Malířova dominantní Adéla

Petrův uhel zase šustil po papíře, zachycoval křivky a vichřici, která teď vládla v jeho ložnici. Ta vichřice se jmenovala Adéla. Stál v ateliéru, v elegantním světlém obleku. Oblékl si ho na příkaz té vichřice. Jako jediná neměla svou skříňku na zdi. Jako jediná z jeho sbírky mohla být v této místnosti dominantní. Prostor byl zalitý měkkým světlem, v rohu stála postel s červeným sametovým přehozem, připravená jako kulisa pro jeho „umělecké seance“. Před ním se procházela černovlasá Adéla – sebevědomá, oděná v červeném korzetu, který obepínal její tělo jako druhá kůže. Červené podvazky sahaly k punčochám, jež zdůrazňovaly její dlouhé nohy, a vysoké podpatky cvakaly po dřevěné podlaze.

Adéla se k němu pozvala sama, jako vždy nečekaně, ale odmítnout ji by byl obrovský hřích. Sotva vešla do ordinace, zkontrolovala, jestli je Petr oblečen, jak si přála. Usmála se na znamení spokojenosti.

Neztráceli čas, Petr ji odvedl do své ložnice. Jak bylo zvykem, nalil jí vychlazené šampaňské. Adéla si po každém doušku odhodila kousek svého volného oblečení, které skrývalo její korzet. Znovu se napila, chytla Petra za bradu a políbila ho tak, aby ještě cítil šumění bublinek i v jeho ústech.

„Tak ukaž,“ pronesla zvědavě po chvilce. Vzala bičík a držadlem ťukla Petra do rozkroku. Ozvalo se tlumené kovové zařinčení.

„Sedí ti klícka?“ zeptala se ho s úsměvem na tváři. Petr zavrtěl hlavou. Snažil se potlačit svou erekci, ale bylo to těžší a těžší.

Adéla se k němu naklonila a zašeptala: „Neboj, to vydržíš.“ Když se odtáhla, zahlédl, jak se jí oči nadšeně zaleskly.

„Maluj,“ přikázala Adéla ledovým hlasem, opřela se o okraj postele a lehce se prohnula, aby zdůraznila své křivky. Jezdeckým bičíkem si plácala do dlaně. „A radši to dělej pořádně, nebo tě čeká trest.“
Petr poslechl. Jeho ruce se třásly, jak se snažil zachytit její pózu. „Soustřeď se,“ vyštěkla, když si všimla, že jeho pohled bloudí po jejím těle. Přistoupila blíž, špičkou bičíku mu zvedla bradu. „Chci každý detail mého těla na papíře. Jinak…“ a položila mu ruku na rozkrok. Petr zasténal, ale uhel se rozběhl rychleji.
Její tělo bylo jako socha – pevná prsa, kulatý zadek, boky, které ho lákaly. Adéla ho ale nenechala snít. „Pomalu,“ přikázala. „A teď mi vylíči, co cítíš.“

„Jsi… nádherná,“ začal, ale současně bojoval s návaly erekce, která se bortila v úzké kleci. „Tvoje kůže je jako samet,“ zamumlal, ale Adéla ho přerušila plácnutím bičíku po stole. „Podrobněji.“
Zhluboka se nadechl. „Tvůj pohled mě ničí. Krajka je jako pavučina. Chci tě malovat, a zároveň vomrdat jak malou…“

„Dost!“ Plácnutí přistálo na jeho hrudi přes oblek. „Svlékni sako. A pokračuj.“ Petr poslechl, odhodil sako na židli a vrátil se k papíru. Adéla se usmála jako dravec, lehla si na postel na bok, jednu nohu zvedla a zahrozila: „Jestli se dneska uděláš dřív, než ti dovolím…“

Petr maloval, ale jeho tělo ho zrazovalo. Adéla mu dávala úkoly: „Přestaň. Polib mi podpatky.“ Klekl si, políbil chladnou kůži jejích bot. „Teď mi masíruj nohy. Jen prsty. Teď jazykem.“ Každý dotek ho rozněcoval, ale ona ho držela na uzdě. „Zpátky k malování!“

Petr zaúpěl bolestí. Měl pocit, že ho klec v rozkroku zničí.
Adéla se zasmála. „Zoufalče. Dokonči tu kresbu.“ Když byla spokojená, přistoupila k němu, rozepnula mu košili a nehty mu přejela po hrudi. „Sundej si kalhoty,“ rozkázala. Jak si přála, nevzal si spodní prádlo, takže když mu kalhoty sjely ke kolenům, stál tam jen v rozepnuté košili a s klíckou na ptákovi.

„Tsss,“ zasyčela Adéla. „Opravdu těsné,“ kroutila hlavou a přejela bičíkem nacpanou klec. Petr ucítil kůži bičíku na kousíčcích své kůže přetékající mříže klícky. Vzrušení a bolest se zvyšovaly každým okamžikem.

