k sobě. Lída se v jejím náručí cítila v bezpečí, jako by našla útočiště před bouří emocí, která se jí právě přehnala hlavou. Eliška ji jemně pohladila po vlasech a políbila na čelo, jako by se snažila utišit její rozbouřené myšlenky. Chvíli tak seděly v tichém objetí, dokud se Lída alespoň trochu neuklidnila.
Lída hleděla do očí Elišky, jako by se snažila v nich číst budoucnost. Eliščin pohled byl něžný, ale zároveň plný rozhodnosti. Po chvíli ticha se Eliška zeptala: „Líduško, má lásko, nevadilo by ti, kdybychom se přesunuly ke mně? Bydlím hned vedle parku a chtěla bych tě mít jen pro sebe.“ V jejím hlase zazněla touha, která Lídu naplnila hřejivým pocitem.
Lídino srdce se rozbušilo a tváře jí zalil ruměnec. „Samozřejmě, Eliško,“ zašeptala s úsměvem, který prozrazoval její touhu. „Chtěla bych být s tebou kdekoli. Jen ty a já.“ Věděla, že tento okamžik je zlomový, že se odevzdává do Eliščiných rukou s naprostou důvěrou. Toužila po každém jejím doteku, po každém jejím slovu. Chtěla být s ní, ponořená do světa, který jí Eliška odhalila.

Kapitola 4: V Eliščině náruči
Eliška s jemnou dravostí odepínala Lídinu halenku, odhalujíc její tělo sevřené v černém sametovém korzetu. S každým odhaleným kouskem Lídiny kůže se Eliščina touha rozhořela. Lída se poddávala jejím dotekům s tichým vzrušením, prahnouc po každém pohlazení, po každém polibku.
Eliška se zahleděla na Lídu, její oči planuly chtíčem. „Drahá,“ zašeptala roztřeseným hlasem, „toužím po tobě. Chci tě celou pro sebe.“ Její ruka sklouzla k Lídinu pasu a začala pomalu rozepínat sukni. Lída zatajila dech, když její prsty odhalily jemnou kůži. Eliška se naklonila a políbila Lídu na břicho, rty se jí pohybovaly s delikátní naléhavostí. Lída se prohnula v zádech a tiše zasténala. Její doteky byly jako plameny, které spalovaly její tělo.
Eliška se pomalu přesunula k Lídiným rtům a vášnivě ji políbila. Lídiny rty se otevřely a polibek opětovala s touhou, která se jí drala z hloubi duše. Eliščiny ruce bloudily po Lídině těle, odhalujíc její jemnou kůži sevřenou v sametovém korzetu a hedvábných punčochách. Když její ruce sklouzly níže, s překvapením zjistila, že Lída nemá na sobě žádné spodní prádlo. Její prsty se dotkly jemné kůže a Eliška zatajila dech.
„Líduško…“ vydechla s úžasem. „Ty… ty jsi tak… nádherná.“ Lída sklopila pohled a tváře jí zalil ruměnec. „Chtěla jsem… chtěla jsem ti udělat radost,“ šeptla roztřeseně. „Chtěla jsem ti ukázat, jak moc po tobě toužím.“ Eliška se usmála a něžně se dotkla Lídiny tváře. „Jsi dokonalá,“ vydechla s obdivem. „Tvá odvaha… tvá touha… mě naplňuje vzrušením. Jsi přesně to, co jsem hledala.“
Eliška se sklonila a začala jemně líbat Lídin krk, rty se jí pohybovaly s delikátní něhou po kůži sevřené sametovým korzetem. Lídino tělo se chvělo rozkoší. Její doteky byly jako jemné pohlazení, které ji spalovalo touhou. „Pojď ke mně, Líduško,“ zašeptala a jemně zatáhla za Lídinu ruku, aby vstala. Lída poslušně vstala a Eliška dokončila rozepínání její sukně. „Jsi tak krásná,“ vydechla a její ruce se dotýkaly Lídiny jemné kůže. „Pojď se posadit,“ řekla a něžně Lídu vedla k pohovce. Lída se posadila a Eliška na ni toužebně pohlédla.
