poznámka autora: Nemám zkušenosti, tak případné "nesmysly" v textu prosím přeskočte a berte je jako autorský záměr. Jedná se o fantasii, nikoliv skutečný příběh. Díky za pochopení.

Poprvé, posté…

Stojím před tebou a chvěju se. Ne fyzicky, nebo aspoň ne tak, aby to bylo viditelné. Vnitřní pocit očekávání se míchá v mrazivě horkém mixu. Cítím, jak mi pomalu stoupá tep, slyším své srdce bít v krkavici. Díváš se na mě, a mě tvůj pohled znervózňuje a vzrušuje zároveň. Vidím jak jsi nervózní. Jak ti oči kmitají, jak hledáš… ani sám nejspíš nevíš co. Kousek nejistoty ve mě? Potvrzení toho, že co se chystáme udělat, je opravdu teď a tady? A že ti nakonec ucuknu a řeknu “ne”?

Ale taky vidím tvůj zájem. Převažuje nad nejistotou. Jsi připravený do toho jít. Máš to v sobě. Chceš to. Chceš vidět, co to se mnou, s tebou a s námi udělá. Bude to změna. Ne jen že tohle bude naše společné poprvé. Ale celková. Změna dynamiky našeho vztahu.

Jak to asi bude s tebou vypadat? Přijde to co čekám? Dostaví se “ten” pocit? Máš v ruce roubík, nervózně ho žmouláš, a ptáš se mě, chceš slyšet mé ano. Říkám “ano”.

***

Dívám se ti do očí. Vidím v nich milion nevyřčených otázek. Odpovědi hledáš v mých. Už teď dýchám přerývaně, ale snažím se to zakrýt. Touha, spalující vzrušení, srdce mi bije jako o závod. Chci to. Chci vidět a vědět.

Tvrdíš, že nemohu ublížit, že to je vše součást a že se o tebe nemám bát. Nebojím se, jen jsem překvapený. Kde se to zrovna v tobě vzalo… jsi tak neskutečně jemná a milá. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna u tebe bude tohle rezonovat. A že to ode mne budeš chtít. Pořád a neustále se sám sebe ptám, jestli to skutečně mám udělat. Přijdu si jako kdybych měl zničit něco krásného, co někdo vytvořil. Ale život vstává i z popela. Někdy je nutné zapálit pláň, aby žár plamene spálil ochranný obal jádra a to mohlo začít růst.

I když jsme to probírali ze všech možných úhlů, potřebuju slyšet poslední ujištění. Chci slyšet tvé ano. A ty mi ho říkáš.

***

Přijdeš ke mě, otočíš si mě zády a pomalu mě začneš svlékat. Rozepínáš mi šaty, první dotyk kůže na kůži. Projede mnou vlna energie, drobná a přesto citelná a silná. Tvůj dech mi postupně klouže po zádech dolů, přes zadeček a stehna až ke kotníkům, následuje a kopíruje postup prstů. Spodní prádlo následuje hned v zápětí. Teď už se třesu viditelně, vzrušení je tak silné, že to nejde jinak.

Pouta, která mi obepnou zápěstí, jsou přesně ta samá, která jsem ti kdysi dala. Dlaní mi zatlačíš do zad, a já se podvolím. Ohýbám se přes zadní stranu gauče. Provaz, který jsi pouty provekl, omotáváš kolem radiátoru. Je to improvizované, ale nic lepšího nemáme. A postačí to. Jsem už natažená dost. Uvážeš provaz aby zůstal pokud možno napnutý a nedovolil mi se moc hýbat. Dopředu nemám přes gauč kam, a dozadu nemůžu kvůli poutům. Vzduch mě hladí po těle, a taky cítím, jak jsem vzrušená. Zadeček vyšpulený, rozkrok odhalený. Závan vzduchu mě v něm pohladí pokaždé, když projdeš kolem.

Uvážeš mi roubík. Jemně, dáváš si hodně záležet, žádná přehnaná neurvalost, ale je pevně. Správně. A mě se to líbí. Cítím tvou sílu a jen to, že se mě dotýkáš prsty na krku při uvazování, mi málem podlomí kolena. Obejdeš mě a díváš se, vezmeš si mé ruce do svých.

“Začneme”.

***

Už jen samotné svázání tě je pro mě silným zážitkem. Pocit, který se mi tlačí do hlavy, musím vědomě ovládat, směřovat. Nezapomeň, že je to scénka. Je sice teď ve tvé moci, ale dobrovolně, nesmíš se nechat unést. Udělej to správně. Nech ji, ať to cítí v plném rozsahu, ale nedělej z toho víc, než to ve skutečnosti je. Hra.

Stejně jako když jsme to připravovali. Když jsme o tom mluvili, co je a co není dovolené. Tak jako jsme společně mazali pásky včelím voskem. Jsou všechny tři za ní, odpočívají vzadu na židli.

Ještě dýcháš zhluboka, ale vidím a slyším, jak se ti postupně zrychluje dech. Třeseš se směsí studu a vzrušení. Obejdu tě a stojím ti v zádech. Nemůžeš na mě vidět, ale cítím, že mě vnímáš. Že víš, že tam jsem. I když jsem se tě teď už nějakou dobu nedotkl, ani jsem neřekl jediné slovo.

