Tento rok byl pro mě zatím rokem, který mě změnil víc, než jsem, kdy čekala. Plný ztrát, nových začátků, bolesti, ale i záblesků nečekané radosti. Už od samotného začátku jsem věděla, že nic nebude jednoduché. Rozchod po více než čtyřech letech, stěhování, nový život, všechno se najednou zhroutilo a já zůstala stát uprostřed toho chaosu sama, jako bych byla malá loď uprostřed bouře, kterou nikdo neřídí.
Bylo to období, kdy jsem si musela znovu hledat samu sebe. Znovu se učit dýchat, nacházet svůj rytmus, své místo. Přeskočme ale tuto část, která byla těžká, nudná a vyčerpávající. Jediné, co opravdu stálo za zmínku, je, že z kraje roku jsem objevila shibari. Ta zvláštní, jemně tvrdá krása odevzdání. Ten pocit, když mě provazy drží, když se cítím úplně bezbranná, a přesto naprosto svobodná. Bylo to poprvé, kdy jsem cítila, že můžu opravdu pustit všechno, všechny obavy, všechny bolesti, všechny ztráty. Byla jsem bezbranná, a přesto v tom tichu, v těch provazech, jsem našla klid, který jsem už dlouho nepoznala.
I přesto se ve mně skrýval strach. Strach si někoho pustit k tělu, otevřít se, být zranitelná. Věděla jsem, že minulý vztah skončil z velké části kvůli mně, a pořád ve mě žily výčitky. Lidi jsou různí, a já jsem hrozná cíťa. Když miluji, miluji celým srdcem. Ten člověk se pro mě stává celým světem, mým středem, a já potřebovala čas, abych se neztratila sama ve své vlastní touze. Chtěla jsem jen poznávat lidi, naslouchat jejich příběhům, učit se znovu být součástí světa, který se zdál tak cizí a zároveň tak lákavý.
A přitom, hluboko uvnitř, jsem cítila, že hledám víc než jen někoho k povídání. Hledala jsem Pána. Někdo, komu bych se mohla odevzdat celá. Někoho, kdo by mi dovolil pocítit hloubku, kterou D/s přináší, hloubku důvěry, bezpečí a vedení. Protože spousta lidí si myslí, že je to jen o sexu. Ale já vím, že je to o víc. O úplném uvolnění, o tom, že nemusím být ta silná, že můžu být křehká, a přesto být v bezpečí.
Pak přišel on. Nebo spíš, osud si mě k němu přivedl. Potkali jsme se ve špatnou chvíli, málo času, špatná rozhodnutí, a přesto byl pro mě světlem. Chvíle, které jsme spolu strávili, byly intenzivní. Každý jeho pohled, každý jeho dotek, každé jeho slovo, to všechno pro mě znamenalo tolik, že to ani nejde vyjádřit slovy. Být do něj zamilovaná bylo krásné, ale zároveň bolestné. Bolelo mě to, protože jeho rozhodnutí odejít mě donutilo znovu čelit samotě. Musela jsem se naučit respektovat jeho volbu, i když to znamenalo cítit ztrátu, která mě každý den nahlodávala zevnitř.
A pak přišel čas, kdy se vše změnilo. Následovala nevinná zpráva, nabídka pomoci, setkání, které nic nenapovídalo, a přesto všechno změnilo. Už od první chvíle bylo jasné, že o mě stojí, že mezi námi je pouto, které nejde popřít. Přála jsem si být jen jeho. Aby mě přijal takovou, jaká jsem. Se všemi mými city, s mou zranitelností, s mou vášní. Sliboval lásku, oddanost, že pro svou partnerku udělá cokoli, pokud mu budu věrná a oddaná. A já mu věřila. Věřila jsem každému jeho slovu, svým pohledem jsem se na něj upínala, jako by byl majákem ve tmě, který mi ukazuje cestu domů.
První milování s ním mi zůstane v hlavě napořád. Bylo to krásné, intenzivní, plné touhy i něžnosti. Řekl mi, že už jsem jen jeho a napořád, že mě nikomu nedá. V tu chvíli jsem měla pocit, že mám všechno, že svět je zalitý světlem, a já můžu být jen šťastná. V jeho přítomnosti jsem byla jako na obláčku, náhlá záplava dopaminu mě naplňovala štěstím, které jsem si neuměla představit.
Ale stejně se začaly objevovat stíny. Každé jeho chování jsem omlouvala, snažila se mu přizpůsobit, a přesto jsem cítila, že ztrácím samu sebe. Došla jsem do fáze, kdy jsem se bála cokoli říct, abych ho neztratila, abych nezpůsobila jeho „únik“. Slzy, smutek, samota a vnitřní vědomí, že moje já je pod tlakem, že se ztrácím v jeho přítomnosti. Přála jsem si být s ním, držet ho za ruku a místo toho se mi dostávalo samoty. Když jsem se rozhodla, že zajdu s někým na kafe, bylo zle. Chápu a respektuji, přitom jediné, co bych chtěla, tak to kafé pít s ním.
Každý den jsem si kladla otázky: proč ho musím tolik milovat? Proč se k němu vždy vracím, i když mě to bolí? Chci s ním žít, chci plnit jeho sny, chci být tou, kdo ho podrží, a přesto cítím, že nás oba čeká cesta, kterou musíme projít, cesta trpělivosti, porozumění a vzájemného respektu. Možná musíme oba pochopit, že opravdová láska není jen o slovech. Je o činech, o přítomnosti, o trpělivosti a o tom, že stojíme jeden při druhém, ať se děje cokoli.
A i když mě bolest ničí, i když se cítím osamělá, vím, že ty chvíle štěstí, ty záblesky blízkosti a lásky, stojí za vše. Protože milovat ho znamená být živá, znamená cítit. Znamená to být celá, se všemi strachy, zraněními i radostmi. A já jsem připravená dál milovat, dál doufat, dál se odevzdávat, protože to je jediný způsob, jak opravdu žít.
Věřím, že jednou pochopím, proč se to všechno děje. Možná si za to můžu sama, tím, jak miluji, jak toužím, jak dávám najevo emoce. Neustálý tok myšlenek, strachu a obav. Přitom jen stačí, aby mě chytil, obejmul a řekl že je tady pro mě, abych cítila jeho oporu a lásku. Patřím mu celá, patří mu mé srdce i tělo. Chci snad toho tolik?
