Sklenka a stůl

Seděla naproti němu. Krátká sukně, podpatky, oči jako kořist připravená se podvolit. Hrála si se sklenkou vína, ale on už dávno věděl, že pod stolem sedí jiná verze té dívky — zvrácená, vlhká, poslušná.

„Sundeji si kalhotky,“ řekl tiše. Nepodíval se na ni, jen usrkl vína a sledoval lidi kolem, jako by nic.

Zatajila dech. Očima ho prosila, ale věděla, že prosby jsou zbytečné. To slovo nebylo návrh. Byl to rozkaz. A jí to dělalo mokro mezi stehny.

Natáhla ruku pod stůl a jemně si stáhla kalhotky ke kotníkům. Dýchala mělkým dechem, srdce jí bilo jako zvon.

„Polož je na stůl,“ dodal. Usmál se. Pomalu, chladně, jak to uměl jen on. Jako když predátor ví, že má svou kořist přesně tam, kde ji chtěl mít.

Váhala jen sekundu. Pak je zvedla a položila vedle jeho sklenky. Černá krajka. Ještě teplá. Ještě vlhká. Ještě její.

„Hodná holka,“ řekl tak tiše, že to slyšela jen ona. A to jí stačilo, aby se jí po stehnech rozběhl první slabý záchvěv touhy.

Pod stolem jí najel rukou mezi nohy. Bez varování. Bez citu. Jak to měla ráda. Prsty měl tvrdé, jisté, zkušené. Vnikl do ní a ona musela zatnout zuby, aby nevzdychla nahlas.

V restauraci kolem nich jedli lidé. Smáli se. Pili. Neměli tušení, že o stůl vedle někdo potichu přiráží prsty do naprosto nadržené ženy, která se roztéká jen proto, že musí držet jazyk za zuby.

„Neuděláš se. Ještě ne,“ pošeptal jí do ucha, když se začala třást.

Přikývla. Tělo v plamenech. Mezi nohama peklo.

On se jen usmál, vytáhl ruku, olízl si prsty a vstal.

„Zaplatíme. Pak tě v autě zničím tak, že budeš prosit, abych tě nechal, domů tě pustím až ráno. S koleny doškrábanými a krkem plným otisků.“

Jen kývla. Už nebyla žena. Byla jeho hračkou.

A v tu chvíli byla šťastná.