„Líduško,“ šeptla roztřeseně, „toužím po tobě. Chci tě celou pro sebe.“ Eliška se sklonila k Lídě a něžně se dotkla jejího těla. „Teď,“ vydechla, „je řada na mně. Chci tě svázat. Chci, abys mi ukázala, jak moc mi patříš.“ Lída se na ni s překvapením zadívala, ale poslušně přikývla.
Eliška vzala hedvábné šátky, které ležely na nočním stolku, a začala svazovat Lídiny ruce za zády. Lída se poddala Eliščiným dotekům a s tichým vzrušením sledovala, jak ji svazuje. Její prsty se něžně dotýkaly Lídiny kůže, odhalujíc ji kousek po kousku. Když byly Lídiny ruce svázané, Eliška na ni toužebně pohlédla. „Teď,“ vydechla, „roztažené nohy ti přivážu k nohám postele.“ Jemně roztáhla Lídiny nohy a hedvábnými šátky jí je přivázala k nohám postele. Lída se s roztaženýma nohama a svázanýma rukama cítila zranitelně a zároveň vzrušeně.
Eliška na Lídu toužebně pohlédla a něžně se dotkla jejího těla. „Jsi moje,“ vydechla s nádechem vlastnictví. „A já se o tebe postarám.“ Naklonila se a začala líbat Lídino tělo, rty se jí pohybovaly s delikátní péčí. Lídino tělo se chvělo rozkoší. Její doteky byly jako jemné pohlazení, které ji spalovalo touhou.
Eliška na Lídu toužebně pohlédla. „Liduško,“ vydechla, „teď začíná naše hra.“ Její prsty jemně obkroužily Lídino tělo, dotýkaly se citlivých míst a vyvolávaly v Lídě vlny rozkoše. Naklonila se a jemně políbila Lídu na krk. „Jsi tak krásná,“ vydechla a rty se jí pohybovaly s delikátní jemností po Lídině kůži. „Chci tě slyšet sténat, Liduško. Chci slyšet, jak moc po mně toužíš.“ Lída se prohnula v zádech a tiše zasténala. „Eliško…“ šeptla roztřeseně. „Chci… chci se ti poddat. Chci přijímat tvou slast.“
Eliška se usmála a políbila Lídu na rty. „Jsi dokonalá, Liduško,“ vydechla a její ruka sklouzla k Lídinu klínu. „A já ti ukážu, jak moc tě miluji.“ Lída se prohnula v zádech a hlasitě zasténala, když se její prsty dotkly jejího klínu. „Eliško… prosím…“ vydechla toužebně. Naklonila se a začala líbat Lídin klín, rty se jí pohybovaly s delikátní pečlivostí. Lída se nechala unášet jejími doteky s tichým vzrušením, toužíc po každém pohlazení, po každém polibku. Cítila se ztracená v Eliščině náruči, jako by se ocitla v jiném světě, ve světě, kde existovala jen ona a Eliška. „Eliško…“ šeptla Lída roztřeseně, „miluji tě. Jsi tak… dokonalá.“
Eliška se odtáhla a zadívala se Lídě do očí, v nichž se zračila touha a posedlost. Prudce natáhla ruku k Lídinu obojku a pevně ho sevřela. Přitáhla si Lídinu hlavu blíž k sobě, až se jejich tváře téměř dotýkaly. Eliščin hlas se změnil, zmizel z něj veškerý náznak mazlivosti a nahradila ho chladná, agresivní touha. „Jsi moje,“ zasyčela jako had, její hlas byl drsný, ale zároveň nesmírně dráždivý. „A teď si tě vezmu, jak já budu chtít.“ Lída se zadívala Elišce do očí a cítila, jak se jí v hrudi svírá úzkost i touha zároveň. Věděla, že se odevzdala do rukou ženy, která ji fascinovala i děsila zároveň. „Ano, Eliško,“ šeptla roztřeseně. „Jsem tvoje. Vezmi si mě.“ V jejím hlase se mísila odevzdanost, touha, strach i chtíč.
