Náhodně setkání na lesní cestě

Slunce pomalu klesalo k obzoru a já šlapal do pedálů po úzké lesní cestě. Vzduch voněl po jehličí, teplém prachu a blížícím se večeru. Měl jsem za sebou už dobrých dvacet kilometrů a plánoval krátkou pauzu, když jsem ji spatřil.

Stála opřená o kmen borovice, zády ke mně, v přiléhavých kraťasech a sportovní podprsence. Dlouhé nohy, štíhlý pas, vlasy stažené do rozcuchaného culíku. Vedle sebe měla kolo a v ruce lahev s vodou.

Zpomalil jsem a zastavil jen pár metrů od ní. Otočila se. Pohled, který mi věnovala, nebyl obyčejný. Nečekala, že ji tu někdo potká — a rozhodně nevypadala, že by jí to vadilo.

„Ahoj,“ usmála se a otřela si pot z čela. „Taky sis to naplánoval takhle pozdě?“

„Jo… horko je přes den peklo, večer je to lepší,“ odpověděl jsem a sklouzl očima po jejím těle. Všimla si toho. A nezlobil ji to. Naopak.

„Nechceš si dát chvíli pauzu?“ zeptala se, a než jsem stihl odpovědět, sedla si do trávy a roztáhla nohy. Bez studu. Kraťasy se jí vyhrnuly až k tříslům. Pohled se mi zachytil mezi nimi. Viděla to. A usmála se.

„Nevadí ti, že jsem takhle… otevřená?“ zašeptala a pomalu si zajela rukou mezi stehna.

Zadržel jsem dech. Bylo to nečekané. Drzé. Ale všechno ve mně toužilo pokračovat.

„Nevadí mi to,“ řekl jsem, položil kolo do trávy a šel k ní. Pohledem mě hltala, jako by mě už dávno chtěla. Když jsem se k ní sklonil, přitáhla si mě za tričko a políbila mě. Hladově. Beze slov.

Naše těla se k sobě tiskla, ruce bloudily, dech se zrychloval. Když mi stáhla kraťasy dolů a vzala mě do dlaně, už nebylo cesty zpět.

Její rty byly měkké, horké, plné touhy. Polibky přešly z úst na krk, až dolů na hruď, zatímco její ruce mi svlékaly tričko a posílaly ho kamsi do trávy. Klečela přede mnou, vzala mě do úst a já zavřel oči.

Sála mě pomalu, s jistotou, jazykem kroužila kolem žaludu a rukou si mě držela pevně u kořene. Každý pohyb byl přesný, jako by věděla, co potřebuju. Sténal jsem, zatínal prsty do jejích vlasů a boky se pohybovaly vstříc jejím rtům.

Když se zvedla, oči jí planuly. Stáhla si kraťasy i kalhotky naráz a klekla si do trávy, opřená o lokty, zadeček vyšpulený ke mně. Pohled, který mi nabídla, byl šíleně rajcovní. Lesní cesta, zpocená kůže, její tělo v tomhle pološeru… nedalo se odolat.

Přitiskl jsem se k ní zezadu. Zasténala, když jsem do ní vklouzl — pomalu, až po kořen. Byla mokrá, hladká, úzká. Vsunul jsem ho až nadoraz a chvíli jen zůstal, cítil její stahy, její dech.

Začal jsem přirážet. Tvrdě. Rychle. Tlumené vzdechy se mísily s šustěním trávy a tlukotem mého srdce. Držel jsem ji za boky, rytmus sílil, a každým přírazem jsme se dostávali blíž k vrcholu. Její vzdechy se změnily v hlasité sténání, tělo se jí třáslo a stahovalo mě v sobě.

„Dělej… nenechávej mě čekat,“ šeptala přerývaně.

Přitlačil jsem ji k zemi, zasunul ho ještě hlouběji, a pak už to šlo samo. Výstřik přišel prudce, silně, hluboko v ní. Zůstali jsme spojení, zadýchaní, zpocení… a spokojení.