Když ti položím ruku na záda, ujede ti z úst malý zvuk. Dokonce jsi se hodně znatelně otřásla. Ruce mám skoro ledové, může to být i z toho. Jedu dlaní po páteři nahoru až do vlasů. Roztáhnu ruku a vjedu do nich. Tohle miluješ. Nechávám prameny ať mě hladí mezi prsty. Netlačím silou, ale dám ti znát, že bych mohl přitlačit, daleko, daleko víc…

***

Tvá ruka si hrají s mou hlavou a mě se začínají ostřit všechny smysly. Zrak, sluch, čich, kdyby to šlo tak i hmat, vše je najednou vidět, slyšet a cítit daleko víc. Kolenem se mi vecpeš mezi nohy a donutíš mě je trochu roztáhnout. Nemůžu moc, nedosáhnu, leda že bych se víc položila a měla nohy ve vzduchu. To mi ale nedovolí tvá ruka na mé hlavě. Už mě drží pevně u kořínků vlasů, masíruje, tahá… naskočila mi husí kůže všude po těle. Zasměješ se. Ne jako když vyprávíš vtip. Temně, ale ne nepřátelsky. Slyším jak si to užíváš. A co teprve já! Cítím jak mi tvá noha bloumá mezi mými, míří nahoru k zadečku.

Cink!

Spona opasku padne vedle mě na opěradlo a já se leknu. Netuším jak jsi na něj dosáhl, ale dochází mi, že jsem celou dobu na sobě cítila jen jednu ruku. V nějaký okamžik ses pro něj musel natáhnout a teď mi jeho kovový konec proletěl pár centimetrů od hlavy a praštil do gauče. Zvuk, i když byl tlumený měkkou opěrkou, ve mě rozvířil neskutečnou směsici vjemů. Ihned poté se přitáhneš blíž, používáš mé vlasy jako držadlo. Z jedné strany se vzduch ještě chvěje po dopadu spony, z druhé strany tě slyším, jak mi barvitě popisuješ, co vidíš.

Sykneš mi do ucha: “Tohle si zasloužíš!” Ten hlas je úplně jiný než ho od tebe znám!

Ale co teď uděláš? Chci to vědět!

Když jsi pustil mou hlavu, nečekala jsem to a propadla se mi. Krev se do ní hrne jak srdce zběsile pumpuje, adrenalin už vpustil svou dávku do oběhu a vše se neskutečně zrychlilo. Najednou tě necítím, ale vidím koutkem oka, jak se pásek sune nahoru. Spona hladí látku, a téměř neznatelně, přesto slyšitelně, zvoní…

***

Tohle je síla! Cítím pot, svůj i tvůj. Vzduch v místnosti je jimi prosycený. Vidím, jak se ti kapka odtahuje od vlasů a pomalu začíná sjíždět dolů.

Jsem od tebe pár centimetrů, a vytahuju pásek, který jsem nechal před chvíli vedle tebe padnout. Natahuju to co to jde. Vidím, jak se hlavou i očima fixuješ na pohyb. Víš že to přijde, ale oddalování toho okamžiku, kdy se sponka přehoupne přes vrchol a ztratí se ti z dohledu, je sám o sobě k nevydržení.

Když se tak stane, nečekám a udeřím na to samé místo ještě jednou, úplně stejně, jen s ještě větší intenzitou. Tohle jsi nečekala, že? Vyhrkla jsi. Vyvolalo to ve mě vlnu vzrušení, ale maskuju to smíchem. Druhé namotání opasku už bylo rychlejší, ale přes vrchol opěradla stejně na chvilku zastavím a nechám tě se dívat, jak spona postupně přepadne vlastní vahou. Ještě než dopadne, stihnu změnit směr, přidat na síle a praštím s ním z druhé strany mezi tvýma nohama. Tohle jsi cítíla i fyzicky! Bylo to tak blízko tvého těla! Málem jsem tě trefil, ale naštěstí jsem to ukočíroval. I přes roubík jsi vyjekla.

***

Tohle tedy bylo něco! Aby mě vzrušilo to, že se mě nikdo vlastně ani nedotkne, jsem vůbec nečekala! Tu sponu normálně cítím! Nedotkl ses mě, vůbec jsi mě netrefil ale stejně mám pocit, že železo skončilo na mých stehnech.

Studený kov mě začne hladit po lýtkách… jezdíš s ním, sem a tam. Postupně výš, přes kolenní jamku, stehna, a spodek zadečku… až… tam… Když ho malinko zhoupneš a narazí do mých pysků, zatetelím se napůl blahem a napůl - to není bolest, ani stud, ale něco, co neumím úplně identifikovat.

Spona opouští mé tělo, ale hned vzápětí je tu už kůže pásku na mých zádech. Jen mě hladíš. Cítím, jak se vosk roztírá na kůži. Chci zároveň uhnout před tím, co mě čeká, a zároveň už se nemůžu dočkat, až ten pásek konečně chytíš do ruky a…

***

Sponku jsem pevně uchopil do dlaně. Omotám si jednou pásek kolem ruky. Ještě před chvílí se jeho konec dotýkal tvých zad, ale teď už se jen volně pohupuje kousek nad zemí. Sehnu se pro něj a vezmu si ho do ruky. Pásek tak vytvořil protaženou smyčku. Dělám všechno hodně pomalu, a nahlas, tak, abys to slyšela. Nevidíš, co dělám, ale slyšíš, jak vše propínám, utahuju, a zkouším, aby mi dobře seděl v ruce.

Zkusmo švihnu do vzduchu. Svist prořízl ticho, rušené jen těžkým oddechováním nás obou. Zase ti vetknu prsty do vlasů, a pevně se jich chytím. Sténáš, ale já to už skoro neslyším.

Ruka mi jde vzhůru. Nadechnu se společně s ní. Nahlas, aby ses mohla taky nadechnout.

Nastane kraťoučký okamžik absolutního ticha. Oba zadržíme dech, na pár desetin sekund, a slyšíme jen vlastní ozvěny tepu.

Má první rána. Tvá stá.