Eliška na Lídu dravě pohlédla. „Teď,“ zasyčela, „začíná skutečná hra.“ Její prsty se s hrubou silou dotkly Lídina těla, zkoumaly každou křivku, každý záhyb, jako by mapovaly území, které si nárokovala. Lídou projela vlna nečekaného vzrušení, smíšená s tichým strachem. Naklonila se a prudce políbila Lídu na krk, její zuby se jemně zakously do Lídiny kůže. „Jsi moje,“ zavrčela, „a já si s tebou budu dělat, co se mi zlíbí.“ Lída zatajila dech, v jejím těle se rozlila horká vlna chtíče, smíšená s pocitem bezmoci. Lída se pod Eliščinými doteky chvěla, v jejím těle se mísila touha se strachem, jako by se ocitla na hraně propasti, kde rozkoš a bolest splývaly v jedno. „Eliško…“ šeptla roztřeseně, ale její protest byl utopen v Eliščině vášnivém polibku, který ji dusil i vzrušoval zároveň.
Eliška se odtáhla a s chladným úsměvem se zadívala Lídě do očí. „Teď,“ vydechla, „se připrav na to, že ti ukážu, co znamená skutečná slast.“ Její ruka sklouzla k Lídinu klínu a prudce se ho dotkla. Lídou projel šok, smíšený s palčivou touhou. Lída vykřikla, v jejím těle se rozlila vlna rozkoše i bolesti zároveň, jako by se její tělo rozpadalo na tisíc kousků a zároveň se znovu rodilo. Její doteky byly hrubé, ale zároveň nesmírně vzrušující, jako zakázané ovoce, které ji omamovalo i děsilo.
Naklonila se a začala líbat Lídino tělo, rty se jí pohybovaly s dravou intenzitou, jako by se snažily vysát z Lídy každou kapku rozkoše. Lída se poddávala jejím dotekům, v jejím těle se mísila touha se strachem, rozkoš s bolestí, jako by se ocitla v divokém tanci, kde neexistovala žádná pravidla. „Eliško…“ sténala Lída, její tělo se pod Eliščinými doteky prohýbalo v divoké extázi, jako by se snažilo uniknout z okovů rozkoše, ale zároveň se do nich hlouběji ponořit. „Prosím…“
Eliška se odtáhla a zadívala se Lídě do očí, v nichž se zračila divoká touha, jako by se dívala do očí dravé šelmy. „Jsi moje,“ zavrčela, „a já si tě vezmu, jak já budu chtít.“ Lída se zadívala Elišce do očí a cítila, jak se jí v hrudi svírá úzkost i touha zároveň, jako by se ocitla v bouři, kde neexistoval žádný bezpečný přístav.
Eliška se s lišáckým úsměvem naklonila k Lídinu uchu a zašeptala: „Teď, má drahá Líduško, si vychutnáme trochu rafinovanější zábavu.“ Její prsty se s lehkostí dotýkaly Lídina těla, jako by zkoumaly mapu skrytých potěšení, a kreslily po ní neviditelné stezky rozkoše. Naklonila se a s pomalou intenzitou políbila Lídu na krk, rty se jí pohybovaly s delikátní plynulostí, jako by se snažily z Lídina těla vykouzlit symfonii vzdechů. Lída se pod těmito doteky chvěla, zmítaná vlnami touhy a tichého úděsu, jako by se ocitla na rozbouřeném moři, kde se rozkoš a strach prolínaly v opojný koktejl.
