Nevědecke vyšetření

Bylo to jedno z těch dusných odpolední, kdy vzduch v ordinaci voněl dezinfekcí a něčím jemně sladkým možná její parfém. Paní doktorka Šimková, elegantní padesátnice s postavou, která by záviděly i dvacetileté modelky, si mě změřila pohledem, který neměl nic společného s rutinní prohlídkou.

„Tak, pane Nováku,“ usmála se, zatímco její prsty lehce přejely po mém holém hrudníku, „zdá se, že máte zvýšený tep. To bude chtít důkladnější vyšetření.“

Její hlas byl hladký jako samet, a když se naklonila blíž, všiml jsem si, jak se jí pod bílým pláštěm rýsují pevná ňadra, nespoutaná podprsenkou. Náhodou nebo spíš úmyslně se mě dotkla stehnem, zatímco přejížděla rukou po mém břiše.

„Vidím, že máte… napětí,“ zašeptala, její prsty teď kroužily těsně nad rozkrokem. „To bychom měli vyřešit.“

Nemohl jsem popřít, že jsem byl vzrušený. Její pohled, plný zkušeností a touhy, mě připravil o veškerou schopnost racionálně uvažovat. Když její dlaň konečně sklouzla dolů a sevřela mě, vydechl jsem chraptivě.

„Paní doktorko… to není součást prohlídky,“ pokusil jsem se žertovat, ale hlas mi selhal, když její palec přejel přes špičku mého vztyčeného údu.

„Ale je,“ odvětila s ďábelským úsměvem. „Musím provést kompletní diagnostiku.“

A pak už nemluvila. Její rty se přitiskly na moje, zatímco její druhá ruka rozvázala uzel jejího pláště. Pod ním neměla nic než černou krajkovou podvazkovou soupravu, která kontrastovala s její sněhově bílou pletí.

Posadila se na vyšetřovací stůl, roztáhla nohy a přitáhla mě k sobě. „Teď mě prohlédněte vy,“ vyzvala mě a odhodila stetoskop stranou.

Neváhali jsme ani vteřinu. Její tělo bylo jako vystavené z nejžhavějších fantazií – pevné, zkušené, nádherně vyzývavé. Když jsem vstoupil do ní, zatnula mi nehty do zad a zaječela mi do úst. Její boky se proti mně tlačily s divokou naléhavostí, jako by ani po všech těch letech neztratila ani kapku vášně.

„To je… mnohem lepší než předepsané léky,“ funěla mezi polibky, zatímco ji můj tělo drtilo proti deskám stolu.

Nakonec jsme oba skončili vyčerpaní, zpocení a naprosto spokojení. Opatrně si zapínala podprsenku a s úsměvem mi podala můj odložený oděv.

„Příště si ale objednejte rovnou pohotovost,“ zašeptala. „Mám pocit, že budete potřebovat častější kontroly.“

A já? Jen jsem přikývl, protože některé diagnózy si žádají opravdu intenzivní léčbu.