V žáru vášně

V žáru vášně

Jmenuji se Klára, je mi dvacet pět a jsem učitelka ve školce. Miluju svojí práci, i když mi někdy dá pořádně zabrat.

Právě jsem potichu procházela třídou a sledovala, jak všichni malují hasiče a jejich auta.
Některé obrázky vypadaly jako tank, jiné měly kola i na střeše nebo všude plameny a hasiči vypadali jako obři. Usmála jsem se nad úžasnou představivostí našich mrňat a v ruce jsem svírala hrneček s kávou, která už dávno vychladla ale potřebovala jsem něco držet, abych zamaskovala svou nervozitu.

Moje kolegyně Lída miluje výlety a akce na které jezdíme, já mám ale ráda klid a jasná pravidla a tyhle výlety spíš znamenají chaos a strach, jestli se městskou hromadnou dopravou opravdu všichni v pořádku přesuneme.
Dnes jsme plánovali výlet na hasičskou stanici. I když jsem byla lehce nesvá z cestování s tolika mrňaty, zároveň jsem se i těšila. Profese všech složek IZS mě vždycky neskutečně lákala a abych se k jedné z nich mohla dostat, při práci jsem se rozhodla ještě studovat. A i tahle “exkurze” na stanici mi mohla ukázat trošku jinou část mé budoucí práce.

“Neboj Klárko, dojedeme v pořádku, nevím proč máš z takových akcí tolik obav. Mysli na to, že tam bude třeba nějaký hezký hasič” řekla mi tiše Lída a dloubla při tom do mě loktem.

Cesta nakonec proběhla poměrně v klidu, bez větších problémů jsme se dostali až před hasičskou stanici, na okraji většího pražského sídliště. Stanice byla moderní, čistá, velká budova, kde přes průhledná vrata bylo možné zahlédnout vozový park stanice. Když jsme přišli, zavolali jsme na smluvené číslo a oznámili, že už jsme na místě. Za chvilku se otevřely dveře, s kolegyní jsme se na sebe podívaly a neslyšně se pousmály.

Asi se mi zastavil se mi dech. Ve vchodu stál muž, tmavé vlasy, oholený, lehce opálený, s rameny, která by unesla svět. Vypadal klidně, soustředěně. Z chladně modrých očí mu čišelo porozumění a radost.

„Dobrý den, vítám vás na naší stanici“ oslovil nás.
Pak promluvil k naší třídě „Ahoj, já jsem David a dneska vám ukážu naše garáže a co v nich všechno máme a pak vám můj kamarád Pavel ukáže zbytek stanice. Těšíte se?“

Za hlasitého jásání jsme se pomalu přesunuli dovnitř a postupně se všichni ztišili a začali poslouchat zajímavé vyprávění.
Hlas měl klidný, hluboký a práce ho evidentně bavila, protože o ní velmi zaujatě vyprávěl. A já… já se na něj podívala déle, než bych měla. Na chvilku se náš pohled střetnul ale jen jsme se na sebe usmáli.

David byl perfektní průvodce. Trpělivý, vstřícný, odpovídal na všechno. Lída s ním vedla pár vtipných dialogů a já si zatím nenápadně prohlížela detaily ale nebyly to detaily stanice ale jeho ruce a široká ramena ale i to jak vážně bral i nesmyslné dotazy těch nejmenších.

Po chvíli jsme se dostali k vybavení vozů. Spoustu věcí měli nachystaných a vyndaných před autem. David vyprávěl, všichni bedlivě naslouchali a Lída pořizovala fotky z našeho výletu. Na chvilku jsem se pozastavila and zdravotnickým batohem a alespoň z dálky jsem se dívala na jeho obsah.

„Zajímá vás to víc?“ zeptal se tiše, když se najednou objevil vedle mě a já jsem se lekla.
„Studuju záchranářství, dálkově,“ odpověděla jsem.
„To je super“ kývl. „Jestli chcete, ostatní už šli s kolegou nahoru, tak vám můžu ukázat vybavení batohů a vysvětlit třeba triáž.”
“A nebudu vás zdržovat?” Zaváhala jsem na vteřinu.
Vřele se na mě usmál “Ne, nebojte”
“Já jsem Klára” podala jsem mu ruku
“David”

Lídu s mojí třídou už jsem ani neviděla ani neslyšela a tak jsem zůstala s Davidem. Vzal batoh a ještě nějaké věci a vedl mě do menší místnosti s nějakou výbavou. Z rohu vytáhl malý skládací stoleček a batoh na něj položil a postupně začal popisovat co všechno batoh obsahuje, kdy to používají a jak.

Mluvil klidně, soustředěně. A přesto... mezi slovy se dalo cítit napětí. Když už nebylo co prohlížet a vysvětlovat, rozhodla jsem se vrátit za Lídou.

„Moc děkuji, vážím si toho, že jste mi to všechno ukázal“ řekla jsem. „Je vidět, že vás vaše práce baví a rád všechny svoje znalosti předáváte dál„
“Rád se tomu věnuju, vedu na vesnici i kroužek malých hasičů, vlastně i můj volný čas tvoří jen hasiči.”
„A co… váš osobní život?“ vyklouzlo mi.
Zasmál se tiše. „Málo času takže....“ zasekl se uprostřed věty.
“Takže vlastně žádný není co? Asi to chápu a vlastně jsem na tom podobně, buď jsem v práci, ve škole nebo na praxích a volný čas věnuji učení” Pokrčila jsem rameny. „Upřímně? Stejně mám pocit, že mě všichni vnímají jen jako tu hodnou učitelku, která určitě žije jako jeptiška.“ trošičku zoufale a zamyšleně jsem se usmála, ještě jednou řekla děkuji, otočila jsem se, udělala krok ke dveřím a pomalu natáhla ruku ke klice. Najednou jsem ale na rameni ucítila jeho ruku.

