Nebohá houbařka

V hlubokém lese, kde se signál ztrácí a slunce jen tak prosvítá mezi větvemi, se Franta, statný dřevorubec s fousy jako mech a rukama jako lopaty oháněl sekerou. Strom za stromem padal, třísky létaly a Frantova flanelka se lepila na zpocená záda. Byl to den jako každý jiný, dokud... „Pomoc! Pomóóc!“ nezaslechl ženský hlas, co se rozléhal lesem jako ozvěna zvonku.

Franta zvedl obočí, opřel se o sekeru a zaposlouchal se. „To je snad někdo v průšvihu?“ zamumlal a vydal se směrem, odkud volání přicházelo. Proplétal se mezi a keři, až narazil na neobvyklý pohled: z hustého trní čouhal krásně kulatý zadeček v těsných zelených legínách, zrzavý cop jako ohnivý ocas a svetr, co vypadal dražší než Frantova roční zásoba piva. „No to mě podrž!“ vydechl.
„Dobrý den, hele, paní, jste v pořádku?“ zavolal a přidřepl si.

„Nejsem paní, jsem Vanda! A ne, nejsem, jsem zaseknutá!“ ozvalo se z trní podrážděně. „Šla jsem pro hříbky, špatně jsem šlápla, zapletla se do toho pitomýho trní a můj kašmírovej svetr je v háji!“
Franta se ušklíbl. „No, Vando, to je pěkná kaše. Počkejte, já vás vysekám.“ Odložil sekeru (sekat trní sekerou by byl hřích) a rozhodl se, že to vezme na jemnější způsob. Zalezl po čtyřech do křoví, až byl těsně u Vandy. Její zadeček byl ještě lákavější zblízka, ale Franta byl profesionál. No, aspoň se snažil.

"Jmenuju Franta, dřevorubec" pronesl profesionálně. Ruka mu vystřelila automaticky, jako by ji chtěl Vandě podat, i když ona neměla jak mu podat svou. Spíš ji tou rukou lehce plácnul po zadku.

"Těší mě" zaúpěla Vanda. Ani si nevšimla jeho plácnutí. „Tak se nehýbejte,“ zakoktal a začal svýma obrovskýma prstama opatrně rozplétat trní z jejích vlasů a svetru. „To je ale džungle!“

„Hele, opatrně!“ zapištěla Vanda. „Ten svetr stál víc než tvoje sekera! A vlasy mi taky netrhej!“
„Já se snažím!“ bránil se Franta, ale jak se Vanda vrtěla, její zadeček se otíral o jeho rozkrok. A Franta, no... byl chlap z masa a kostí. Nebo spíš z masa a něčeho, co se začalo nebezpečně zvedat. „Ehm, Vando, můžete... trochu ztuhnout?“ zakoktal.

Vanda se zarazila, otočila hlavu, jak to jen šlo, a když ucítila, co se děje, místo aby se urazila, se zasmála. „No to mě podrž, Franto! To je kvůli mně, nebo máš v kapse klacek?“ A jak se smála, zase se zavrtěla, až Franta zasténal.

„Vando, vy mě zabijete,“ zamumlal, ale už to bylo jedno. Vanda, rozpálená z jeho blízkosti a celé té absurdní situace, se rozhodla, že když už jsou v trní, proč si to neužít. „Franto,“ zašeptala, „tady něco aby se Vám lépe rozplétalo." A stáhlasi kousek legíny. Vykoukl pihovaty, sametově hebký zadeček v černé krajce.

Franta zamrkal. „Cože?“
„No Franto si dřevorubec. Už si něco přezíznul ne?" Franta, který nebyl žádný filozof, ale chlap od lesa, neváhal. Vzápětí se lesem ozvalo něco, co nebylo ani ptáčí zpěv, ani šumění větru. Bylo to divoké, vášnivé a... trochu vtipné, protože Vanda občas zaklela, když ji krom Franty píchalo i trní, a Franta se smíchem bručel, že „to je nejlepší klácení, co kdy zažil“.

A pak se stalo něco zázračného. Jak Franta přirážel a Vanda se vlnila, trní jako by povolilo. S každým pohybem se Vanda postupně vyplétala, až nakonec – s finálním společným výkřikem – vyklouzla z křoví, svetr neporušený, vlasy sice trochu rozcuchané, ale jinak v pořádku. Leželi vedle sebe na mechu, udýchaní, a smáli se.

Za trochu vášně šel bych světa kraj

Zvrhlický Klátoslav

Za trochu vášně šel bych světa kraj,
šel bos, kde lůno se broskví,
do údolí krajek, topořivý háj,
šel májem, kde ňadra dávají rozkvést tmě.
Vlhkou rosu stébla v puklinách hřejí,
Dřevorubec klín zrzavý v dřevo tne,
paprsek rána skrz topoly hoří.
jak ten, kdo pro pihu žhne
a klátí.