Ariana mu pomohla svléknout jeho uniformu, její ruce se dotýkaly jeho svalnatého hrudníku, břicha. Kůže na kůži. Teplo. Intimita. Leželi vedle sebe, jejich těla se dotýkala, hovořila jazykem bez slov. Kaelenovy rty znovu našly její, tentokrát s naléhavostí, která brala dech. Jeho ruce putovaly po jejím těle, zkoumaly každý obrys, každou křivku. Ariana se prohnula pod jeho dotekem, její ruce se zatínaly do jeho vlasů, když ho přitahovala blíž a blíž. V beztížném stavu se jejich těla vznášela a proplétala se, vytvářejíc tanec plný vášně a touhy. Každý dotyk, každý polibek, každé vzdechnutí se zdálo být umocněno tichem vesmíru kolem nich. Ariana cítila, jak se její tělo probouzí pod jeho rukama, jak se naplňuje touhou, která ji pohlcovala. Kaelen se pohyboval nad ní s grácií, jeho pohled byl plný obdivu a zbožňování. Když se jejich těla konečně spojila, bylo to jako výbuch hvězdy – intenzivní, zářivé a ohromující. Ariana vykřikla jeho jméno, její hlas se ozvěnou rozléhal v tiché kajutě. Rytmus jejich těl se stupňoval, jejich dechy se slévaly v jeden. Bylo to více než jen fyzické spojení; bylo to splynutí duší, dvou bytostí, které se navzájem našly v nekonečné prázdnotě. Po intenzivním vyvrcholení, když se jejich těla stále chvěla, Ariana se přitiskla ke Kaelenovi, její hlava spočívala na jeho hrudi. Slyšela tlukot jeho srdce, silný a uklidňující. Vesmír venku se zdál být méně osamělý, méně prázdný. „Ariana,“ zašeptal Kaelen, jeho hlas byl chraptivý. „Nikdy jsem si nemyslel, že… že něco takového je možné.“ Ona se na něj podívala, v jejích očích se leskly slzy, ale byly to slzy radosti. „Ani já ne, Kaelene. Ale teď už to vím.“ Leželi takto dlouho, občas si vyměnili polibky, občas se jen drželi, vstřebávali ten okamžik. Venku se hvězdy třpytily, a mlhovina se pomalu vzdalovala. Ale v jejich malé kajutě, v objetí toho druhého, se zrodilo něco nového – láska, která vzkvétala v nejtemnějším koutě vesmíru, láska, která byla stejně nekonečná jako samotný kosmos.
