Doteky po tmě

Zase nesvítilo světlo. Už třetí den. V kuchyni jen tma a ticho. Sáhla po telefonu a napsala číslo na hodinového manžela, který měl u inzerátu něco, co jí zůstalo v hlavě – klid v očích a ruce, co vypadají, že umí víc než jen opravit zásuvku.

Přišel přesně. V montérkách, s jemným úsměvem a klidným hlasem. „Tak kde to zlobí?“ zeptal se. Když se sklonil ke zdi, všimla si, jak pevně drží nářadí – sebejistě, ale s něhou.

Najednou zhasl hlavní jistič a byt se ponořil do přítmí. Jen šero, ticho a jejich blízkost. „Posvítíte mi, prosím?“ řekl tiše. Její prsty se trochu třásly, když mu přidržovala světlo. Přistoupil blíž, jeho ruka jemně spočinula na jejím zápěstí, jako by chtěl uklidnit nejen ji, ale i něco hlubšího, co v ní dlouho spalo.

Zvedla oči. Setkaly se. Dýchala rychleji. Mezi nádechem a výdechem se jejich rty téměř dotkly. Jeho dlaň našla její bok. Bylo to přirozené, klidné, ale nabité napětím. Přesně jako elektrický proud těsně před výbojem.

V tom tichu, kde tikaly jen hodiny na stěně, se ozývalo jediné – to, co zůstává nevyřčené, ale silnější než slova…