Na vlnách touhy aneb vodácký kurz.

Na vlnách touhy aneb vodácký kurz, na který nikdo nezapomene.

Déšť bubnoval na stanové plachty už od rána a vlhký chlad se pomalu vkrádal do spacáků. První den vodáckého kurzu byl za námi – unavení, promočení, ale přesto v dobré náladě jsme se s ostatními sportovci sesedli pod provizorní přístřešek. Smích, klepající zuby a horký čaj. Bylo jasné, že tohle počasí nebude jen krátký výkyv.

„Hele, nechce se mi tu zmrznout dalších pět nocí,“ prohodil Karel směrem k Jiřímu, přičemž významně pohlédl na Magdu a Soňu, které si zrovna svlékaly mokré bundy. „Co kdybychom si vzali apartmán? Aspoň na dneska. Teplá sprcha, víno, film… trochu civilizace.“

Magda si vyměnila pohled se Soňou. „Upřímně? Po tomhle dni? Jsem pro.“

A tak se během hodiny nasedlo do auta, zavolalo na číslo z cedule u budovy, zadal se kód a dveře apartmánu se otevřely. Dýchlo na nás teplo a sucho. Sprchy syčely jako malé gejzíry a první úsměvy uvolnění se objevily už mezi kapičkami horké vody.

Ve společenské místnosti bublalo prosecco a smáli jsme se scénám z filmu Raftáci, který jsme si pustili tématicky k našemu kurzu. Těla se začínala uvolňovat – únava z vody, příjemné teplo a bublinky udělaly své. Leželi jsme na rozkládací sedačce a kobercích, přitisknutí blíž než obvykle.

Když film skončil, Magda protáhla záda a pronesla něco ve smyslu: „No... asi půjdeme spát.“

„Ale neodděleně, že ne?“ nadhodil Jiří s úsměvem.

„Když už jsme tady...“ mrkla Soňa.

Leželi jsme vedle sebe v jednom z větších pokojů, zakrytí dekami, zatím oblečení. Napětí bylo ve vzduchu, ne nepříjemné – spíš to rozechvělé očekávání něčeho, co už viselo mezi námi delší dobu.

Začali jsme si povídat. Nejdřív o vodě, o kurzu... a pak někdo nadhodil téma vztahů. Další ho rozvedl. Brzy už se mluvilo o věcech, které si většinou necháváme pro soukromé chvíle – o fantaziích, o přitažlivosti. Bylo cítit, že všichni jsou na jedné vlně.

Něčí ruka našla cestu k ruce druhého. Úsměvy se změnily v pohledy, které trvaly déle, než je běžné. Začaly padat první vrstvy oblečení, pomalu a s respektem. Intimita se rozvíjela jako vlna – ne prudká, ale jistá.

Doteky byly opatrné, ale zvídavé. Vzduch voněl po sprše a ovocném víně. Magda se přiblížila k Soňě a jejich blízkost naznačila, že mezi nimi není jen kamarádství. Karel a Jiří jen vyměnili překvapené, ale nadšené pohledy.

Nešlo o žádné zběsilé vzplanutí, ale o delikátní tanec těl a emocí. Vzájemná důvěra, uvolněná atmosféra a to, že jsme si všichni rozuměli – to udělalo z té noci něco výjimečného.

Později si každý z kluků odvedl „tu svou“ do samostatného pokoje. Už nebylo třeba mluvit, jen cítit. Noc byla klidná, těla i mysli unavené, ale spokojené.

Ráno, lehce zčervenalí od slunce, možná trochu vína z večera, jsme se na sebe jen pousmáli. Ještě jednou – pomaleji, ospaleji, ale s o to větší něhou – jsme si připomněli, co se mezi námi stalo.

Na snídani jsme dorazili zpět do kempu. Všichni se chovali normálně. Nikdo nic nepoznal.

Ale když se naše pohledy občas střetly, v očích zableskla vzpomínka, kterou si každý z nás uchová – jako tajemství spojené s vodou, deštěm a jednou zvláštní nocí na kurzu.

Do komentářů napište, co si myslíte, že se v posteli všechno událo.