Příběh z deníku Marie V.

Příběh z deníku Marie V. (Třeba se v tom strojvedoucí pozná).

„Jela jsem z večírku domů a nechtělo se mi, byla jsem trochu opilá. Nikdo mě nedoprovodil, musela jsem být zpátky do jedenácti. Táhla jsem se v podpatcích na nádraží jako otrávený med. Bylo mi docela nepříjemně a chtělo se mi zvracet. Vlak už tam stál, a já se vlekla podél červených vagónů barvy zaschlé krve. Chtěla jsem jít dál, jako kdyby nebyl můj, takže jsem došla až k lokomotivě. U jejích dveří stál zrzavý a urostlý chlap už trochu s břichem. Kouřil a díval se pod svou lokomotivu.
„Nemáte cigaretu?“ Zeptala jsem se na první, co mě napadlo. Ještě v předklonu se otočil a podíval se na mě zespoda. Takovým rybím pohledem. Modré oči mu svítily, ale chladně. Narovnal se a prohlédl si mě od hlavy k lodičkám a zpátky, mlčky, pak pomalu vyndal z kapsy u kalhot krabičku, vyndal cigaretu, podal mi ji, a přitom se mi díval střídavě do očí a na prsa. Kouřili jsme spolu beze slov. Měl modrou vestu, sepranou košili kdysi bleděmodré barvy. „Kam jedeš?“ Tykačka? No dobře. „Do Brodu.“ Povytáhl obočí a usmál se tak mile a měkce Bylo to, jako když starý auto zrychlí z nuly na sto za tři sekundy. „Tak to mám rád, tam bydlím.“ Řekl tak bezelstně, že to se mnou tak nějak zamávalo. Asi jsem byla přecitlivělá, anebo ty dvojsmysly na tom večírku a chlast. Nevím.“
„Nastup si slečno, odjíždíme.“ Otevřel dveře a dal mi přednost nataženou rukou, když předtím odcvrknul cigaretu daleko přes vedlejší kolej. Hlavou mi živě projelo všechno, co se stane během třiceti minut, co cesta potrvá. Povídali jsme si a nevím, jak k tomu došlo, klečela jsem před ním a rozepínala mu poklopec. Znala jsem nazpaměť všechny stanice. Kolín zast., Nová Ves u Kolína, Velim, Cerhenice, Pečky, Tatce, Poříčany, Klučov, Český Brod. Každou si pamatuju. Možná se na každý udělal.“ Zasmála se. „Vždycky jsem musela na chvíli přestat. A vůbec už mi nebylo špatně.“
----
„Prosím tě můžeš mi říct, jak se to stalo, že jsi ho chtěla z ničeho nic vykouřit?“ „To bys chtěl vědět co?“ „Přesně tak.“ „Jak říkám. Nevim. To se prostě tak sejde.“ „Aha. A kolikrát se teda udělal?“ „Opravdu nevím, párkrát určitě. To je jedno. Ale bylo to dobrodružství, ne? Chápeš?“ „Nechápu. A spolkla jsi to?“ „Ach jo, vy chlapi. Jasně, přece mu to nevyplivnu na podlahu.“