Domluvené přepadení - kapitola 3.

"Doprdele, jak mě mohla takhle podfouknout". Vzteky kopnu do stromu. Ještě si chvíli zanadávám a beru do rukou mobil. Dívám se do mapy a... " Já jsem ale blbec". "Vždyť tohle není vůbec ta chata". Fuj,to jsem si oddechl. Musím jít ještě dále.

Po dvoustech metrech vidím znovu červené auto, které stojí u chaty. " Aaaa... to bude ono" říkám si. Jdu hlemýždím tempem a dělám, jako že se kochám krásami přírody. Prostě úplně nenápadný člověk. Nic nenápadného nevidím, dokonce ani Niki. "Radši zmizím, než si mě všimne".

Už se stmívá. Šel jsem do místní restaurace dát si pár pivek na kuráž. "Tož myslím , že se mi to docela povedlo" pomyslím si a jdu se převléct do auta. Mezitím mi ještě Niki poslala krátkou hlasovou zprávu, že se vším souhlasí. Tím pádem vím , že je připravená a kdyby nás někdo NEDEJ BOŽE načapal, ať z toho nemám oplétačky.

Převlékám se celý do černého a do kapes si vezmu nezbytné věci, které použiji, jak se říká " v prvním sledu". Beru si mou sportovní tašku a vyrážím vzhůru na výpravu. Už je úplná tma a já už budu skoro u že chaty. Začíná se mi svírat žaludek. Vidím ,že už ani to pivo nepomáhá. Teď by to chtělo leda štamprličku na kuráž. Nic, jdu do toho.

Blížím se ke dveřím malebné dřevěné chaty. "Doprdele, ty dveře jsou fakt otevřené". Zachvátila mnou skoro až panika. "Teď už není čas couvnout --- jdu do toho". Beru si na hlavu černou kuklu a do ruky malý revolver (samozřejmě že atrapu). Vejdu opatrně do předsíňky, kde je úplná tma. Ale z vedlejší místnosti je vidět trochu světla. Dveře jsou taky mírně otevřené. Lehce nakouknu a ?" Ty vole" co to vidí oči mé? Zůstanu nehybně stát...

(Mám dále pokračovat?)