🔒 Zamčeno (Kancelář bez výmluv)

Byla to jen krátká výměna názorů. Nic, co by stálo za řeč.
Jenže ve vzduchu zůstalo viset napětí. A on to vycítil.

Dveře se zavřely. Zamkl.
Bez řečí.
Neotočila jsem se, věděla jsem, že se něco děje. A že to chci.

Přišel zezadu. Pevně mě chytil za vlasy. Ne hrubě, ale nekompromisně.
Otočil mě čelem k sobě.
Otevřela jsem ústa ještě dřív, než si rozepnul zip.

Bez dotazu. Bez zbytečných her.
Vzala jsem si ho do pusy. Hluboko.
Držel mi hlavu, vedl si mě rytmem, který byl tvrdý, ale ne bez citu.
Slzy v očích, sliny na bradě a přesto jsem to milovala.
Byla jsem tam pro něj.
A čím víc přirážel, tím víc mě to vzrušovalo.

Když se mi podíval do očí a pustil mě, už jsem byla rozklepaná.
Otočil mě. Ohnul přes stůl.
Šaty vyhrnul, kalhotky jen odsunul.
Nebyl čas. Jen chuť.

Vnikl do mě jedním rázným pohybem.
Hluboko. Tvrdě. Přesně.
Z úst mi unikl tlumený vzdech, ne bolestivý, ale chtivý.
Cítil, jak moc ho chci. Jak moc mu patřím v té chvíli.

Jeho pohyby byly přesné, důrazné, bez otázek.
Nezdržoval se něhou, vzal si to, co oba víme, že chci.
Byla jsem vlhká, napnutá, odevzdaná.
A s každým přírazem jsem ho milovala víc.

Po chvíli mě znovu otočil, jemně stáhl na kolena.
Otevřela jsem ústa, podívala se na něj. A přijala ho znovu.
Hluboko. Bez odmluv.
A když se mi udělal do pusy, spolkla jsem ho pomalu, hladově.

Pak se zapnul, upravil si košili.
Pohladil mě po tváři.
„A teď běž pracovat.“
---
Usadila jsem se ke stolu.
Natáhla si zpět kalhotky, které byly celé promáčené.
Seděla jsem u počítače, tvář klidná.
Uvnitř mě to pořád vibrovalo.
Každé pohnutí mi připomínalo, co se stalo.
A s každou minutou jsem to chtěla víc a víc… znovu.
---
📌 A co ty?
Udržela bys se v klidu, kdybys měla v kalhotkách to, co já?
Chtěla bys víc? Napiš mi, co byste udělali dál…

👇 Nech komentář, i kdyby to mělo být jediné slovo.