Eliška se pomalu přiblížila k Lídiným rtům a vtiskla jí vášnivý polibek, který byl směsicí sladkých slibů a temných výhrůžek. Lídiny rty se s touhou otevřely, jako by se snažily pohltit Eliščinu esenci a uhasit oheň, který v ní Eliška rozpoutala. Odtáhla se a s chladným úsměvem se zadívala Lídě do očí. „A teď,“ vydechla, „začneme s opravdovou hrou.“ Její ruka sklouzla k Lídinu klínu a s jemnou, ale pevnou intenzitou se ho dotkla, jako by se snažila probudit zvíře, které v Lídě dříme.
Lída vykřikla, její tělo zaplavila vlna rozkoše, která se s každým Eliščiným dotekem stupňovala do nesnesitelných výšin. „Eliško…“ sténala, její tělo se pod Eliščinými doteky prohýbalo v divoké extázi, jako by se snažilo uniknout z okovů rozkoše, ale zároveň se do nich hlouběji ponořit. Naklonila se a začala líbat Lídino tělo, rty se jí pohybovaly s dravou intenzitou, jako by se snažily z Lídina těla vysát každý zbytek rozumu. Lída se poddávala těmto dotekům, ztracená v labyrintu rozkoše a strachu, jako by se ocitla v divokém tanci, kde neexistovala žádná pravidla. „Eliško…“ sténala Lída, její tělo se pod Eliščinými doteky prohýbalo v divoké extázi, jako by se snažilo uniknout z okovů rozkoše, ale zároveň se do nich hlouběji ponořit. „Prosím…“
Eliška se odtáhla a s chladným úsměvem se zadívala Lídě do očí. „Ještě ne, má drahá,“ vydechla, „ještě není ten správný čas.“ Její prsty se s lehkostí dotkly Lídina klínu, jako by se snažily probudit zvíře, které v Lídě dříme, ale zároveň ho udržet v kleci. Lída vykřikla, její tělo zaplavila vlna rozkoše, která byla tak intenzivní, že se jí zdálo, že se rozpadá na tisíc kousků. „Eliško…“ sténala, její tělo se pod Eliščinými doteky prohýbalo v divoké extázi, jako by se snažilo uniknout z okovů rozkoše, ale zároveň se do nich hlouběji ponořit.
Naklonila se a jemně políbila Lídu na rty. „Teď,“ vydechla, „ti ukážu, jak moc mi patříš.“ Její ruka sklouzla k Lídinu klínu a prudce se ho dotkla, jako by se snažila probudit zvíře, které v Lídě dříme, a zároveň ho ovládnout. Lída vykřikla, její tělo zaplavila vlna rozkoše i bolesti zároveň, jako by se její tělo rozpadalo na tisíc kousků a zároveň se znovu rodilo. „Eliško…“ sténala, její tělo se pod Eliščinými doteky prohýbalo v divoké extázi, jako by se snažilo uniknout z okovů rozkoše, ale zároveň se do nich hlouběji ponořit.
Eliška se odtáhla a s chladným úsměvem se zadívala Lídě do očí. „Ještě ne, má drahá,“ vydechla, „ještě není ten správný čas.“ Její ruka sklouzla k Lídiným ústům a jemně je rozevřela. „Teď,“ vydechla, „mi ukážeš, jak moc mi patříš.“ Naklonila se k Lídiným nohám a řekla: „Ukaž mi, co umíš, Lído.“
Lída se s chvějícím se dechem a tichou odevzdaností sklonila. Její jazyk se s delikátní odvahou dotkl Eliščina klínu. První kontakt vyvolal v Lídě vlnu neznámých pocitů, směsici vzrušení a tichého úžasu. Cítila, jak se jí tělem rozlévá horko, a zároveň ji mrazilo z neznámého teritoria, do kterého se pouštěla. Eliščino tělo se otřáslo. Vydala výkřik. „Lído…“ sténala.