Otočila jsem se podívala se mu do očí, teď už v nich bylo něco jiného než předtím.
Byli jsme sami. Dveře za námi zůstaly zavřené a svět venku jako by přestal existovat. David se ke mně pomalu přiblížil. Každý jeho pohyb byl tichý, jistý, neuspěchaný. Jako by nechtěl nic pokazit.

“Vy ale nejste jeptiška” řekl tiše a ještě víc se přiblížil a i já se k němu mimovolně přiblížila.

Dělil nás jediný nádech.
Jeho ruka se zvedla a jemně se dotkla mé tváře. Hřála. Přesně tak, jak jsem si představovala. Zavřela jsem oči, když mě pohladil palcem podél čelisti. A pak mě políbil. Jemně, s úctou. Jako by se mě ptal, jestli může. Moje rty mu odpověděly.

Když viděl že se nebráním, polibek se prohloubil. Nebyl divoký, nebyl náhlý. Byl pomalý, hloubavý, jako by si mě chtěl zapamatovat.
Ruce mi položil na boky. Přitiskl mě k sobě. Cítila jsem jeho tělo, jeho teplo, jeho dech na krku. Srdce mi bušilo, ale zároveň jsem byla klidná. Jako když po dlouhé zimě přichází jaro.

„Jsi nádherná a určitě ne jeptiška, spíš už dlouho nadržená učitelka že?“ zašeptal.

Neodpověděla jsem, protože pravdu už věděl.
Rozepnul mi zip na šatech. Pomalu, soustředěně. Každý pohyb byl smyslný. Sundal mi šaty z ramen a nechal je sklouznout až k pasu. Zůstala jsem před ním v podprsence, srdce mi tlouklo, ale neutíkala jsem. Pořád čekal kdy ho zastavím ale já jsem ho chtěla nechat aby pokračoval.

Klekl si přede mě, políbil mě na břicho, pomalu, s vděčností. Jeho ruce byly pevné, ale ne hrubé. Vklouzl mi pod sukni a stáhl mi punčochy, pak kalhotky. Každý kousek mého těla jako by dostával novou pozornost. Jako bych se znovu narodila.

Když se nade mnou vztyčil, sundal si tričko a rozepnul si kalhoty. A pod nimi… byl tvrdý, připravený. Jeho ruce mě přivinuly k sobě, pohladil mě po zádech, než mě položil na měkkou deku, kterou odněkud vytáhl.
Ležela jsem na zádech, nahá, pomalu jsem dýchala. On se ke mně přivinul, líbal mě na krku, mezi ňadry, až dolů, a zase zpět. Jeho rty se zastavily na vnitřní straně stehen. Jazykem mě ochutnal. Pomalu a s neskrývanou touhou. Pak přiložil špičku penisu k mojí kundičce a rychlým přírazem do mě vstoupil.

Sténala jsem tiše, vzrušením i něhou. Zatajil se mi dech. Byl ve mně hluboko, pohyboval se jemně ale zkušeně, jako kdyby přesně věděl, co moje tělo potřebuje
Přirážel pomalu, v rytmu našeho dechu. Rty na mém krku, ruce v mých vlasech. Orgasmus se ke mně přiblížil jako vlna, která mě zaplavila. Ztuhla jsem, vydechla, sevřela ho stehnama. A on nepřestal. Přidal trochu na síle, na hloubce, ale pořád s něhou.

„Kláro…“ zasténal.

A pak přišlo jeho uvolnění. Zůstal ve mně, hlavou opřený o mé rameno, dýchal těžce. Vdechovali jsme jeden druhého.
Objal mě a nepustil. Ani když bylo po všem.

Když jsem se vrátila za Lídou, už se chystali k odchodu. Podívala se na mě:
„Kde jsi byla tak dlouho?“
„David mi ukazoval zdravotnickou výbavu“ řekla jsem a doufala, že nejsem rudá až za ušima.
Usmála se. Neptala se dál.

Ale večer doma jsem nemohla spát. Doteky mi zůstávaly na kůži. Jeho hlas v uších.
Byl to zvláštní týden. Dny plynuly normálně – práce, pohádky, výtvarné činnosti. Ale uvnitř mě to pořád hořelo. Vzpomínky, doteky, hlas…David.

Snažila jsem se na něj nemyslet. Ale vždycky, když jsem se zastavila, vrátil se. Ať už v dechu, v tichu večera nebo když jsem si oblékala stejné šaty, ve kterých jsem u něj stála. Cítila jsem ho. Jako by mi zanechal něco pod kůží.

A když jsem jednoho odpoledne zůstala po práci déle. Lída už byla pryč a s Alicí – starší, ale velmi vnímavou kolegyní – jsme seděly v prázdné třídě, popíjely čaj a uklízely pastelky.
„Kláro… můžu se zeptat?“ začala nenápadně. „Ty od té exkurze nějak záříš. A přitom… jsi jiná. Tichá. Klidná.“
Nadechla jsem se. Zaváhala. A pak jsem se usmála.
„Myslím… že jsem zažila něco krásného. Ale taky trochu nečekaného, co ve mně zanechalo víc než by mělo.“
„S nějakým hasičem?“ zeptala se a oči jí jemně zajiskřily.
Přikývla jsem.
„Bylo to… romantické a tak něžné, nikdy jsem nic takového nezažila“
Alice položila ruku na mou a usmála se jako by věděla co chci říct…


Děkuji všem kdo dočetli až do konce. Tentokrát si moje fantazie pohrála s něčím romantickým. V nedávných dnech jsem měla možnost se jako učitelka se svou třídou setkat s velmi vstřícným velitelem hasičské stanice a fantazii prostě člověk nezastaví...