Loven

Temnota je těžká, lepí se na kůži jako studený pot. Muž klopýtá spletí kamenných chodeb, srdce mu buší v hrudi jako splašené. Každý jeho krok zní dutě, ozvěna podpatků za ním je klidná, pomalá, jistá. Ještě před hodinou ji měl za slabou, za kořist, kterou stačí natáhnout ruku a polapit. Teď se mu z úst dere chraptivý dech, v očích má stín poznání: udělal chybu, osudovou.
Za zády cítí její pohled – není v něm strach, jen hlad a zvědavost. Vůně kadidla a něčeho těžkého, kovového, ho svírá v plicích. Dlaně se mu potí, kloužou po vlhkých zdech, když se snaží najít únik. Ale chodby se kroutí, světlo pohasíná.
V hlavě mu hučí: Co jsem to udělal?
Zastaví se, když mu podklouzne noha. Ohlédne se. Stojí tam, oči jí svítí v šeru, úsměv má tenký jako ostří. „Utíkej,“ šeptá, „chci tě ještě chvíli slyšet dýchat.“
Cítí, jak se mu tělo vzpírá, svaly tuhnou. Strach je lepkavý, rozlézá se mu po páteři. Každý nádech je těžší, v hrdle mu roste kámen. Kdyby mohl, prosil by, ale hlas mu uvízl v hrudi.
Znovu běží, ale nohy ho sotva nesou. Kolem něj se stěny stahují, její přítomnost je všude – v šepotu, ve stínech, v jeho vlastní krvi, která mu tepe v spáncích.
Za rohem ucítí její dech na šíji. Ruka, chladná a pevná, ho stáhne k zemi. Nehty mu projíždějí kůži, bolest je ostrá a skutečná. Snaží se odtáhnout, ale ona ho drží, pevně, až to bolí v kostech.
„Myslel sis, že jsi lovec,“ zasyčí mu u ucha, „ale teď víš, jak chutná strach.“
V očích mu pálí slzy, neví, jestli je to bolestí, nebo hanbou. Každý její dotek je žhavý a mrazivý zároveň, jako by mu do těla vpouštěla jed. Slyší svůj vlastní dech, krátký, přerývaný, a její smích, hluboký a nekonečný.
Teď už ví, že měl odejít, měl ji nechat být. Místo toho se sám stal kořistí, lapený ve vlastním omylu, v jejím náručí, které je něžné a kruté.
Temnota se uzavírá jako víčka očí, těžká a neúprosná. Muž leží na studené zemi, tělo zkroucené, dech rozervaný bolestí i něčím, co nikdy předtím nepoznal. Její prsty kloužou po jeho kůži, pomalu, s rozkoší, jako by si vychutnávala každý záškub, každý záchvěv jeho strachu.
Hrudník mu svírá její koleno, cítí váhu jejího těla, které je najednou všude – v jeho ústech, v jeho krvi, v jeho posledních myšlenkách. Naklání se k němu, rty mu přejíždí po čelisti, jazykem sbírá slané slzy a stékající krev.
„Chtěl jsi mě ochutnat,“ šeptá mu do ucha, hlas má sametový a hluboký, „ale já jsem ta, co tě pohltí.“ Její zuby se zaboří do jeho krku, bolest je ostrá, ale pod ní proudí vlna horké extáze, která mu zatemní mysl. Všechno v něm hoří – strach, stud, touha.
Její tělo se prohýbá v rozkoši, vzdychá mu do vlasů, zatímco z něj pije poslední sílu. Jeho srdce buší rychleji, krev mu pulzuje v žilách, ale ona saje dál, až mu svět mizí před očima.
Jeho poslední myšlenka je na to, jak moc se mýlil. Jak sladká je bolest, když ji rozdává ona. Jak nádherné je být zničen její touhou, být jí pohlcen, roztrhán, proměněn v nic.
Když jeho tělo ochabne, ona se narovná, jazykem si olízne rty, oči jí planou uspokojením a prastarou mocí. Její smích se rozléhá chodbou, naplněný triumfem i slastí.
Noc je hluboká a ona je nasycená – alespoň pro tuto chvíli