Srpnové mámení

Když večer vycházíš z domu, je ve vzduchu najednou cítit vůně sklizeného obilí a suché hlavy odkvetlých slunečnic, které už se za sluncem dávno neotáčejí. Místo strnišť už jsou na polích vidět balíky posekané slámy a některá pole už jsou dokonce i zaoraná. Byly doby, kdy nám tohle období bylo zdviženým prstem a značilo konec prázdnin. Ještě poslední tábory a horké letní lásky. Cykly přírody jsou pořád stejné, ale ty už je skoro nevnímáš. Pár už jich uplynulo, stejně jako všechny tvoje lásky. Znamená to, že teď začne ten opravdový život? Syrový, bez příkras? Jako jeho šukání? Spadl už konečně ten závoj naivity a zbytečných očekávání. Milovala jsi už všemi způsoby.

Dětskou láskou. Platonickou láskou. Prožila jsi lásku opravdovou, jako nejlepší přátelství. A nakonec i tu toxickou.

A konečně přišla, zrozená z té poslední a bolavé, ta mateřská. Uzdravující. Jediná nekonečná. Všechny ostatní jsou jen prach na potem zbrocené kůži, který olízneš - trpký a hrubý - a vyplivneš na cestu ubíhající pod tvýma nohama.
Ale tenhle plivanec se vstřebá a nakonec zmizí. A to už ty budeš daleko. Daleko na své cestě lemované strništěm sklizené pšenice a odkvetlých slunečnic.
Plivanec, kterým pokryješ péro dalšího milence a budeš se dál spokojeně prošukávat životem, abys cítila. Víš, že svoje lásky už jsi prožila. A teď můžeš začít dýchat pro sebe.

Dívat se s klidem do těch očí zastřených chtíčem. Necítit ani stesk, ani vinu. Vnímat elektřinu mezi těly. Tu slast, co projíždí tvou číčou pokaždý, když napřažená dlaň dopadne na bledou kůži. Cukání v kundě, když mu těsně před výstřikem ztvrdne čurák a začne hlasitěji sténat a ztěžka dýchat. Pevný stisk na hrdle, který ti připomíná, že jsi živá a že pořád dýcháš.

Šukejte a milujte. Milujte tak trochu každýho, koho šukáte. Protože ten otisk tam zůstane. V něm i ve vás 😈 A je lepší nechat ho tam s láskou, než loupit kousky duše a pak se dívat na suché hlavy slunečnic, co už se neumí otáčet za sluncem...