Jana a její druhý výlet

Jana přišla včas, zavazadlo malé, oči zvědavé. Když nastoupila do kabiny, bylo cítit, že se těší na další dobrodružství – a možná i na něco víc. Trasa tentokrát vedla přes Německo až k oceánu, a my oba jsme cítili, že nás čekají dny plné nejen cestování.
První večer po odjezdu z Prahy jsme zastavili až za Norimberkem. Na parkovišti bylo klidno, jen šum dálničních aut v dálce. Večeře byla jednoduchá – chleba, paštika, plechovka piva. Pustili jsme si film na notebooku a uvelebili se do postele. Bylo horko, a tak jsme zůstali jen ve spodním prádle.
Najednou se Jana otočila, podívala se na mě a s hraně přísným tónem řekla:
„Teda, ty mě něčím pěkně dloubáš…“
Zamrznul jsem. Překvapení, rozpaky, ale i cosi, co jsem už delší dobu potlačoval. Podíval jsem se jí do očí a tiše řekl:
„Jestli ti to vadí, nemusíme ležet spolu, klidně každý zvlášť.“
Dlouze se na mě zadívala. V jejím pohledu byl kousek strachu, ale mnohem víc touhy. Potom zavrtěla hlavou:
„Ne. Já jsem tě už minule chtěla cítit.“
Přitiskla se blíž a políbila mě. Zpočátku nesměle, pak čím dál odvážněji. Film jsme v tu chvíli úplně přestali vnímat. Polibky střídaly něžné doteky, ruce tápaly po tělech, a všechna ta napjatá energie, co mezi námi visela od prvního setkání, se konečně uvolnila.
Bylo to poprvé – ale vůbec ne neohrabané. Bylo to pomalé, něžné, plné očekávání, skoro jako by se čas zastavil. Venku hučela dálnice, ale v kabině kamionu jsme slyšeli jen vlastní dech. A ta noc se stala začátkem úplně jiné kapitoly našeho cestování.
Další dny už patřily jen nám dvěma. Každý večer končil milováním, a čím víc jsme se poznávali, tím víc mezi námi rostla blízkost. Už druhý večer jsme zastavili ve Francii, v malé vesničce schované mezi kopci. Úzké kamenné uličky, domy s okenicemi a divoké ostružiny, které rostly podél cesty. Procházeli jsme se ruku v ruce, sem tam ochutnali sladké plody a mezi smíchem si vyměňovali polibky a objetí.
Třetí den nás cesta zavedla na parkoviště u pobřeží, kde jsme měli stát celý víkend. Moře bylo jen čtyři kilometry daleko, a tak jsme se vydali pěšky. Odměnou nám byla nekonečná pláž a šum modré vody. Dováděli jsme ve vlnách jako děti, opalovali se na písku, a když slunce zapadlo a pláž se vyprázdnila, zůstali jsme tam sami. Milovali jsme se pod hvězdami, zatímco nás obklopoval šepot příboje. Ta noc byla nekonečná – zůstali jsme na pláži a probouzeli se jeden vedle druhého s pocitem, že svět patří jen nám.
V pondělí brzy ráno jsme se vydali dál. Čekala nás poslední část trasy do Španělska, kde jsme vyložili náklad mraženého masa a naložili suroviny pro potravinářskou výrobu. Před námi ještě byly tři dny společné cesty zpět, tři dny povídání, smíchu, něhy i polibků.
Tak začal náš vztah – nevšední, možná trochu zvláštní kvůli velkému věkovému rozdílu, ale přesto plný něhy, porozumění a opravdové blízkosti.