Pondělí - I.část

Bylo pondělí, jako každé jiné. Stejně jako už několik let jsem si v půl šesté oblékla legíny, sportovní podprsenku a tričko, stáhla vlasy do culíku a čekala, až před dům přijede Lenka. Pondělky patřily našemu cvičení – stepům v kulturáku ve vedlejší vesnici. Stal se z toho rituál. Vždycky jsme se cestou smály, pomlouvaly chlapy, nadávaly na pondělky a po hodině se vracely domů spokojené a vyřízené. Rutina, kterou jsem měla ráda.

V 17:45 zabrzdilo před domem známé bílé auto. Vklouzla jsem dovnitř, hodila tašku na zadní sedadlo a připoutala se. Nic nenasvědčovalo tomu, že by dnešní pondělí mělo být jiné.

„Čau, Terez,“ usmála se Lenka, jakmile jsem zavřela dveře.
„Čau, jedem makat,“ odpověděla jsem a pohodlně se opřela.

Auto se rozjelo, slunce už dávno kleslo a podzimní obloha byla v téhle době vždycky stejná – o půl šesté už se šeřilo, a když jsme dorážely na cvičení, bývala tma. Po silnici se líně táhly oranžové zbytky světla, za poli už se snášel chlad a vlhkost. Vzduch voněl podzimem.

„Hele,“ prohodila Lenka mezi řečí, „ještě se někde na chvilku stavíme. Stihneme to.“
Zvedla jsem obočí. „Kde?“
„Potřebuju čůrat,“ usmála se.

Neřešila jsem to. Zatáčka, další, a pak zahnula na cyklostezku. Zmateně jsem se zasmála: „Semka?“
„Ano, přece nepůjdu u silnice,“ odpověděla.

Jely jsme po úzké cestě, občas keř u cesty a já si říkala, už asi pětkrát, tady mohla, tady mohla, tady a tady zastavit a odskočit si. Jela pomalu a já netrpělivě koukala na hodinky, cvičení v 18:00, je sakra 17:50 – cesta se stáčela vlevo. Kdysi to tu bylo močálovité, dnes spíš přírodní stezka pro pěší a cyklisty. Vždycky jsem to místo měla ráda, hlavně na jaře, kdy procházka tady doplnila energii.

Teď tu byl klid. A šero.

„Tady jdu,“ oznámila Lenka a vypnula motor. „Pojď se mnou, budeš hlídat.“
„Cože?“ povzdechla jsem si. „To myslíš vážně?“
„No jasně, pojď, budeš hlídat.“

Zavrtěla jsem hlavou, ale otevřela dveře. Zastavila u dřevěné sochy s lavičkou a vedle byl dřevěný chodníček směřující rákosem k molu u vody. Po dřevěném chodníčku jsme se vydaly směrem k odpočinkovému místu – molo, lavička, výhled na vodní hladinu a rákosí kolem.

Když jsme došly, zůstala jsem stát jako přimražená.

Na lavičce seděly Verča a Páťa, svítí si telefonem. Oblečené v běžném oblečení, v ruce termosky, asi s kávou, smály se. Jako by tu čekaly.

„Co tady… co tady děláte?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Ahoj,“ mávla Verča, „čekáme na tebe.“
„Na mě?“ zasmála jsem se nervózně. „Jste lesby?“, vyhrkla jsem a trochu jsem se usmála.

Lenka se zastavila za mnou. Když jsem se chtěla otočit zpátky, uvědomila jsem si, že stojí přesně v místě, kudy jsme přišly. A že jinudy, než vodou se zpátky nedostanu.

„Pokračování,“ řekla s úsměvem, ve kterém bylo něco víc než jen legrace. „Dneska je cvičení zrušené.“
„Cože?“ vyhrkla jsem. „Jak pokračování?“
„To poznáš,“ přistoupila blíž a ztišila hlas. „Vyslíkej se.“
„Prosím?“

„Dneska je poslední možnost. Zítra už bude zima,“ zopakovala, jako by mluvila o počasí.
Zamrkala jsem. „Ne. To teda ne. Co se tady dopiče děje?“

Lenka se usmála, vytáhla mobil a rozsvítila displej. Na obrazovce svítily náhledy fotografií ze svatby. V některých jsem byla i já… a rozhodně ne oblečená. Doufala jsem, že je to vše zapomenuto.