Lídin jazyk se s delikátní přesností dotýkal Eliščina klínu, jako by maloval neviditelné tahy rozkoše na plátno jejího těla. Eliška se pod těmito doteky vlnila, zmítaná pocity, které se mísily jako barvy na paletě, od jemného chvění po divokou extázi. Eliška se chytila okraje gauče. „Lído…“ křičela.
Lídin jazyk se vlnil po Eliščině klínu, jako by se snažil probudit spícího draka a zároveň ho spoutat. Eliščino tělo se prohnulo v oblouku, její křik se zlomil v naléhavé stenání, které se rozléhalo místností. Eliška se zmítala v křečích, zatímco Lída pokračovala v lízání jejího klitorisu. Eliška se vlnila v extázi, její tělo se zmítalo v prudkých vlnách rozkoše. Lída stupňovala intenzitu doteků, až… Eliška vyvrcholila v mocném orgasmu, její hlas se zlomil v chroptivé výkřiky. Když se Lída ještě jednou lehce dotkla jejího klitorisu, Eliška se zhroutila na Lídino tělo a chraptěla: ‚Miláčku, jsi naprosto úžasná milenka. Miluji tě, lásko.‘ Lída se s námahou naklonila, překonávajíc omezení dané pouty, a jemně jí políbila ušní lalůček. ‚Také tě miluji,‘ zašeptala jí do ucha, její dech jí hřál kůži.“

Kapitola 5.: Lída v extázi a rozloučení
Když se Eliška vzpamatovala z vln extáze, které jí rozechvěly tělo, zadívala se na Lídu, jejíž dech byl stále zrychlený a tělo napjaté touhou. Věděla, že Lída byla na hranici vyvrcholení, ale záměrně jí ho odepřela, aby si mohla vychutnat její touhu a bezmoc.
„Máš tak krásné tělo, Líduško,“ zašeptala Eliška, její hlas byl plný dravé něhy. „A tvá touha… ta je ještě krásnější.“ Jemně pohladila Lídinu tvář a políbila ji na rty, ale pak se s lišáckým úsměvem odtáhla. „Pojď, má drahá,“ zašeptala, „přesuneme se do ložnice. Tam si tvou touhu vychutnáme v plné kráse.“ Eliška nejprve jemně odvázala hedvábné šátky, které svazovaly Lídiny nohy k nohám pohovky. Poté, co Lídu osvobodila z pout, které jí omezovaly nohy, ji posadila na okraj pohovky.
Lída se s toužebným vzdechem posadila a nechala se Eliškou vést do ložnice. Místnost byla osvětlená tlumeným světlem lampičky, na posteli s nebesy ležely hebké polštáře a peřiny. Eliška ji posadila na okraj postele. „Jsi tak krásná,“ zašeptala, když pohladila Lídinu jemnou kůži. „A já si s tebou budu dělat, co se mi zlíbí.“ Lídiny ruce byly stále spoutané za zády, což zvyšovalo její bezmocnost a Eliščinu dominanci.
Lída se s ruměncem ve tvářích usmála a nechala se Eliškou položit na postel a přikryla hebkou peřinou. Ruce, které jí spoutala za zády, zůstaly i nadále svázané. „Odpočívej, má drahá,“ zašeptala a políbila ji na čelo. „Ale ne na dlouho.“
Eliška se s ladností položila vedle Lídy, jejíž tělo bylo již odhalené a připravené na další vlnu rozkoše. Její rty se s jemnou péčí dotýkaly Lídiny kůže, jako by se snažily uctít každý centimetr jejího těla. Lída se pod těmito doteky chvěla, její tělo se vlnilo v očekávání, touha v ní narůstala s každým Eliščiným dotekem. Eliška se zaměřila na Lídin klitoris a jemně kolem něj kroužila prsty, občas přidala jemné doteky jazykem, čímž Lídu doháněla k šílenství.
