Rozchod, na který nezapomene

Byla to vteřina. Možná dvě. Stála jsem naproti parketu a viděla, jak se k ní sklání. Cizí dívka, šaty až příliš vyzývavé, rty namalované do ruda. A on? Můj přítel, na mém maturitním večírku. Opile se usmíval, jeho ruce svíraly její boky, jako by tam patřily odjakživa. A pak ji políbil. Ne omylem. Ne v opilosti. Ale cíleně. Vědomě. Nevěděl o mně.

Najednou jsem cítila knedlík v hrdle. Ne z nemoci. Z čistého adrenalinu. Pár sekund jsem to vydýchávala, poté jsem až překvapivě klidně došla k němu. Když mě spatřil, ztuhl. Možná něco tušil, ale netušil tohle.

„Ven,“ řekla jsem bez emocí.

Následoval mě jako pes se staženým ocasem, belhající se za svým pánem. Možná s očekáváním výčitek, nadávek, ponižování.... Jenže tohle nebyla žádná hádka. To byla inscenace, jako z filmu. Vyšla jsem s ním mezi auta, kde byl příjemný stín a jen tlumené světlo z lamp. Ticho. Napětí by se dalo krájet.

Zastavila jsem se. Otočila se k němu. A bez dalšího slova jsem si klekla.

Viděla jsem, jak se mu rozšířily zorničky, jak se mu v kalhotách cosi pohnulo. Možná si myslel, že jsem se zlomila. Že mu to odpustím ze slabosti. Hlupák.

Rozepla jsem mu pásek, stáhla kalhoty ke kolenům a vytáhla mu jeho péro. Už byl tvrdý. A v mé ruce, naprosto oddaný. Podívala jsem se mu do očí, zvedla obočí, a pak ho vzala do pusy.

Vydechl. Hlasitě. A opřel se o auto za sebou. Vsunula jsem ho hluboko do mých úst. Rty jsem mu obepínala každý centimetr, pomalu, se zkušeností, která ho úplně rozložila. Jeho dech se začal zrychlovat, propnul se ve stehnech, boky se mu nepatrně hýbaly proti mně.

Cítila jsem, jak se to blíží. Jak mu pulzuje v koulích, jak se chvěje v rukou, kterými mě už chtěl chytit za vlasy.

A pak jsem přestala.

Vyndala jsem ho z úst. Pomalu. S tichým mlasknutím. Rty jsem si utřela do hřbetu ruky. Podíval se na mě nechápavě, s tváří, co vypadala jako by někdo právě dítěti vytrhl jeho oblíbenou hračku.

„Víš, co jsi udělal?“ řekla jsem chladně. Ještě jsem ho měla v ruce. Byl tvrdý jako kámen. Ze špičky žaludu stékaly jeho šťávy.

Zamrkal. Nic neřekl.

„Viděla jsem tě. S ní. Na parketu.“
Zvedla jsem obočí, dívala se mu do jeho vytřeštěných očí. Lehce jsem mu olízla jazykem špičku jeho péra. Zasykl.

„Tohle je tvůj trest. Tohle si zapamatuješ.“

Ustoupila jsem. Zvedla se, srovnala si šaty, odhrnula si vlasy z čela a podívala se na něj naposledy.

Stál tam, koukal na mě. Se staženými kalhoty, stojícím pérem, neuspokojený, ponížený. A naprosto potichu, bez jediného slova.

„A mimochodem... spolu jsme skončili.“

Otočila jsem se a šla pryč. Užívala jsem si klepání mých podpatků a odcházela jako vítěz. Zanechala jsem ho tam, mezi auty, s napůl otevřenými ústy, napůl oblečený a zcela... poražený.

Tohle nebyl rozchod.
To byla lekce.
A vsadím se, že si ji zapamatuje do konce života.