„Víš,“ řekla klidně, „tohle ještě nikdo neviděl. A zůstane to tak. Pokud… nám prostě uděláš radost.“
Zatajila jsem dech. „Ty bys to nikdy…“
„Ne,“ přerušila mě Páťa. „Nikdy bychom to neudělaly. Ale víš, jak to je. Občas je prostě lepší spolupracovat.“
Na okamžik jsem měla chuť otočit se a utéct, skočit do vody a plavat pryč. Ale ten nápad byl směšný.

Zůstala jsem stát, dýchala jsem rychle a měla pocit, že mi hoří tváře.

„To nemyslíte vážně…“
„Ale jo,“ odpověděla Páťa s pobaveným úsměvem. „Neutečeš tomu. A čím dřív to uděláš, tím dřív to bude za tebou.“

Smály se, šeptaly si mezi sebou. A já cítila, jak se ve mně pere stud, vztek a něco, co jsem neuměla pojmenovat. Možná zvědavost. Možná to, že hluboko uvnitř jsem tušila, že už to nezastavím.

„Tak fajn vy krávy“.

Zhluboka jsem se nadechla a začala si stahovat legíny. Pomalu, váhavě. Ticho přerušovalo jen šustění látky. Cítila jsem jejich pohledy. Cítila jsem, jak se mi tváře barví do červena.

Pak přišlo na řadu tričko. Přetáhla jsem ho přes hlavu a najednou jsem tam stála v podprsence a tangách. Verča něco poznamenala a všechny se rozesmály.

„Dál,“ pobídla mě Páťa.

Zaváhala jsem, ale poslechla. Sundala jsem ponožky, pak jsem se zapotácela, když jsem rozepínala háček podprsenky. Jakmile spadla k zemi, chladný podzimní vzduch mi okamžitě obalil prsa a bradavky se stáhly do tvrdých hrotů.

Lenka si toho všimla a uchechtla se: „No jo, podzim…“

Zůstala mi poslední vrstva – tanga. Věděla jsem, že jakmile je sundám, nebude už návratu. Nohy se mi třásly, dech se zrychlil. A přesto jsem do toho šla. Pomalým pohybem jsem stáhla tenký proužek látky z boků a nechala ho sklouznout ke kotníkům.

Zůstala jsem tam úplně nahá. Chladný vítr mě ovíval, kůže se mi chvěla, bradavky trčely a mezi nohama se leskla tenká čárka ochlupení, kterou jsem si ten den ráno pečlivě upravila. Instinktivně jsem si přikrývala prsa a klín dlaněmi, ale moc to nepomáhalo.

„No vida,“ řekla Lenka spokojeně. „Tak to máme.“

Sehnula se, posbírala mé oblečení a rychlostí blesku ho strčila do velké sportovní tašky.

„A teď,“ řekla pomalu a kopla přede mě velkou papírovou krabici, která až teď přitáhla mou pozornost, „rozdělávej.“

__________

Klekla jsem si ke krabici a na chvíli zaváhala. Věděla jsem, co v ní asi bude. A měla jsem pravdu.

Když jsem odklopila víko, první, co mě udeřilo do očí v šeru, byla vůně latexu. Vůní, kterou jsem poznala už dřív – vůní gumy. Vzala jsem ho do rukou a látka se mi s tichým šustnutím rozvinula v klíně.

Holky svítili telefonem a bylo ticho.

Bylo to černé bodyčko bez rukávů, vysoké až ke krku, s tvarovanými prsy a tvrdými bradavkami vystouplými do pevného tvaru. Na zádech dlouhý zip, další menší zip v rozkroku. Hladké, elegantní, skoro děsivě krásné.

