Vůně dřeva a čaje 🖤

Chata v horách byla odříznutá od světa, sníh padal tiše a vytrvale. Lucie přiložila poleno do krbu a cítila, jak za ní někdo stojí. Tomáš držel v rukou dva hrnky s horkým čajem, oči upřené jen na ni. „Je tu krásný klid,“ zašeptala, aniž by se otočila. „Až nebezpečný,“ odpověděl tiše.

Posadili se blíž ke krbu, ticho narušovalo jen praskání dřeva. Lucie si stáhla svetr z ramen – bylo horko, nebo něco jiného? Tomáš ji pozoroval, napětí mezi nimi bylo staré jako jejich přátelství. „Měla jsi někdy chuť něco udělat, ale dlouho jsi se bála?“ zeptal se. Lucie se podívala do jeho očí – vážných, soustředěných, čekajících.

„Pořád,“ řekla. V místnosti jako by se všechno zastavilo. Tomáš pomalu natáhl ruku a dotkl se její dlaně. Neucukla. Naopak – propletla prsty s jeho.

Byli si blíž, než kdy dřív, a přesto všechno působilo přirozeně. „Už žádné otálení,“ zašeptala. Jeho rty našly její – nejdřív opatrně, jako by si nebyl jistý, že smí. Pak už nebylo třeba slov.

Krátký polibek přešel v hlubší, jak se k sobě naklonili víc. Venku fičel vítr, ale uvnitř bylo teplo. Její ruce mu sklouzly pod mikinu, jeho dlaně se opřely o její boky. Nespěchali – po letech napětí jim stačila blízkost. Ticho mezi slovy bylo hlasitější než jakýkoli výkřik.

Když ji jemně položil na kožešinu před krbem, její pohled byl klidný, jistý. Nebylo to jen o touze – ale o důvěře, o letech nevyřčených přání. Plameny tančily, zatímco se jejich těla konečně přestala bránit tomu, co už dávno začalo.