„Jak dlouho jsi nestříkal?“ zeptala se.
„Týden,“ odpověděl Petr po pravdě. „To si zkontrolujem,“ odpověděla mu Adéla, klekla si k němu, aby měla jeho ptáka přesně před očima. Vzala klíče a klícku otevřela. V tu ránu už jí před očima stál jako pták.
„Ale ale, nemůžeš se dočkat?“ Petr přikývl. Políbila mu péro na špičce. Petrem projelo brnění až ke konečkům jeho prstů. Nekontrolovaně povzdechl. Adéla si toho nevšímala. Chytla ho za koule a zmáčkla.
„Asi nelžeš, jsou plné. Za odměnu si můžeš sáhnout. Ale jen kam řeknu.“ Vedla jeho ruku po svém těle – po krajce, po kůži, po latexu, ale nikdy tam, kde toužil. „Ještě ne,“ zasmála se.

Posadila ho na postel, svázala mu ruce za zády a začala ho dráždit – pomalu, mučivě. Zastavovala se těsně před jeho vrcholem. „Prosím,“ zašeptal, ale ona ho plácla po stehně. „Drž!“ Petr se mračil a drtil zuby o sebe. Nechtěl ji zklamat. Pak vytáhla umělou pičku. Olízla ji a naslinila. Strčila do ní prsty. „Uzounká,“ pronesla a pobaveně sledovala Petrovy žadonící oči. „Skoro jako moje. Ale nevoní jako moje.“ Nechala ji Petrem očuchat. V ptáku mu nebezpečně zacukalo.

„Tak drž.“ Petr nahlas vydechl přes nos a útrpně zahučel. Umělá pička se pomalu posouvala přes žalud až ke kořenu.

„Jaká je?“ zeptala se Adéla zvědavě a hltala všechny jeho trpitelské výrazy v obličeji.
„Jemná,“ odpověděl Petr s nejvyšším sebezapřením.
„Jako ta moje?“ zeptala se Adéla a zase pomalu vyjížděla s umělkou nahoru. Petr pevně sevřel oči a zavrtěl hlavou.
„Jaká je ta moje?“ dorážela Adéla. „Koukej se mi do očí!“ rozkázala. Petr znovu polkl a otevřel oči. To už umělá pička zase sjížděla dolů. „Krásně hebká,“ výdech, „úzounká,“ nádech, „sladká,“ výdech. Adéla hltala každý jeho pohyb v obličeji. „A?“
„A hlaďounká, růžová a smyslně voňavá.“

„Tak je hodný,“ pochválila ho. Vtom přirazila umělou pičkou několikrát ve vysoké rychlosti. Zastavila. Petr nahlas zasténal. Cítil, že už to neudrží. Nevěděl, jak to Adéla dělá, ale ona to na něm hned poznala. Stáhla umělou pičku z jeho klády.

„Teď ještě ne,“ řekla rozhodným hlasem.
Petr se snažil. Pohyboval se přesně po hraně orgasmu sem a tam. Adéla odstoupila a sledovala jeho boj. Další dlouhé vteřiny… Jenže Petr prohrál. Měl ošklivý orgasmus. Sperma z něj sotva vytékalo.
Adéla se zamračila. „Zkazil jsi to.“ Donutila ho kleknout k posteli. Sama si na ni sedla. Dala mu prsty chodidla do pusy a po nártu si začala lít šampaňské.

„Zoufalče,“ řekla, když viděla, jak nestíhá polykat. „Lehni si na postel,“ bičíkem ho šlehala po ptákovi, který mu zase stál, dokud nekňučel. „Trest.“ Rozepnula si korzet mezi nohama a sedla si mu na obličej. A začala mu po něm jezdit. Dělal jí to jazykem. Ona ho pevně chytla za jeho koule a péro. Trochu ho dusila, což neskutečně dráždilo. Vzrušení v jejím těle stoupalo, až se prohnula v zádech a Petr ucítil její orgasmickou šťávu na jazyku.

„Hodný malíř,“ pochválila Petra, když ho odvázala. „Příště se polepšíš, kdybys vydržel, mohl sis omrdat mou prdelku až do konce. Teď se budeš jen dívat a žádná samohana.“ Podala mu košili a ukázala na křeslo, kam si sednul. Vzala jeden ze svých kolíků, zajela s ním do své prdelky a rukou si začala hrát se svou kundičkou. Sledovala Petra v křesle, jak hltavě zírá na její vzrušené tělo. Stál mu, polzoval, ale poslechl ji, jen ji sledoval. Okamžik ticha. Vibrace projížděly Adéliným tělem. Hlasité vzdechnutí a další stahy její kundičky nechávaly za sebou pár kapiček její šťávičky na posteli.

„Kresbu si nechám,“ oznámila mu, když uspokojeně odcházela z jeho ložnice.