„Jo, tak pokud jde o tohle…“ zasmála jsem se nervózně, „to si teda klidně obleču. Když jste takový úchylačky a baví vás koukat na latex.“

Holky vyprskly smíchy.

Jenže krabice nebyla prázdná. Něco jsem tam zahlédla. Když jsem sáhla dovnitř znovu, vytáhla jsem další kusy: latexové samodržící punčochy, které se lepily k sobě jako mokré listy. Kuklu s otvory na oči a pusu a malým otvorem vzadu – na culík. A boty na vysokém podpatku – přesně ty svatební, které jsem kdysi proklínala, protože mě nutily stát rovně a držet tělo vzpřímené jako figurína.

Nakonec jsem vylovila ještě něco. Obojek, hladký, pevný, se zapínáním vzadu. A pod ním… něco, co mě zarazilo. Kovový oválný tvar, těžší, než bych čekala. Držela jsem to v rukách a snažila se pochopit, co to je.
„Tohle… to nejsou kalhotky,“ zamumlala jsem.

Lenka se ke mně naklonila a s úsměvem odpověděla: „To, kdybys nevěděla… je pás cudnosti. Aby ta tvoje učitelská kundička zase neměla potřebu se ukájet.“

„To si ale nedám,“ řekla jsem automaticky.

„Ale dáš,“ usmála se Lenka.

Chvíli jsem mlčela. V hlavě mi běželo tisíc myšlenek. Co tady vlastně dělám? Jak jsem se do toho dostala? A proč se mi, sakra, ta představa líbí? Byla ve mně zvláštní směs studu a zvědavosti. A nakonec jsem kývla.

„Dobře,“ vydechla jsem. „Zkusíme to.“

„Tak pojď, oblíkej,“ pobídla mě Páťa.

Začala jsem bodyčkem. Bylo těžké, pružné, studilo na dotek. Vsunula jsem do něj jednu nohu, druhou, pomalu ho vytahovala nahoru po stehnech. Lepilo se mi na kůži, kopírovalo každý tvar těla. Když jsem ho dostala přes boky, musela jsem zatáhnout, aby dosedlo přesně tam, kam mělo. Líbil se mi ten pocit obtažení na kundičce. Proběhlo mi tělem příjemné horko. Zip na zádech mi pomohla zapnout Lenka – pomalu, kousek po kousku, dokud mi latex neobepnul trup a neuzamkl mě ve své těsné náruči.

„Dobrý?“ zeptala se.

„Asi,“ přiznala jsem. „Nevím, ale tohle teda pasuje dokonale.“ A opravdu, stála jsem tam a cítila jsem se prostě dobře, jako, bych nic na sobě neměla. Asi to byl ten tenčí latex, který jsem xkrát zahlédla na ODDIA stránkách.

Další byly samodržky. Ty se přisály k mým nohám jako druhá kůže. Každý pohyb v nich byl jiný – klouzavý, napjatý, smyslný. Pak přišly na řadu boty. Když jsem se postavila, záda se mi okamžitě narovnala, pánev se vysunula dopředu. Každý centimetr mě nutil stát rovně a vzpřímeně, bez možnosti se schoulit nebo schovat.

Nakonec přišla na řadu kukla. Pomohly mi ji natáhnout holky – latex se napnul přes mou hlavu, otvor pro oči mi zúžil pohled, otvor pro ústa nechal rty volné. Culík jsem protáhla ven otvorem vzadu.

A pak… obojek. Lenka ho připnula kolem mého krku a utáhla ho přesně tak akorát – cítila jsem jeho přítomnost, ale neškrtil mě. Při každém polknutí jsem cítila tlak na ohryzku – klasika.

Zůstala už jen poslední část – pás.

„Roztáhni nohy,“ řekla Lenka a její hlas byl jiný. Ne výhružný. Spíš rozhodný.

Zaváhala jsem, ale udělala to.

Lenka vzala kovový oblouk a přiložila ho kolem mého pasu. Klik. Zapadl přesně. Kov chladil, ale zároveň se zdál být součástí mě. Pak připevnila spodní díl – ten se vytvaroval podle mého těla, přes klín i přes zadek.

