Horko, led a relax v sauně

Když si dnes vzpomenu na ten inzerát, který jsem tehdy napsala, musím se pousmát. Byla to spíš hra, malý experiment – něco mezi zvědavostí a touhou po změně. Nečekala jsem, že mi příjde tolik nabídek a už vůbec, že se někdo jako Adam vůbec ozve.
Jeho zprávy byly jiné. Klidné, přirozené, bez snahy zaujmout za každou cenu. Působily na mě stejně jako on později – vyrovnaně, jistě, upřímně.
Na první rande přijel autem, cítila jsem zvláštní směs nervozity a očekávání. Čekala jsem na něj ve městě, přijel, vystoupil..proběhlo seznámení, přesunuli jsme se do restaurace, kde jsme si dali skvělé jídlo a bavili jsme se o cestování, o jídle, o maličkostech, které člověk sdílí, když si chce být blíž, ale ještě si netroufá.
Ten večer byl skvělý, ale den ,,D"v saunovém světě nepřekonal.
Ten den domlouváme skoro bez přemýšlení. Sauna. Myšlenka, která by mě dřív možná zaskočila, teď působí zvláštně přirozeně.

Adam mě vyzvedává na nádraží, jsem roztržitá a nervozni a on se usmívá tím klidným, trochu pobaveným způsobem, který mě vždycky odzbrojí. V autě si povídáme o tom jak jsme se měli od předešlého setkání, cesta ubíhá a já se nemůžu dočkat,až budeme na místě.
V saunovém světě nás obklopí teplo, tlumená světla a vůně dřeva. Čas se zpomalí. Vzduch je hustší, dech pomalejší. Prozkoumavame okolí a první kam jdeme jsou sprchy. Áno společně..
Tam cítím kapky vody, které po mně stékají, a uvědomuju si každý svůj pohyb. Adam stojí kousek ode mě, jeho přítomnost je znát, i když se mě ani nedotkne. Všechno kolem jakoby ztichne – slyším jen šum vody a vlastní srdce.
Když si pak sedneme do sauny, horký vzduch nás obejme a já cítím, jak napětí mezi námi roste. Díváme se na sebe, ale nemusíme nic říkat. Každý pohled, každý nádech, každý drobný úsměv má v sobě víc, než by unesla jakákoliv slova.
Je to zvláštní – necítím potřebu něco uspěchat. Jen být tady, v tom okamžiku, v jeho blízkosti. Vnímám, jak se hranice mezi ostychem a přitažlivostí pomalu rozpouští. Sedíme nazí jako Adam a Eva a někde uvnitř vím, že právě tohle setkání je jedno z těch, která člověku zůstanou dlouho pod kůží.
V sauně je ticho, naše prsty se setkají, když ledovými koulemi, co jsme si předtim uplácali navzájem chladíme naše rozpálená těla. Chlad proniká do dlaní a zároveň mě zvláštně zahřívá. Užívám si to na maximum všemi smysly..ten pocit, tu přítomnost, ten okamžik, kombinaci horka a chladu. Ty kapky, ktere stékají po mé rozpalene kůži. Užívam si Adamovo doteky, jeho spalující pohled i hravý úsměv.
Když mi Adam ledovou kouli přiloží na záda, zalapám po dechu. Je to ostré, ale příjemné, jako dotek, který probudí všechny smysly. Pomalu mi ji vede po lopatkách, po ramenou, a já cítím, jak se mi s každým pohybem rozlévá zvláštní směs zimy a tepla. Otočím se k němu a udělám totéž. Led se taje mezi mými prsty, kapky mu stékají po jeho hrudi, a já sleduju, jak se jeho dech zrychluje.
V sauně je pak teplo ještě intenzivnější. Kapky vody na jeho kůži se mění v lesk a já vnímám každý jeho pohyb. Naše oči se setkají a zůstávají spojené déle, než by měly. Cítím, jak se ve mně probouzí touha – ne prudká, ale hluboká, tichá, s příchutí něhy.
Zavřu oči a v hlavě se mi rozběhne fantazie – o blízkosti, o doteku, o teple, které není jen z kamen, ale z nás dvou. O tom, jaké by to bylo nechat prostor mezi námi zmizet, spojit se nejen tělem, ale i tím, co je pod povrchem. Vyjdeme ze sauny a zamíříme rovnou k ledové sprše, krásně uvolneni a příjemně utahaní.
Představuju si, jak si mě přitáhne, pritiskne k sobě a krásně políbí pod kapkami ledové sprchy. Ale ne, neudělal to..místo toho se na mě podíval, a ten pohled mě znovu přibil k místu. V jeho očích je něco, co nevyžaduje slova – porozumění, klid, i ta jiskra, která mě přitahuje od prvního dne.
Usměju se, ale nemluvím. Jen si vychutnávám přítomnost.
Všechno se zdá tak samozřejmé – jeho blízkost, ticho mezi námi, i to, že se nemusíme vysvětlovat.
Když se později oblékáme, přistihnu se, že bych nejradši, aby ten večer neskončil. V autě je měkké ticho, z rádia tiše hraje hudba. Světla města míhající se za oknem mi připomínají, že se zase vracím do reality, ale něco ve mně zůstává jinak.
Na semaforu se otočí, na okamžik se naše oči setkají. Nepotřebuju víc.
Když zastaví u vchodu, chvíli váháme. Ne trapně – spíš s pocitem, že něco právě začalo.
Polibek na rozloučenou.
„Děkuju, moc jsem si to užila,“ řeknu tiše.
„Já děkuju,“ odpoví.
A když se usměje, vím, že tenhle večer se mi bude vracet. Nejen jako vzpomínka, ale jako pocit – klidný, hřejivý, naplněný.
Už v tom horku a pocitech jsem přišla s myšlenkou a slovy, že tohle byl můj nejlepší nápad na Amatérech a ještě lepší myslenka byla, že jsem si pro tenhle užasný večer plný pocitů, doteků, vybrala právě Adama