Ital...

Poprvé jsem jela do Itálie sama. Potřebovala jsem vypnout, zapomenout na rozchod, ztišit hlavu. Vybrala jsem si Kalábrii, malé městečko Scalea. Věděla jsem jen, že tam jsou pláže, horko a málo turistů. Přesně to jsem chtěla – anonymitu a slunce.

První dny jsem trávila na pláži, popíjela ledové espresso, četla si a plavala. Jedno odpoledne jsem seděla na kamenném molu, když ke mně přišel muž. Měl lehce rozcuchané černé vlasy, tmavé oči a ten typický, líně krásný italský úsměv. Jmenoval se Matteo.

Mluvil lámanou angličtinou, ale rozuměli jsme si. Pozval mě na aperol spritz. A další den mě učil řídit skútr po úzkých klikatých cestách v horách nad pobřežím. Smála jsem se tak, jak už dlouho ne. Byl galantní, pozorný, ale nic nespěchal. A právě tím byl nebezpečný.

Slunce už kleslo pod obzor a obloha hrála odstíny purpurové a temně modré. Vlny omývaly pobřeží tichým rytmem, moře vonělo solí a létem. Seděli jsme na dece mezi skalami, dál od lidí. Matteo otevřel láhev červeného vína a podal mi sklenku. Pozoroval mě, jak si stahuji vlasy do uzlu. Jeho oči se mi vpíjely do krku a klíční kosti.

„Sei bellissima,“ zašeptal. „Jsi krásná.“

Pohladil mě po paži a já se k němu naklonila. Jeho rty se otřely o moje – nejdřív opatrně, pak hladověji. Přitáhl si mě blíž, ruce mu sklouzly na boky. Vnímala jsem teplo jeho dlaní přes tenké šaty a srdce mi bušilo.

Položil mě jemně do písku. Polibky mi kladl na krk, ramena, klíční kost… Jeho ruka mi zajela pod šaty, prsty přejel přes spodní lem kalhotek. Zatajila jsem dech. Pomalu, zlehka – jako by čekal na moje svolení – sjel přes boky a prsty se otřel o místo, kde už ve mně doutnala touha. Zavřela jsem oči.

Jeho dotek byl opatrný, ale jistý. Věděl, co dělá. Prsty mi jemně přejížděl přes krajku, cíleně, se smyslem pro napětí. Vdechla jsem ostře a mé tělo se lehce pohnulo proti jeho ruce. Políbil mě znovu – hluboko, pomalu – a druhou rukou mi stáhl ramínko šatů. Tělem mi projel horký záchvěv, jako vlna.

Byli jsme schovaní před světem, jen pod širým nebem, s vůní moře a teplem večera kolem nás. Nebylo třeba mluvit. Jen šepot dechu, doteky, které se stávaly odvážnějšími, důvěrnějšími.

Zůstala jsem v Scalee ještě tři dny. Chodili jsme spolu snídat, plavat, spali jsme spolu v jeho bytě s výhledem na moře. Pak jsem musela odjet. Oba jsme věděli, že to nemá pokračování. Ale taky jsme věděli, že na ten večer na pláži nezapomeneme.

Byl to krátký románek. Ale ten nejlepší.