Vepředu byl malý výklopný díl, který šel odklonit pro přístup k zipu na bodyčku. Vzadu to bylo stejné – promyšlené, chladně funkční.

„Tak,“ řekla, když bylo vše na místě. „Zkus si to sundat.“ Řekla Lenka.

Chytla jsem okraje a zatáhla. Ani se to nehnulo. Zkusila jsem to znovu. Nic. Na boku jsem si všimla malého čudlíku – když jsem ho zmáčkla, rozsvítil se červeně.

„Co to…?“

„To je zámek,“ vysvětlila Lenka s úsměvem. „Stálo to šílený prachy. Ale funguje to přes aplikaci. My tři máme autorizaci. Když přiložíme telefon, dá povel otevři. A to je jediný způsob.“

„Si děláte prdel?“ vyjekla jsem.

„Už chápeš, že to myslíme vážně? Pokud nás nasereš, což ty umíš, tak si hledej doma výmluvu.“

Stála jsem tam. V latexu, punčochách, vysokých botách, s kuklou na hlavě a pás cudnosti pevně sevřený kolem mé pánve. Každý nádech byl slyšet v kukle hlasitěji. Každý pohyb připomínal, že jsem „zamčená“.

„Co to, kurva, je za den?“ proběhlo mi hlavou. Měla jsem pocit, že se mi svět převrací vzhůru nohama.

„To ale není všechno,“ ozvala se najednou Páťa. „Verča má volnej sklep. Máme tam pro tebe všechno nachystané.“

„Počkej… sklep?“

„Jo,“ usmála se Verča. „Pojď, jedeme.“

Zmateně, skoro automaticky, jsem poslechla. Vyšly jsme zpátky k autu – já na podpatcích, v latexu, sevřená kovem, holky v běžném oblečení, jako by se nic zvláštního nedělo. Po cestě mi povídaly, že pokud to dnes všechno zvládnu, pás mi sundají. A pokud ne… „budeš ho mít nějaký den“.

Sedla jsem si do auta, záda rovná jako nikdy dřív. Každý pohyb byl jiný, každý nádech hlubší. Hlavu jsem měla plnou otázek. Co se to děje? Kam mě vezou? A proč, i přes to všechno… se mi ten pocit líbí?

__________

Cesta autem byla zvláštní. Nikdo moc nemluvil. Jen motor a občasné poznámky, které jsem ani nevnímala. Hlavou mi vířily myšlenky. Na těle jsem cítila každý centimetr latexu, jak mě obepínal. Každý nádech byl jiný. Každý dotek sedačky skrz ten materiál jinak klouzal. A hlavně – kovový pás, který mě tiskl v pase, mi stále

připomínal, že nejsem úplně volná.

Zastavily jsme před nenápadným domem – vinařským domkem. Zevnějšek vypadal úplně obyčejně. Jen staré dveře do suterénu prozrazovaly, že tady je sklep, o kterém mluvily. Lenka vystoupila první a otevřela mi dveře. „Pojď,“ řekla. „Tady to teprve začne.“

Schody vedly dolů a s každým krokem bylo chladněji. Vlhký vzduch, slabé světlo, dřevěné lavice, staré stoly – obyčejný sklep.

„Tak jo,“ řekla Verča, když jsem stanula uprostřed místnosti. „Než začneme, máme pro tebe malý bonus.“

Otočila se ke mně, sáhla k pasu a cvakla. Pás povolil.

„Počkej… vážně?“ vydechla jsem.

„Jo,“ kývla Lenka. „Byla to jen sranda. Chtěly jsme vidět, jak ti to sluší. Verča ho dostala na svatbě, ale byla to spíš taková sranda.“

Zavřela jsem oči a vydechla úlevou. Kov zmizel z mého těla a poprvé po té dlouhé chvíli jsem se mohla opravdu nadechnout. Ale ten pocit netrval dlouho. Když jsem otevřela oči, stála jsem tváří v tvář té židli. A úsměv mi z tváře okamžitě zmizel.

