Zaklínadlo

Zavřela oči a nechala se vést jeho hlasem. Slova zněla jako tiché zaklínadlo, které rozechvívalo každý kousek jejího těla. Přiblížil se, aniž by se dotkl — ale vzduch mezi nimi jiskřil napětím. Cítila, jak se čas zpomalil, jak jí dech uniká v neslyšných nárazech touhy. Prsty jí lehce přejel po krku, jen tak, aby ji donutil ztuhnout v očekávání.

Každý jeho dotek byl slibem. Nechvátal. Hrál si s ní, jako by přesně věděl, kde se její tělo probouzí nejrychleji. A ona se mu odevzdávala – pomalu, naplno, s každým dalším nádechem…

Její dech se zrychloval, když ji přitiskl ke zdi — pevně, ale s tichým respektem, jako by četl každé nevyřčené přání. Jeho rty se jí sotva dotkly, jen klouzaly po kůži, zanechávající horkou stopu od krku až ke klíční kosti.

Prsty jí sklouzly pod košili, pomalu, vyčkávavě, a ona se k němu přitiskla blíž, jako by ho chtěla do sebe vtáhnout. Vzduch mezi nimi byl hustý, těžký od touhy, a každá další vteřina jen víc podněcovala jejich hlad.

Když ji konečně položil na postel, nebylo třeba žádných slov — těla si rozuměla lépe než cokoliv jiného. A noc byla teprve na začátku…