První setkání s dominantní ženou

Zdravím vás, amatérští čtenáři. Dovolte mi podělit se s vámi o vzpomínku – o jednu z těch, která se vám nenápadně vplíží do života a pak se na věky usadí v hlavě, jakmile zavoní černá kůže, zazní klapnutí podpatku nebo vás jen někdo trochu příliš přísně osloví.

Bylo mi něco málo přes osmnáct a jako většina venkovských kluků jsem trávil víkendy tím, že jsem se snažil dostat z naší ospalé vísky co nejblíž k velkoměstu, do Prahy, kde to žilo, vonělo jiným životem a hlavně, kde byly holky, které neměly trekový batoh a gumičku na mobilu hihi

Cesta tam byla fajn. Nabití energií, s flaškou v ruce a blbými vtípky. Nejprve autobus, pak metro. Ale zpátky? To byla jiná liga. Unavení, ovínění a často i napůl v bezvědomí jsme v metru prospali i konečnou, a když jsme se probrali v depu, byl ranní autobus dávno fuč. Tak jsme si zvykli objednávat taxík – složit se a jet pohodlně domů, "třeba i přes půl republiky"

Většinou jsem to byl já, kdo zůstal dost při smyslech na to, abych to celé zorganizoval. I když... při smyslech je možná silné slovo. Vždycky jsem si předem v duchu několikrát opakoval, co přesně mám říct dispečerovi, abych nezazmatkoval. Ale tahle noc byla jiná.

Zvedl jsem mobil, vytočil číslo a ozvalo se:
„PROSÍM?!“

Ten hlas. Ostrý jako žiletka, bez špetky zájmu, bez slitování. Najednou jsem měl pocit, že mluvím s někým, kdo by mě v reálném světě pravděpodobně dokázal srazit pohledem na kolena. Zapomněl jsem se představit. Zamumlal jsem, kde jsme, a kam bychom chtěli jet.
Chvíli bylo ticho. A pak přišla studená sprcha:
„A vaše jméno by bylo...?“

Zadrhával jsem se, jakoby mě zkoušela u maturity. Vysoukal jsem ze sebe příjmení a zopakoval požadavek. Její tón neustupoval, jako kdyby mi každým slovem utahovala neviditelný obojek kolem krku. Hovor skončil. Cítil jsem se zvláštně... poníženě, ale zároveň jaksi... vzrušeně?

Čekali jsme. Klasika, večerka, něco na zub. Někdo stihl i ohřát bagetu, než dorazilo auto. A pak se objevila… ona.

Černá metalíza nové čtyřkové Octavie zazářila ve světlech pouličních lamp. Už při prvním pohledu bylo jasné, že za volantem nesedí obyčejná žena. Byla to šelma. Klidná, sebevědomá… a nebezpečně přitažlivá.

Měla krátce střižené, melírované vlasy, pěšinku hozenou na levou stranu, přesně ten typ účesu, který vám hned říká, že tahle žena má všechno pod kontrolou. Na sobě měla námořnicky modrou tuniku, jejíž dva vrchní knoflíky byly rozepnuté. Výstřih působil nečekaně hluboký, a přesto decentní. Ale právě ta decentnost byla klíčem – protože co se rýsovalo pod látkou, bylo jako zakázané ovoce. Prsa měla minimálně šestky, a i přes látku bylo cítit jejich tíhu.

Na zápěstích se jí houpaly náramky – kovové, dřevěné, některé jako z jiného světa. Vypadaly jako něco mezi šamanským šperkem a okultní výbavou. V tu chvíli jsem si skoro pomyslel, jestli si mě nevybrala schválně. Jestli mě neřídí myšlenkou. Možná ovládá nějakou formu magie. Možná ovládá mě…

Byli jsme čtyři. A protože jsem volal já, měl jsem si logicky sednout dopředu. Sedl jsem si, a v ten okamžik jsem byl ztracen...

Seděla s břichem téměř nalepeným na volantu. A v mojí fantazii se volant proměnil. Nebyl to už volant, byla to moje hlava. A já si přál být tam, přímo mezi ní a tou řadící pákou.

Její vůně byla intenzivní, ale nevtíravá. Slastně kořeněná, až mi z toho začalo hučet v uších. Nevím, jestli to byl zbytek alkoholu v krvi, nebo její parfém hihi, ale najednou jsem měl pocit, že plavu v její přítomnosti jako v husté mlze. Cítil jsem, jak se mi potí místa, o kterých jsem ani nevěděl, že to umí. A čím déle jsme jeli, tím větší bylo ticho.

Vzadu se občas ozval smích nebo krátké slovo, ale přede mnou v té malé soukromé zóně mezi mnou a ní panovalo naprosté ticho. Ticho, které vibrovalo napětím.

Jel jsem jakoby v transu. Periferně jsem sledoval její pohyby – drobné, přesné, jako kdyby každé otočení volantu bylo součástí nějakého rituálu. A ona to cítila. Věděla, že ji sleduju. Vnímala to. Neuhýbala pohledem, nedělala, že si mě nevšimla. Byla jako lvice, která si z vás udělala zábavu. Pomalu vás obchází, dívá se na vás... a čeká, až přestanete dýchat.

Pod mými teplákovými kraťasy bylo horko, vlhko, jako v pralese. A bylo to horší i díky tomu, že kapsy na nich byly příliš mělké. Při každém pohybu mi z nich něco vypadlo, ale já to ani nezaznamenal. Moje tělo reagovalo na její přítomnost se silou, která mě překvapila. Byl jsem tvrdý/penis . A ona o tom nejspíš věděla. Ta myšlenka mě ještě víc rozpalovala.

Jeli jsme podle adres. Jeden po druhém moji kamarádi mizeli v noci. A čím méně lidí zůstávalo v autě, tím víc se měnila atmosféra.

A pak jsme zůstali sami. Já a ona. Poslední zastávka. Srdce mi bilo tak silně, že jsem měl pocit, že ho slyší i ona. V hlavě mi vířily tisíce myšlenek, ale zároveň jsem měl prázdno. Jen pocit. Vzrušující, neklidný, temně toužebný. A ona? Klidná. Tichá. Ale věděla. Věděla přesně, co se ve mně odehrává, všemi smysly...

Kdyby byl zájem, tak to má samozřejmě pokračování :)