Židle. Ne ledajaká. Dřevěná konstrukce, pevná, s kovovými oky na pouta u opěrek rukou a nohou. A hlavně – v sedací části otvor. Pod ním jsem zahlédla kovové rameno s nasazeným dildem, připevněné k podlaze.

„Zase?“ vyhrkla jsem.

„Ale jo,“ odpověděla Lenka pobaveně. „To je tvoje dnešní výzva.“

Zírala jsem na ni. Na dřevěné opěrky, na pouta, na otvor v sedáku. A hlavně na to kovové rameno pod židlí, dildo, které teda nemá obdoby a na e-kondomech snad takové patří do sekce XXL, které jen tiše čekalo.

Dívala jsem se střídavě na židli a na ně. V hlavě mi hučelo. Všechno se zdálo být šílené a přesto… něco ve mně chtělo zjistit, co bude dál. Možná touha. Možná to, že se to celé dostalo dál, než jsem čekala – a já už nechtěla couvnout.

„Dobře,“ řekla jsem nakonec tiše. „Zkusíme to.“

„Hodná holka,“ pousmála se Lenka.

Zula jsem si boty.

„Pojď sem,“ pobídla mě Verča a ukázala na židli. „Posaď se.“

Pomalým krokem jsem k ní přistoupila. Dřevo bylo chladné na dotek, když jsem se posadila. Otvor v sedáku se trefil přesně tam, kde měl. Pod sebou jsem cítila blízkost kovu, i když se mě ještě nedotýkal.

„Ruce,“ řekla Lenka jemně, ale nekompromisně. Vztáhla jsem je k opěrkám a nechala se připoutat. Kovový klik pouta zacvakl u zápěstí. Stejně tak u kotníků. Byla jsem připoutaná.

„A teď ten detail,“ zaznělo mi u ucha. Cítila jsem, jak Lenka rozepla zip v rozkroku bodyčka. Studený vzduch mi olízl kundičku, které byla už vzrušená. Napnula jsem se, ale neucukla.

„Uvolni se,“ řekla klidně a nasměrovala dildo pod židlí k mé kundě. Nezasunula ho. Jen ho nechala klouzat po kůži, dotýkat se mě přesně tam, kde jsem byla nejcitlivější. Jezdila po kundě. Bylo to jak namáčení chleba do výpeku od masa, prostě máčání a vytíráte, to se dělo s dildem – namáčelo se v mé kundě.

„Připravená?“

Zavřela jsem oči.

Zasouvala dildo pomale do mé dírky, bylo to k mému překvapení snadné, asi tím, jak sedím a mám kundičku rozevřenou, asi dobrý úhel. Cítila jsem roztažení, jak se zasouvá, jak Lenka vytáhla a opět zasunula a zarážela jej víc a víc.

„Hotovo! Tak jedem,“ řekla, zajistila zasunuté dildo a zmáčkla spínač.

Motor zabzučel. Kovové rameno se dalo do pohybu. Dildo se pomalu vysouvalo. Chladné, hladké, klouzavé.

Zlehka skoro vyklouzlo ze vstupu a zas zasouvalo. A znovu. A znovu. V pravidelném rytmu.

Nevím co říct, byla jsem v šoku, jak to bylo příjemné. Až jsem si povzdychla.

Byla jsem připoutaná, tělo napjaté, dýchala jsem zhluboka skrz kuklu. Každý dotek byl silnější než ten předchozí. Každý posun blíž k hranici.

„To je ono,“ slyšela jsem Verču někde za sebou. „Jen dýchej.“

Zrychlení zásunu. Tělo se samo naklonilo proti pohybu, chtělo víc.

Já tam seděla. V hlavě mi běželo, že vlastně i dobrovolně, přesto svázaná. Obklopená smíchem kamarádek
a tichem sklepa. A s každým jemným pohybem jsem cítila, jak se něco uvnitř mě láme.

Tohle už nebyla hra. Tohle bylo rozhodnutí. A já ho právě udělala, chci rychlejší tempo!