Lída se s tichým sténáním prohýbala v zádech, její tělo se vlnilo v rytmu blížícího se vyvrcholení. Eliška se naklonila a zašeptala jí do ucha: „Uvolni se, má drahá. Nech se unášet.“ Ale pak se s lišáckým úsměvem odtáhla. „Ještě ne,“ zašeptala. „Ještě není ten správný čas.“
Lída se s toužebným vzdechem prohnula v zádech, její tělo se napjalo v bezmocném očekávání. Eliška se usmála, její oči planuly dravou touhou. „Chci slyšet tvé steny, Líduško,“ zašeptala. „Chci cítit tvou touhu.“ Začala líbat Lídino tělo s větší intenzitou, její rty se pohybovaly s dravou naléhavostí, jako by se snažily vysát z Lídy každou kapku rozkoše.
Eliška se rozhodla pro změnu tempa. Místo přímého dráždění klitorisu se zaměřila na jemné kousání a sání Lídina krku, zatímco prsty lehce přejížděla po vnitřní straně stehen. Lída se pod těmito doteky zmítala, její tělo se prohýbalo v divoké extázi, ale Eliška jí stále odepírala vyvrcholení. „Eliško… prosím…“ sténala Lída, její hlas byl plný zoufalství i touhy.
Eliška se usmála, její úsměv byl plný vítězství. „Teď, má drahá,“ zašeptala, „teď ti ukážu, co znamená skutečná slast.“ Její prsty se s prudkostí dotkly Lídina klitorisu a začaly kroužit s rostoucí intenzitou. Lída vykřikla, její tělo se napjalo v divokém vyvrcholení, vlny rozkoše ji zaplavily s takovou silou, že se jí zdálo, že se rozpadá na tisíc kousků.
Když se Lídino tělo uklidnilo, Eliška jemně rozvázala hedvábné šátky, které svazovaly její ruce. Lída se s úlevou protáhla a pohlédla na Elišku s vděčností v očích. „Děkuji,“ zašeptala, její hlas byl plný emocí.
Eliška se usmála a pohladila Lídu po tváři. „Jsi tak krásná, když jsi svobodná,“ zašeptala. „Ale teď už musíš jít, viď?“
Lída sklopila zrak a tiše přikývla. „Ano, musím. Můj manžel, moje rodina… čekají na mě.“
V místnosti zavládlo ticho, které bylo naplněno smutkem a nechtěným loučením. Obě ženy věděly, že tento okamžik je nevyhnutelný, ale ani jedna z nich se nechtěla rozloučit.
„Budeš mi chybět, Líduško,“ zašeptala Eliška, její hlas byl plný touhy a smutku. „Nikdy na tebe nezapomenu.“
Lída se slzami v očích přikývla. „Ty mně taky, Eliško. Nikdy. Ale…“ odmlčela se a sáhla si na krk, kde jí Eliška předtím nasadila jemný stříbrný obojek. „…tenhle mi zůstane, viď? Jako připomínka… jako důkaz toho, co mezi námi vzniklo.“
Eliška se usmála a přitáhla si Lídu k sobě. „Samozřejmě, má drahá,“ zašeptala a políbila ji na ústa. „Bude to naše tajemství, symbol našeho pouta… dokud se znovu nesetkáme.“
„Budu na tebe čekat,“ zašeptala Eliška a znovu políbila Lídu. „A ty na mě.“
Objaly se, jejich těla se k sobě tiskla v posledním zoufalém pokusu udržet ten okamžik. Pak se Lída s těžkým srdcem oblékla, otočila a odešla, nechávajíc Elišku stát v prázdné ložnici, obklopenou stíny a vzpomínkami na jejich vášnivé chvíle. Vzpomínkami, které je budou hřát, dokud se jejich cesty znovu nespojí. A obojek, který Lída schovala do své šperkovnice, bude tichým svědkem jejich lásky a touhy.