Gordické uzly

Další noc nespím. Čtu jeho text, ačkoli spánek je to, co mi poslední týdny opravdu schází. Ale, zcela bezelstně, důležitější je ten literární vibrátor. Textová potrava duše. Jako by nepsal do klávesnice, ale prstem přímo po mé kůži. Jako by ryl perem do těla, které se pořád snaží cítit.
Tělo duše, která má vskutku vše na srdci i na jazyku. Proto. Právě proto. Právě proto je to pro ní tak nebezpečné. Tolik slepých zatáček v životě a přesto si dál razí cestu. Přesto pořád chce věřit tomu, že avatar na druhé straně je opravdový. Nelže. Neskrývá se. Kontrast tmavých vlasů a modrých očí. Pro ni fatální jako rakovina pro Stypkovo texty. Hlava pracuje, myšlenky plynou neřízeně jako pohyb širokých boků dopředu a vzad, hormony se houpou jako ňadra nad milencovým údem pokrytým šťávou a slinami. Čím víc oheň dusí, tím víc on chce plát. Být. Nebát se. Mít průvodce, co svým slovem po jejím boku dokáže vést i hřát. Pak zase ozve se ten ledový hlas, že avatar postel nezahřeje. Vystřelí ji slovem a tváří se, že je to víc a to pak bude bolet. Ta slova nemají zvuk, přesto zní jako píseň. Píseň, do které chřestí řetízky zavěšené na černé kůži, když se v předklonu houpou v rytmu vlnění těla. Horkost jeho jazyku pálí na těle jako ta slova, kterýma pokryl její kůži. Slova, co se v potu začínají rozpouštět a tak se otiskem vrátí zpět k němu. Těla se chvějí jako ozvěna decibel v prostoru, když se vlny rozkoše přelévají celou nervovou soustavou. Propletena v gordických uzlech, jako by snad nemělo přijít ráno. Rozkazuje jí jako tý nejpodřadnější feně, přitom ale nasává vůni z její šíje, jako by snad byla jediná. Jako by neměla zapadnout coby ateliérová rekvizita a další inspirace. Ale teď je ona ta můza. Černobílej drahokam. Ona. Tiskne se zády a zatíná prsty do jeho paží, když jí naběhlým penisem dokažuje, že dva jsou vždycky spokojenější jako jeden. Hotelovým pokojem se nesou jeho steny a mocný dech, co hrají na vzrušení jako klapky klavíru na struny v jeho útrobách. Přichází ten okamžik, který je vyvrcholením před samotným vrcholem. Představuje si to jako bouři, ve které oba pocítí úder blesku. Ten okamžik, který způsobí největší tvrdost v jeho slabinách, protože elektřína projela ve stejnou chvíli oběma vodiči. Ten okamžik mezi bleskem a zahřměním je právě to vakuum, které je nejkrásnějšími vteřinami i té největší bouřky. Dech na krku se změní na skus zubů, co připomíná ono vzpomínané kousnutí upíra z Feratu. To bájné kousnutí, které sebou nese obávané odvěké dilema buď a nebo. Buď vykrvácíš a zahyneš, nebo budeš na věčnost hledat voňavá hrdla a teplou krev za studených nocí, které postrádají spánek a hřejí se horkostí, kterou zažehne touha ztracených milenců. Za nocí, ve kterých při svitu hvězd sténáš a obdivuješ jako jeden z mála lidí krásu nočních motýlů.